Franz Schreker: VZDÁLENÝ ZVUK – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Další úspěšný ročník festivalu OPERA 2022 je zdárně za námi a snad se za dva roky můžeme těšit na další, již šestnáctý, pokud pořadatelům nedojde neuvěřitelný entusiasmus a zároveň jim nevyschne nezbytná finanční podpora...

 

Národní divadlo ve Státní opeře, 29.3.2022 v 19:00

 

Dirigent: Richard Hein

Režie: Timofej Kuljabin

Scéna: Oleg Golovko

Kostýmy: Vláda Pomirkovanaja

Světelný design: Taras Michalevskij

Video design: Anastasia Žuravleva, Lukáš Panoch

 

Starý Graumann / Hrabě: Daniel Scofield

Grete: Světlana Aksenova

Fritz: Aleš Briscein

a další

 

Festival OPERA 2022 byl zakončen představením Státní opery – dílem rakouského skladatele z počátku 20. století, které se na tuto scénu vrátilo po 102 letech, kdy ho zde uvedl skladatelův přítel a tehdejší šéf Nového německého divadla Alexander Zemlinsky. Ve své době byl Franz Schreker uznávaným operním autorem, ovšem po nástupu nacistů byl zařazen mezi tzv. „zvrhlé umělce“ a jeho dílo následně zmizelo z operních jevišť. Teprve v posledním dvacetiletí bylo znovuobjeveno a začíná se po zásluze na repertoár divadel opět vracet. Jeho návrat do Prahy se však zatím nezdá být příliš oslnivý, soudě alespoň podle některých kritik a také diváckých ohlasů na předchozí dvě představení. Uvedení Vzdáleného zvuku bylo na festivalu OPERA 2022 po nastudování teprve třetím v řadě a bude všeho všudy uvedeno asi jen pětkrát, konzervativní pražské publikum by ho zkrátka nedokázalo víc strávit a zahraniční operní návštěvníci se do Prahy po covidové přestávce zatím ještě nehrnou. Že současná česká porofesionální kritika sepsuje automaticky úplně všechno, co se v Národním divadle v posledních letech inscenuje, na to jsem si už zvykl a nepřikládám tomu tudíž vůbec žádnou váhu, předpojatost je zde víc než zřejmá. Avšak vzhledem k ne úplně vřelému ani dosavadnímu diváckému ohlasu jsem byl nicméně zvědavý na to, proč tomu tak je, a zda se třeba i já zařadím mezi ty, které inscenace příliš neosloví. Tentokrát jsem se navíc sešel v jedné řadě s oběma hudbymilovnými kamarády, kteří jsou o generaci mladší než já, i s dalším kamarádem, který je ode mne naopak o generaci starší, ale je také velkým milovníkem a rovněž znalcem opery. Mohl jsem tak porovnávat i jejich bezprostřední reakce a dojmy s těmi svými.

 

Zápletku této opery lze stručně charakterizovat tak, že skladatel v průběhu mnoha let dvakrát odvrhne milovanou ženu, protože před láskou dává přednost svému téměř umanutému snu o tom, že se mu jednou podaří nalézt a ve svém díle zachytit jakýsi naprosto dokonalý zvuk, kterým se proslaví. Přes všechny peripetie se mu to však stále nedaří tak, jak by si sám přál, teprve když se na smrt nemocný potřetí osudově setká se svou životní láskou, pochopí, že jen ona je schopna ho inspirovat k tomu, aby ten vytoužený zvuk konečně nalezl. Svůj opus magnum tak sice konečně dokončí, zároveň však ale vzápětí umírá.

 

