Giuseppe Verdi: LA TRAVIATA – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Slovenské národné divadlo přivezlo do Prahy opravdovou operní lahůdku v provedení na doslova světové úrovni.

 

Dirigent: Robert Jindra

Režie: Roberto Catalano

Scéna: Emanuele Sinisi

Kostýmy: Ilaria Ariemme

Světelný design: Fiammetta Baldiserri

 

Violetta Valéry: Adriana Kučerová

Alfredo Germont: Pavol Bršlík (Pavol Breslik)

Giorgio Germont: Daniel Luis de Vicente

Flora Bervoix: Monika Fabianová

Gaston: Juraj Kuchar

Baron Douphol: Pavol Remenár

Markýz d´Obigny: Martin Morháč

Annina: Miriam Maťašová

Doktor Grenvil: Ján Galla

 

Slovenské národné divadlo ve Státní opeře, Praha, 13.3.2022 v 19:00

 

 

Původně jsme se s přítelem těšili na Dvořákovu operu Čert a Káča, která se příliš ani na našich jevištích neuvádí, nakonec však bratislavský soubor přivezl na letošní festival OPERA 2022 místo ní Verdiho La traviatu, která je jednou z nejhranějších světových oper, a to včetně našich scén. Přiznám se, že raději chodím na ty inscenace, které nemám příliš „okoukané“, což se právě o Traviatě říct nedá, nicméně bratislavská inscenace slibovala mimořádný zážitek už jen tím, že v roli Alfreda byl ohlášen slavný Pavol Bršlík (v zahraničí známý jako Pavol Breslik), který je pravidelným hostem na tak slavných operních scénách, jako je Vídeňská státní opera, Bavorská státní opera v Mnichově, Semperoper v Drážďanech, Covent Garden v Londýně či Metropolitní opera v New Yorku.

 

Naše očekávání podpořila už samotná scéna po otevření opony při krásné předehře, kterou orchestr pod vedením dirigenta Roberta Jindry dynamicky rozezněl skvostné prostory téměř vyprodané Státní opery, která po celkové rekonstrukci před pár lety poskytuje opravdu luxusní divácké prostředí od nádherné výzdoby, přes komfortní zázemí, pohodlné sedačky až po digitální obrazovky před každým sedadlem, na nichž je možné si přečíst potřebné informace o uváděném díle a také titulky. Ale zpět ke scéně – byla poměrně jednoduchá, ale zároveň pojatá tak moderně a designově čistě, že představovala umělecký zážitek už sama o sobě, a bylo na první pohled vidět, že italský tvůrčí tým v sobě nezapře ten nejlepší vytříbený vkus. Dokonce i celý sbor byl nápaditě oblečen do slušivých společenských obleků a kostýmů, které by byly ozdobou každého milionářského večírku na vybrané party jen pro V.I.P., nebál bych se je označit za opravdovou haute couture v intencích té nejsoučasnější módy. Zkrátka celá scéna působila až tak vznešeně čistě, že vytvořila víc než důstojný rámec pro neméně vynikající pěvecké a hudební výkony. A je třeba říci, že ani ty skutečně nezůstaly v průběhu představení nikterak pozadu, takže jsme byli svědky představení, za které by se nemusela stydět ani ta nejvyhlášenější světová operní jeviště.

 

Nemá smysl se rozepisovat o notoricky známém příběhu tragické lásky obdivované pařížské kurtizány Violetty a Alfreda Germonta z vyšších kruhů, který Verdi zhudebnil podle Dumasova dramatu Dáma s kaméliemi. Opera je plná krásných árií i sborů, ostatně Verdi byl jakýmsi „hitmakerem“ své doby a jeho nápadité hudební popěvky neztratily nic ze své popularity ani dnes – tahle opera se musí líbit i těm, kteří tomuto hudebnímu žánru třeba jinak příliš neholdují, což jsem si opět ověřil třeba na svém příteli. Ten má navíc mimořádně vyvinuté spíš výtvarné estetické cítění, než zrovna to hudební, takže bratislavská inscenace byla i pro něj opravdu mimořádným zážitkem, stejně jako pro většinu návštěvníků, lépe řečeno asi úplně pro všechny. Jen stěží bylo možné mu cokoliv vytknout – jsem zvědav, jak se k němu postaví některé naše zavedené operní kritičky, které jinak málokdy nechají na čemkoliv nit suchou.  Jednotlivé pěvecké výstupy byly v průběhu představení pravidelně odměňovány bouřlivým aplausem, což se dalo předem očekávat u Pavola Bršlíka, ale nijak za ním v tomto směru nezaostávala ani Adriana Kučerová, ovšem doslova zjevením se ukázal být výkon španělsko-amerického barytonisty Daniela Luise de Vicente v roli Alfredova otce, jenž svým neuvěřitelně znělým hlasem, který dokázal beze zbytku vyplnit každý koutek Státní opery, ohromil asi úplně každého. Nerad to píšu, ale nemůžu si pomoct – svým naprosto výjimečným výkonem poněkud zastínil všechny ostatní sólisty, kteří přitom byli ale také na špičkové úrovni, takže to nemyslím pro ně nijak hanlivě. Vedle mě sedící kamarádka mi navíc na mou obdivnou poznámku do ucha se smíchem špitla, že je to navíc krásný chlap, což by si prý ovšem nemohla dovolit říct nahlas před svým manželem, kterého měla z druhé strany. Jednak jsem se tomu samozřejmě zasmál, ale jednak jsem si tak znovu ověřil, jak vůbec nerozumím ženskému vkusu, protože de Vicente je takový eufemisticky řečeno hodně plnoštíhlý mohutný hromotluk a jeho vousatý obličej mi na dálku z prvního balkónu čímsi připomínal toho smutně komického kontroverzního řeporyjského starostu, jehož bych za krasavce neoznačil ani uprostřed nějakého obludária. Čímž se ovšem nechci de Vicenteho ani kamarádky nijak dotknout, protože tento vynikající barytonista na rozdíl od zmíněného starosty jinak působí nesmírně sympaticky. Inu proti gustu žádný dišputát a žádný muž, a to ani gay, nedokáže do ženského nitra asi nikdy doopravdy proniknout.

