Gaetano Donizetti: ROBERTO DEVEREUX – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Košická opera zanechala na festivalu OPERA 2022 v Praze vynikající dojem.

 

Štátne divadlo Košice ve Stavovském divadle, Praha, 10.3.2022 v 19:00

 

Dirigent: Peter Valentovič

Režie: Anton Korenči

Pohybová spolupráce: Andrej Petrovič

Scéna: Pavol Juráš

Kostýmy: Mitzy von Hoffmann

Světelný design: Róbert Farkaš

Videoprojekce: Jakub Pišek, Bea Kolbašovská

 

Alžběta: Eva Bodorová

Vévoda z Nottinghamu: Marián Lukáč

Sára: Elena Maximova

Roberto Deverreux: Juraj Hollý

a další

 

Další z lahůdkových inscenací letošního festivalu OPERA 2022 sliboval být košický Roberto Devereux. Tuto operu na světových jevištích proslavila zejména nedávno zesnulá sopranistka Edita Gruberová, hvězda první světové velikosti slovenského původu, kterou jsem měl dokonce čest na počátku 90. let opovážlivě oslovit při náhodném setkání na ulici v Mnichově, kdy byla velice milá a vstřícná, když jsem ji poprosil o snímek s tehdejším kamarádem, mladým sboristou Národního divadla, jenž z toho měl dozajista zážitek na celý život. Koneckonců to byl trvalý zážitek i pro mě a tím, že na ní nebyly znát sebemenší hvězdné manýry, se zapsala do srdce natrvalo i mně a následně jsem si její skvostný zpěv o to víc vychutnával i na několika koncertech v Praze, kam ráda zajížděla. Její slavnou závěrečnou árii z této opery proto tentokrát připojuji i v závěrečném odkazu. A byla to právě interpretace Edity Gruberové, která inspirovala Státní divadlo Košice k nastudování této méně uváděné Donizettiho opery, v níž dostala příležitost vycházející slovenská hvězda Eva Bodorová.

 

Očekával jsem, že toto představení by se mohlo líbit i mému příteli, proto jsem byl rád, že mě byl ochoten doprovodit, navíc jsme se při této příležitosti setkali i s několika dobrými přáteli v jedné lóži, s nimiž jsme si pak mohli vyměňovat i své zážitky. Současná válka na Ukrajině ovšem nemohla nepoznamenat i toto představení. Nejdřív na úvod vystoupila ředitelka festivalu Lenka Šaldová, která vysvětlila dilema, jež museli pořadatelé a košičtí divadelníci řešit ohledně obsazení jedné z hlavních rolí, kterou zpívala ruská mezzosopranistka Elena Maximova. Zvažovalo se, zda by ji neměla na pražském představení zastoupit její ukrajinská kolegyně, která s ní tuto roli v Košicích alternuje. Nakonec se dospělo k rozhodnutí plánované obsazení neměnit, mimo jiné i proto, aby se násilně nepřetrhávaly letité zavedené kulturní vazby. Při současném začínajícím honu na čarodějnice, podporovaném bohužel i občasnou mediální hysterií a z toho plynoucím nevybíravým tlakem novodobých kádrováků na některé umělce, považuji toto rozhodnutí nejen za velmi moudré a správné, ale i za nesmírně potřebné a taky do jisté míry v současné atmosféře i odvážné. Jak naléhavě aktuální je opět Masarykova myšlenka, že „vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoliv nenávist k jiným“. O přestávce jsem proto cítil potřebu paní Šaldovou za její rozvážné vystoupení osobně pochválit a při té příležitosti jsem se i dozvěděl, jak celou situaci silně prožívala několik předchozích dnů i sama Elena Maximova z obavy, aby nebyla třeba na pódiu z důvodu své ruské národnosti vypískána. Jako jedna z alternativ se nabízelo i řešení, že jednu část představení odzpívá ruská umělkyně a druhou její ukrajinská kolegyně, ta však i z důvodu, že má malé dítě, se nemohla zájezdu do Prahy zúčastnit. Nakonec se naštěstí pražské obecenstvo ukázalo jako nesmírně empatické a kultivované a v přijetí jednotlivých umělců nečinilo žádný národnostní rozdíl, což mi i patřičně zvedlo náladu a posílilo mou víru ve zdravý rozum těch, kdo nemají potřebu se uchylovat kvůli vlastnímu zviditelnění k laciným a prázdným gestům vůči nevinným. Ostatně u mnohých ruských umělců nejen v zahraničí se Putin svou agresí jistě demaskoval ještě víc a bolestněji, než si to možná dokážeme sami představit, včetně možná ponižujícího pocitu hanby za současný ruský režim a Putina především. 