Kritika pražské inscenaci vyčítala mimo jiné to, že ruský režisér s celým svým týmem přenesl děj opery do současnosti a změnil přitom její výklad a vyznění. Podle poměrně klasicky pojaté scény v prvním dějství, které se odehrává ve skladatelově pracovně zařízené nábytkem charakteristickým pro přelom 19. a 20. století ovšem soudím, že ti, kteří se k tomuto argumentu uchylují, zřejmě ještě ani nezaznamenali, že už delší dobu žijeme ve století jednadvacátém, takže jaká současnost. Při úrovni současné české kritiky se tomu po pravdě ale ani nedivím. Do jaké míry pak režisér změnil samotné vyznění děje, to netuším, pochybuju ale, že skutečně nějak podstatně, protože hlavní smysl díla, jak jsem ho výše stručně zachytil, musel být i původně nepochybně úplně stejný, o čemž svědčil nejen hudební výraz díla, jak se postupně ve třech dějstvích měnil, ale i text, který jsem si postupně četl z titulků, a který by snad ani ruský režisér nedokázal v němčině pozměnit. A jestli se snad něco málo změnilo v chování či motivaci jednotlivých postav, na to má každý režisér podle mne nezadatelné právo v souladu s tím, na co chce ve své koncepci položit akcent i v kontextu současné doby. Sám jsem postřehl jedinou ne zcela nepodstatnou změnu v úplném závěru, kdy v původní verzi měl skladatel Fritz umřít v náručí své milované Gréty, kterou žádá o odpuštění za své pozdní prozření. V pražské inscenaci však umírá až vzápětí poté v naprostém osamění, když Gréta za sebou práskne dveřmi, z čehož lze usuzovat, že mu nedokázala odpustit. Ale proč ne? Aspoň je ten konec méně kýčovitý, což žádné opeře podle mě neublíží, spíš naopak.

 

Samotná hudba této opery se mi nesmírně líbila, zejména ve druhém a pak i v závěrečném dějství.  Byla prodchnuta nejrůznějšími vyhraněnými emocemi, tak jak se příběh vyvíjel, a čím déle se hrálo, tím víc jsem s touto krásnou hudbou vnitřně splýval, jak jsem se do ní doslova nořil stále hlouběji. Mí tři kamarádi se ale mezi sebou moc neshodli. Jednomu se doopravdy líbilo teprve až poslední 3. dějství, druhý chválil operu jako celek (viděl i předchozí dvě představení), a třetí chválil první a poslední dějství. Druhému dějství, které bylo hodně živé a dramatické, čemuž odpovídala i dynamická, občas až burácivá hudba, vytýkali právě to, že sólisté místy nedokázali sílu orchestru překřičet. Tak to je samozřejmě věc osobních posluchačských preferencí, já mám naopak rád, když hudba ve vypjatých chvílích doslova vře pod náporem z uzdy puštěných emocí.

 

O přestávce se zase pro změnu někteří další kamarádi mých kamarádů pohoršovali nad tím, proč se Gréta v prvním dějství „rozdvojila“ ve dvě téměř stejné postavy – jedna danou roli zpívala a druhá ji stínově jen hrála. A hned posměšně dodávali, co všechno by oni sami udělali režijně úplně jinak. Tak samozřejmě nemůžu ani právníkům upírat právo si myslet, že by byli lepšími operními režiséry, než je zrovna ten mezinárodně uznávaný profesionální „nýmand“. Jen si nejsem jist, zda by hypoteticky byli třeba ochotni přepustit tomuto režisérovi své soudcovské taláry, pokud by se naopak on domníval, že by dokázal pro změnu soudit líp než oni.  Někdy, když tak poslouchám tyhle diskuze „zasvěcených osvícenců“, tak mívám pocit, že na operu chodí dvě sorty pravidelných návštěvníků – ti, co si jdou dílo užít, a potom ti, co jsou ve svém nitru zneuznanými režiséry, hudebníky, zpěváky, skladateli, inscenátory atp., kteří přišli do divadla masochisticky trpět při několikahodinovém pohledu na to, jak to ti profesionální „břídilové“ dělají mnohem hůře, než jak by to dělali oni sami, kdyby jim někdo dal stejnou příležitost. Kdybych tedy měl každé představení takto protrpět já, tak bych snad do divadla raději ani nechodil – k čemu takové psychické sebetrýznění? Ten z hudbymilovných kamarádů, co byl i na premiéře, mi dokonce říkal, že tam někteří návštěvníci na závěr Světlanu Aksenovu v roli Gréty dokonce vybučeli a že nechápe proč, když přece zpívá docela pěkně. No, mně to myslím docvaklo hned – nejspíš proto, že je to Ruska. Možná k těm „rozhořčeným“ bojovníkům za svobodu nedorazila informace, že celý ruský tvůrčí tým ve svém prohlášení ruskou agresi na Ukrajině jednoznačně odsoudil. Žijeme zkrátka v podivně vymknuté době, kdy se kádrování opět dostává do módy – kdo by to po více než třiceti letech od pádu komunismu ještě čekal. Stesk po nové totalitě ale asi může nabírat v určitých situacích i nové plíživé či zjevné podoby, byť předstírající bohulibou motivaci. Ale ono to tak začíná asi pokaždé.  

 

Téměř zaplněná (alespoň v přízemí) Státní opera se po každé přestávce zároveň trošku vylidnila, takže až do závěrečných tónů vidělo Vzdálený hlas odhadem 70–80% původních příchozích. S jedním z kamarádů jsme se shodli, že většina příznivců opery asi preferuje ta již staletími prověřená a do nekonečna stále dokola všude uváděná slavná díla slavných a o méně uváděná nebo dokonce teprve nově objevená díla příliš velký zájem nemá. Ale to mi vlastně vůbec nevadí, že jsem i zde opět příslušníkem jedné z menšin – raději totiž objevuju to dosud pro mě neznámé. Ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát, nemůžeme být všichni stejní a ani by to v takovém světě nebylo příliš k žití, kdyby k tomu snad někdy mělo dojít. Zaplaťpánbu, že nemusíme pochodovat všichni srovnání v jediném šiku a jediným směrem, ať už se to týká vlastních názorů nebo vlastního vkusu. Proto ani těm zhrzeným „režisérům“ nechci brát jejich právo „režírovat“ cokoliv podle svých vlastních představ, pokud se tak děje ovšem jen v jejich vlastních hlavách a nechtěli by to vnucovat druhým. Jak taky vtipně poznamenal jeden z kamarádů po druhé přestávce na můj povzdech, že se hlediště opět částečně vyprázdnilo: „Aspoň odešlo to děvče v řadě před námi, co během představení pořád svítilo tím svým mobilem“. Koneckonců ani odchod jejího partnera, který přišel oblečený spíš jako na jogging než na operu, mě nijak nemrzel, neboť si každou chvíli doplňoval během představení z plastové lahve svůj pitný režim a neustále se pro něco kolem sebe shýbal, takže jeho věčné hemžení také na divácké pohodě nám v jeho nejbližším okolí moc nepřidávalo.

 

Kapitolou samou o sobě jsou pak ve Státní opeře dotykové obrazovky umístěné na opěradlech sedadel před diváky. Po některých, co už o přestávce odešli, totiž zůstaly svítit, takže jsem třeba zaregistroval pána asi dvě řady přede mnou, který se v jednu chvíli uprostřed árie nadzdvihl ze své sedačky, a do obrazovky před prázdným sedadlem v řadě před ním vztekle praštil rukou, aby ji aspoň sklopil a neblikala mu v jeho zorném poli. Jeden z hudbymilovných kamarádů je zase nesnáší kvůli tomu, že už má prý od nich modřiny na stehnech, když se prodírá obsazenými řadami. Ale to je tím, že chodí do Státní opery skoro obden a každou inscenaci tak vidí nejmíň pětkrát i víckrát. Každé vášni by měl zkrátka člověk propadat jen s mírou. Kterýmžto ponaučením bych už mohl asi skončit.

 

Vlastně se ještě asi sluší napsat, že po skončení představení tentokrát nikdo nebučel a docela slušně se i tleskalo včetně sporadických výkřiků „bravo!“. Ovšem přeci jen znatelně méně než při většině festivalových představení, jimž jsem byl letos přítomen. Což mi přišlo i docela líto, protože mně se tato inscenace naopak líbila opravdu hodně. Proto jsem jí tentokrát při odchodu hodil do kastlíku svůj hlasovací lístek se zaškrtnutou pětkou, což není v tomto případě nejhorší, ale naopak nejlepší známka. Diváckou Libušku tohle představení sice samozřejmě nezískalo (tou se po dnešní tiskové konferenci může zaslouženě chlubit českobudějovický Mefistofeles ), ale alespoň jsem jí svým nepatrným dílkem vylepšil rating. A to už je pro tentokrát opravdu vše. 

 

 

 

Praha, 30.3.2022

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/vzdaleny-zvuk-der-ferne-klang-3266353