 

Jediným rušivým momentem představení tak bylo, když se komusi v řadě za námi rozezněl na začátku druhého jednání mobil, načež rychlý dusot něčích nohou svědčil o tom, že dotyčný (či dotyčná) našel jediné východisko z této prekérní situace v panickém útěku na chodbu. Když jsem se chtě nechtě ze zvědavosti ohlížel, komu se toto faux pas přihodilo, zahlédl jsem v naší řadě dámu, která tohoto intermezza naopak využila k tomu, aby si doplnila svůj pitný režim z plastové láhve, kterou si vytáhla z kabelky.  Sice to nepovažuju uprostřed opery za až takový trapas, jakým je zvonění nevypnutého mobilu, nicméně ani to myslím nesvědčí o tom, že ona dáma je skutečnou dámou v tom pravém slova smyslu. Takže zatímco na scéně jsme se mohli opájet dějem z prostředí té nejnoblesnější smetánky, některé momenty v hledišti až této nejvyšší úrovně úplně nedosahovaly. Nicméně 21. století už je někde úplně jinde, než bylo to devatenácté, s tím je potřeba se smířit a má to i své kladné stránky, jako je třeba to, že už se ani v Národním divadle nemusím škrtit v kravatě, i když z těch desítek i velmi kvalitních hedvábných kousků ve skříni už bohužel asi někdy využiju už jen ty smuteční. Ale ani ty doufám moc ne, z pohřbů se totiž většinou snažím nějak vyvléct a ani svým vlastním, který už není v úplně nepředstavitelném nedohlednu, bych nechtěl nikoho zbytečně obtěžovat.  No vida, kam až mě dovedly úvahy z balkónu Státní opery – skoro až pod zem. Tak raději zase hezky zpět nahoru.

 

Představení mělo u návštěvníků opravdu ohromnou odezvu, mohutně se na závěr aplaudovalo, mnozí tak činili dokonce ve stoje, a křičelo „bravo!“, nejmohutněji pak na de Vicenteho, Adrianu Kučerovou a Pavola Bršlíka, k nim je pak nutné ještě přiřadit i u nás oblíbeného a uznávaného dirigenta Roberta Jindru. Můj starší kamarád, velký milovník klasické hudby a opery, který nejednou navštívil i světové operní domy, si pochvaloval, že tak skvělý baryton snad v této opeře nikdy dřív neslyšel, a také závěrečnou árii v podání Adriany Kučerové označil za asi nejpovedenější, jakou kdy zaznamenal. Tomu můžu jen přitakat, její přednes byl nesmírně procítěný a rovněž herecky dokonale zvládnutý. Trochu líto mi bylo sympatického Pavola Bršlíka, který při děkovačce znatelně kulhal a bylo vidět, jak se musí při pohybu přemáhat a občas si přidržuje pravé koleno i rukou. Všechna čest, že při samotném představení na sobě nedal žádné potíže vůbec znát, zřejmě ho to muselo stát velké přemáhání. Teprve, když jsme se se skupinou známých sešli po představení v zajímavé restauraci Špejle, prozradil nám jeden z mých hudbymilovných kamarádů, který měl možnost s Pavolem Bršlíkem po představení chvíli i mluvit, že při jedné scéně nešťastně uklouzl a cosi se mu přitom stalo s nohou. Tak doufejme, že to nebude nic vážnějšího a že mu to nepokazí jinak určitě krásné dojmy z pražského přijetí. Festival OPERA 2022 se tak již pomalu blíží k svému závěru, a právě bratislavská La traviata byla nesporně jedním z jeho vrcholů, ne-li tím úplně největším. Ale nepředbíhejme – ještě nás pár krásných představení čeká, jako třeba v sobotu českobudějovický Mefisto, kterého předchází také výborná pověst a s nímž jsou spojena také velká očekávání.

 

 

 

 

Praha, 15.3.2022

 

https://www.youtube.com/watch?v=ybBJ1K7d23w