SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU – trochu jiná recenze

SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Hudební lahůdka se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu

 

Rudolfinum, Praha, 21.2.2022 v 19:30

 

Joseph Bastian – dirigent
Gabriela Montero klavír
Jiří Houdek trubka

 

V neděli odpoledne mi zavolal můj hudbymilovný kamarád, že dostal od svého pacienta dva volňásky na koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu v pondělí v Rudolfinu a zda bych s ním nechtěl jít, že jsem první, komu to nabízí, protože si myslí, že si ten koncert dokážu náležitě vychutnat. Takto předloženou nabídku jsem jen stěží mohl odmítnout, a proto jsem jen po drobném váhání pozvání přijal. Tím spíš, že mě neoslovil jako obvykle dvě hodiny před akcí, ale dokonce celý jeden den předem, takže jsem se na návštěvu mohl i psychicky dostatečně připravit a nemusil jsem ve stresu nahonem překonávat svou již téměř permanentní důchodcovskou pohodlnost. Ostatně na koncertu velkého symfonického orchestru jsem nebyl už hodně dlouho, tak by byla škoda si takovou příležitost nechat ujít, zvlášť když SOČR patří k naší špičce. Na webu jsem se pak ještě přesvědčil, že dramaturgie vypadá víc než lákavě, a dokonce jsem si přehrál na YouTube i ukázky z děl uvedených na programu, což mě navnadilo ještě víc.

 

V pondělí večer mě pak kamarád potěšil podruhé, když dorazil neobvykle včas, to je smluvenou čtvrthodinku před začátkem, takže jsme si stačili nejen dát kabáty do šatny, ale ještě si i objednat u baru v přízemí rýnský ryzlink na přestávku, abychom si ho mohli mezi vystoupeními také vychutnat. Konkrétní víno si kamarád sám určil z vystavené nabídky, protože to, které si tam dal minule, mu prý moc nechutnalo. Trošku mě jen překvapila při placení cena 210,- Kč za dvě skleničky, nicméně jak se později ukázalo, víno to bylo skutečně kvalitní, takže se dobře snoubilo s vysokou úrovní celého večera nejen svou cenou, ale i výtečnou chutí. Však na podobné kulturní události koneckonců chodí z velké části příslušníci takových příjmových skupin, které si to mohou dovolit, o čemž svědčil nejen věkový průměr návštěvníků, ale i elegantní večerní róby mnohých dam. Ne, že by snad úplně chyběli mladí ve studentském věku, ale ti se koncentrovali během koncertu spíš na protější empoře (tak se říká varhannímu prostoru nad orchestrem), kam se prodávají nejlevnější vstupenky, a o přestávce ani frontu na víno nestáli. Koneckonců pokud nějací mladí na koncert klasické hudby vůbec zavítají, nejdou se tam nejspíš sami předvádět, ale do koncertní síně je žene ryze opravdový zájem o tento druh umění, který se ovšem v omezené části lidských jedinců začíná probouzet zpravidla až někdy v postpubertálním období nastupující zralosti. Čímž na druhou stranu nechci říct, že my starší a věkově pokročilí návštěvníci jsme snad převážně samí snobové – to jistě ne, že.

 

První část večera zahájila Symfonie č. 1 D dur „Klasická“ Sergeje Prokofjeva, která se právě na úvod velmi hodila, protože navozovala hravou až veselou atmosféru. Orchestr ji pod vedením francouzsko-švýcarského dirigenta Josepha Bastiana přednesl ve svižném tempu a s viditelnou chutí, takže se obecenstvo mohlo příjemně naladit na poměrně dlouhý večer, aniž by se unavilo hned při první skladbě.

 

Obdobně na mě působil i Koncert pro klavír a orchestr č. 14 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta, kdy klavírní part přednesla s bravurní jistotou a zároveň s profesionální uvolněností fenomenální venezuelská klavíristka Gabriela Montero, která je v této sezóně rezidenční umělkyní rozhlasových symfoniků. Však ji také obecenstvo odměnilo nebývale vřelým potleskem a s ní samozřejmě i dirigenta a celý orchestr – naprosto zaslouženě. V uvolněné náladě jsme se pak vydali s kamarádem ke svým již připraveným skleničkám, jen jsem mu trochu z té své ještě odlil, abych prášky, kterých už musím pár chtě nechtě každý den užívat, kombinoval s alkoholem jen v menším než malém množství, když už si ho sem tam výjimečně dopřeju.  Raději jsme se se svými pohárky ale vzápětí přesunuli na opačnou stranu foyer, abychom nebyli namačkání v prostoru před barem, před nímž se klikatila nekonečná fronta těch méně prozíravých, kteří si po dlouhém čekání pak stěží mohli svůj nápoj náležitě do zvonění vychutnat jako my, co jsme si ho zajistili předem.