 

Poté vystoupil ještě i šéf košické opery, který omluvil ředitele divadla, jenž zůstal v Košicích, aby pomáhal běžencům. Zmínil se také o tom, že v orchestru účinkuje řada ukrajinských hráčů a zdůraznil enormní úsilí, které vyvíjí košické divadlo, aby co nejvíc jejich rodinných příslušníků mohlo přijet za nimi do bezpečí. Zároveň vysvětlil, že představení bude proto zahájeno ukrajinskou hymnou, tak jako je to teď pravidlem při všech představeních košického Státního divadla. Za to sklidil potlesk všech přítomných a poté orchestr a sbor opery přednesl odhodlaně a mohutně znějící ukrajinskou hymnu, již zakončil zvoláním „Sláva Ukrajině!“.

 

Pak už mohlo představení začít předehrou, která mi zpočátku připadala trošku dynamicky upozaděná, ale tento můj pocit se brzy rozplynul a mohl jsem se tak ponořit do této krásné opery plné pro mě úžasných árií. Mimo jiné jsem byl zvědavý právě na výkon Evy Bodorové, který jsem chtě nechtě musel srovnávat s tím, co jsem znal nejen od fantastické Evy Gruberové, ale zároveň i od další světové hvězdy Sondry Radvanovsky, kterou jsem ve stejné roli před časem viděl v televizi v rovněž mimořádně povedeném představení. Eva Bodorová tedy u mě byla v tu chvíli v hodně nezáviděníhodném postavení, když měla za pomyslné soupeřky ty nejlepší z nejlepších. A musím hned prohlásit, že pověst o ní nelhala a že v tomto srovnání obstála skutečně na výbornou, byť samozřejmě ve své cestě na nejvyšší operní vrchol je stále ještě na začátku. Ovšem na velmi slibném začátku a určitě o ní ještě hodně uslyšíme. Rovněž výkony ostatních sólistů byly výborné a jako laik bych jim nemohl nic vytknout, stejně jako sborům. Kromě zpěvu ale musím podtrhnout také velmi propracované herectví, zejména Eva Bodorová v roli královny byla opravdu hodně přesvědčivá a její proměna až do závěrečné životem a osudem těžce zkoušené a strhané zestárlé panovnice byla ohromná.

 

Hodně se mi také líbila scéna, která byla postavená především na promítání různě se měnících pozadí, ať už všelijakých prvků palácové architektury či pozoruhodných abstraktních proměnlivých obrazců, které procházely zajímavou metamorfózou podle charakteru a atmosféry hudby, což umocňovalo celkový dojem. Hodně mě také zaujaly promítané barevné hologramy, které působily velmi realisticky a zároveň zničehonic mizely, například stylový taburet, obraz v rámu nebo vázy s květinami. Dlouhou dobu mi trvalo, než mi došlo, že nejde o skutečné předměty a že za jejich dokonalou trojrozměrností musí být právě technika hologramu.  Jednoho z kamarádů ale promítání občas rušilo a odvádělo údajně od vnímání hudby, jako např. poletování racků při předehře. Jiní zase podrobili drobné kritice stylovou nejednotnost rekvizit nábytku či kostýmů, které pocházely z různých období – od středověku až po současnost. To je samozřejmě věc názoru, mě tyto prvky nijak nerušily a spíš mě to nutilo k přemýšlení, co tím realizační tým sledoval. Domnívám se, že každá taková režijní či scénografická schválnost je těmi, kdo se k ní uchýlí, něčím zdůvodněná, ale není nutné, stejně jako třeba u poezie, aby se divák snažil za každou cenu dopídit toho, co tím chtěl tvůrce přesně říci. Beru to tedy spíš jako jakousi provokaci, která má diváka přimět k hlubšímu zamyšlení, aby si udělal sám své vlastní závěry – např. co to které dílo může říct současníkovi, co má trvalejší platnost apod. Většinou mě tedy ani nijak neuráží, pokud se mi nepodaří všechny myšlenkové pochody režiséra či scénografa přesně rozklíčovat. Naopak mi někdy vadí spíš návodná doslovnost, která mi něco polopaticky vnucuje, jako když například kdysi jedna nejmenovaná režisérka umístila do znázornění pohádkového pekla v opeře Švanda dudák Hitlera se Stalinem. To mi tenkrát nepřišlo ani tak originální, jako spíš infantilně hloupé. Ale to je asi věc názoru, každý máme vnímání nastavené prostě jinak.

 

Zkrátka, jistě by se našlo leccos, co by ten který návštěvník poradil tvůrcům inscenace, co by mohli nebo měli udělat nějak jinak. Já bych jim tentokrát naopak nic neradil, protože se mi celek velice zamlouval a příznivé přijetí košická inscenace našla i u drtivé většiny publika, které ji odměnilo častým aplausem i výkřiky „bravo!“ po jednotlivých výstupech i na samotný závěr. Část diváků v téměř vyprodaném Stavovském divadle při poslední děkovačce přistoupila dokonce k ovacím ve stoje. Takže spokojenost mohla být na obou stranách a věřím, že skvělé dojmy si odnášeli domů po představení jak návštěvníci, tak s sebou na hotel i košický ansámbl. Jistě naprosto zaslouženě!

 

 

 

Praha, 11.3.2022

 

https://www.youtube.com/watch?v=0yJqQeBPp6w