 

Gabriela Montero obstarala také úvodní část druhé poloviny programu, tentokrát se k ní ale přidal sólotrumpetista orchestru Jiří Houdek, a společně s orchestrem přednesli doslova famózně nádherný Šostakovičův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 c moll, brilantní až sarkasticky nekonvenční dílo plné překvapivých souzvuků a dialogů trubky s klavírem. Z mého pohledu to byl vrchol celého večera nejen tím, o jak energicky působivou a nesmírně sugestivní skladbu jde, ale i špičkovými výkony obou sólistů. Opravdová hudební lahůdka! Kamarád si chtěl některé pasáže zvěčnit na mobil, když to ovšem udělal podruhé, zaťukal mu na rameno pán, co seděl za ním, a důrazně ho požádal, aby to nedělal. Kamarád ho bez námitek poslechl, takže k žádné kolizní situaci tím naštěstí nedošlo. Ostatně ani já nemám rád, když někdo během jakéhokoliv představení začne rušit okolí svícením svého mobilu – kamarád si to tak třeba příště taky rozmyslí, vždyť kolikrát sám napomíná druhé, když se hlasitě během hudby baví, a jednou se dokonce málem popral s místním horkokrevným párem v La Fenice v Benátkách při Traviatě, když si to od něj nechtěl nechat líbit. V Rudolfinu to ale byla jen nepatrná epizodka, na kterou se hned zase zapomnělo. Následné bouřlivé ovace pro oba sólisty pak nebraly konce a šťastná Gabriela Montero se tedy k nadšení obecenstva posadila ještě jednou ke klavíru, aby dala přídavek. Všechny ovšem zaskočila a pobavila jeho originální formou – nevybrala si žádnou populární skladbu, jak bývá obvyklé, ale rozhodla se pro improvizaci na téma, které by jí předzpíval někdo z obecenstva. Vysvětlila, že ráda takto improvizuje, protože podobná dílka žijí jen daným okamžikem a pak nenávratně zase kamsi mizí. Po jistém zdráhání se nakonec v obecenstvu našel odvážný starší muž, který zanotoval jakousi melodii, kterou jsem sice dobře neslyšel, ale Gabriela Montero se srdečně zasmála a prohlásila, že to určitě ale není česká melodie, jak si přála. Kamarád asi slyšel líp než já (jaký taky div, když mu ještě není ani o polovinu méně než mně) a se smíchem poznamenal, že „Dvě malá křídla tu nejsou“ opravdu není původní česká písnička. Pán se ovšem nedal a pohotově zazpíval „Znám jednu dívku, ta má dukáty...“. Gabriela Montero se pokusila přednesený nápěv vybrnkat na klavír, ovšem tak úplně ho nechytila, takže asi polovina přítomného obecenstva začala spontánně sborově zpívat tuto árii ze Smetanovy Prodanky, přičemž ji začali na své nástroje předvádět i někteří členové orchestru. Pianistka pak už melodii vybrnkala docela zdárně, sál ztichl a Gabriela Montero začala nápěv postupně rozvíjet. Nejdřív jen tak zlehka a jednoduše, postupně ale začala motiv variabilně obměňovat a přidávala i na mohutnosti a síle zvuku, až to nakonec od klavírního křídla doslova burácelo ve strhujícím finále. Když uhodila do kláves naposledy, celý sál přímo bouřil nadšením, ozývaly se výkřiky „bravo!“ a sympatická sólistka se musela ještě několikrát vracet. Rozdávala úsměvy na všechny strany, děkovala obecenstvu i orchestru a v jedné z předních řad úplně vlevo zuřivě mával jakýsi pán papírovou vlaječkou, která zdálky vypadala jako ruská. Doma jsem si ale ze zvědavosti vygoogloval, že venezuelská vlajka je té ruské podobná, jen místo bílého pruhu nahoře má pruh žlutý. Což jsem asi přes celý sál tak dobře neviděl, takže mi žlutá připadala jako bílá.

 

Celý večer pak uzavřela Symfonie č. 4 C dur Sergeje Prokofjeva, která vychází z hudebního materiálu baletu Marnotratný syn na biblický námět, který byl napsán na objednávku slavného Sergeje Ďagileva, impresária Ruského baletu. I tato skladba důstojně zarámovala celý výjimečný večer svými nápaditými motivy, melodickou zpěvností a zároveň i překvapivými souhrami a dialogy různých nástrojů. Jako hudební analfabet to nedokážu líp pojmenovat, ale skladba dle mého rovněž dobře odráží tehdejšího ducha hudební moderny a zní tak téměř současně ještě i dnes. Když dospěla ke svému kategorickému finále, obecenstvo opět spustilo mohutný aplaus a za nadšených výkřiků „bravo!“ nechtělo pustit dirigenta a hudebníky z pódia. Protože ale přídavek se dával už po předchozí skladbě a čas mezitím docela pokročil, vděčný a šťastný dirigent se několikrát uklonil spokojenému obecenstvu a obešel i různé nástrojové skupiny, aby i mnohým muzikantům vyjádřil osobní poděkování potřesením rukou. Tím dal najevo, že už opravdu nazrál čas se definitivně rozloučit, potlesk tak postupně dozněl a všichni jsme se odebrali směrem k šatnám do předlouhých front, které jako by se několik dlouhých minut vůbec nezkracovaly. Nakonec jsme se ale přeci jen dočkali a cestou metrem, kde kamarád na Václaváku přestupoval a já pokračoval až na Flóru, jsme si vyměňovali prima pocity z celého koncertu a já mu znovu děkoval, že mi připravil tak výjimečný hudební zážitek.

 

 

 

 

Praha, 22.2.2022

 

https://www.youtube.com/watch?v=yA5QlaFywOA

 

 

 

 

 

Autor Amonasr, 22.02.2022
Přečteno 101x
Tipy 8
Poslední tipující: jitoush, Kett, Iva Husárková, mkinka
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

...Tož hudbymilovní kamarádi jsou k nezaplacení....Ji./úsměv/

23.02.2022 12:52:09 | jitoush

:-D Jj, přinesl mi je život sám - někdy mám pocit, že věci se dějí ve výsledku tak, jak to máme někde předem napsané... ;-))

24.02.2022 16:41:48 | Amonasr

...Pocity rodí se v srdci.....takže to tak je.....Ji./úsměv/

24.02.2022 18:10:22 | jitoush

Díky za srozumění :-)

25.02.2022 17:29:23 | Amonasr

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí