Erwin Schulhoff: PLAMENY – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Vynikající operní počin ve Státní opeře, který si nepochybně zaslouží i mezinárodní pozornost.

 

 

Národní divadlo ve Státní opeře, 24. června 2022 v 19:00

 

Hudební nastudování a dirigent: Jiří Rožeň

Režie Calixto Bieito

Scéna: Calixto Bieito, Anna-Sofia Kirsch

Kostýmy: Barbora Maleninská

Světelný design: Jan Dörner

 

Don Juan: Denys Pivnickij

La Morte: Tone Kummerwold

Žena, Řeholnice, Donna Anna: Victoria Korosunova

Markétka: Tamara Morozová

Komtur: Jan Hnyk

Harlekýn: Michal Marhold

a další

 

Představení bylo další součástí česko – německého projektu Musica non grata, který mapuje odkaz hudebních tvůrců předválečného Československa, kteří byli pronásledováni či perzekvováni nacismem nebo z náboženských, rasových, politických a genderových důvodů. V multikulturní Praze docházelo v prvních desetiletích 20. století k inspirativní spolupráci umělců z českého i německého prostředí. Díky překladu Maxe Broda do němčiny se tak skladatel Erwin Schulhoff dozvěděl o operním libretu Karla Josefa Beneše, které netradičním způsobem uchopilo známý příběh Dona Juana. Schulhoff rád experimentoval a byl ovlivněn impresionismem, expresionismem i jazzem, což vše se promítlo i do této jeho jediné opery Plameny, pohybující se na rozhraní opery, pantomimy a symfonické básně. Poprvé byla uvedena v Brně v roce 1932, pak se ocitla na dlouhá desetiletí v propadlišti operních dějin, až byla v německém překladu koncertně opět uvedena v Berlíně v roce 1994 a nyní tedy plnohodnotně i v Praze pod režijním vedením mezinárodně uznávaného španělského režiséra Calixta Bieita. Beneš i Schulhoff měli podobný životní osud – zatímco Beneš byl za protinacistický odboj odsouzen k trestu smrti, přičemž trest mu byl posléze změněn na vězení v letech 1941–45, Schulhoff byl pro svůj židovský původ internován v koncentračním táboře, kde zemřel v roce 1942 na tuberkulózu.

 

Návštěvu této vynikající opery mi doporučil jeden z mých hudbymilovných kamarádů a poskytl mi zároveň i zajímavý slevový kód, protože konzervativní pražské publikum nerado chodí na neznámé či málo uváděné opery a ND tak poskytuje občas svým stálým příznivcům výhodnější vstupenky, aby umělci nemuseli vystupovat před téměř prázdným hledištěm. Podařilo se mi tentokrát přemluvit i mého přítele, aby mě na tuto operu doprovodil a udělal mi tak radost u příležitosti 20. výročí našeho seznámení, což naštěstí zafungovalo, zvlášť když jsem mu zdůraznil, že ho také doprovázím na různé zříceniny, kde pak vždycky trnu hrůzou, zda se nezřítí z nějakého skalního převisu nebo zbytku hradní římsy při svém objevitelském zápalu a vášni pro ulovení těch nejbizarnějších fotografických záběrů.  Nerad totiž chodím do divadel sám, na tuto operu jsem byl ale hodně zvědavý a stálo mi to tak i za riziko, že mi tento nápad bude následně otlučen o hlavu. Nehledě na to, že jsem si právě tou připomínkou výročí vynutil rafinovaně slib, že mi to následně vyčítat nebude, i kdyby se mu to opravdu nelíbilo – jeden ale stejně nikdy neví. V pátek v Praze celý den vydatně bouřilo a pršelo, ale jako zázrakem se právě na naši cestu do Státní opery déšť a bouřka uklidnily, takže jsme tam dorazili dokonce s nerozbaleným deštníkem.

 

Hlediště Státní opery bylo skutečně poloprázdné, jak se dalo čekat, i když tentokrát nedošlo k uzavření balkónů, a tak i tam seděli různě roztroušení návštěvníci. Na úvod nejdřív vystoupil umělecký ředitel opery ND a Státní opery Per Boye Hansen, aby omluvil pro nemoc nepřítomnost jedné z šesti představitelek postav Stínů a zároveň hlasovou indispozici Jana Hnyka, představitele Komtura, kterému zároveň poděkoval, že přesto svůj nevelký, ale důležitý part odzpívá, aby vůbec umožnil konání tohoto představení.  A pak už orchestr spustil předehru a v polotmě na scéně se pomalu začaly objevovat Stíny, zatímco vepředu uprostřed klečel Don Juan, kterého jsem zpočátku ani neviděl, protože řada přede mnou byla sice prázdná, ale hned v té před ní seděli tři mladí hromotluci, přičemž ten uprostřed s obrovskou hlavou a býčí šíjí zaujímal jakousi až nepřirozeně vzpřímenou pozici, kdy o dvě hlavy převyšoval všechny ostatní v mém předním zrakovém horizontu. Nějakou dobu jsem doufal, že jeho strnule vzpřímený posez časem ochabne, on však měl skvělou výdrž mladého člověka, takže jsem se nakonec musel nepřirozeně napřímit také a vytáhnout svůj krk nahoru, co to jen šlo, abych alespoň něco ve střední části scény viděl. Ale jak jsem zjistil, i v této situaci se potvrdilo pravidlo, že všechno zlé je i k něčemu dobré – Stíny totiž v té tmě držely před sebou jakési reflektory, kterými si chvílemi svítily z podhledu do obličejů, aby vypadaly hrůzostrašně, chvílemi ale jeden z těchto reflektorů svítil naopak přímo do očí mně, což nebylo právě příjemné, a tak mi stačilo jen trochu snížit krk, a viděl jsem před sebou zase jen onu býčí siluetu hromotluka, kolem které ten reflektor vytvářel jakousi svatozář, což vypadalo sice poněkud bizarně, ale dalo se to vnímat i jako jakýsi další výtvarný zážitek. Scéna byla jinak velice jednoduchá a tvořila ji vlastně po celém obvodu i stropu jeviště napnutá obrovská černá igelitová plachta, skrz kterou se občas na scénu vynořovaly další účinkující postavy tím, že ji zezadu roztrhly a někdy v ní vytrhaly (občas i s jistou námahou) i větší otvor, takže se v ní objevovaly různě velké díry, v nichž se občas na pozadí i něco odehrávalo jako v takových oknech.  Když se pak skrze tuto plachtu na scénu prodralo současně třeba i větší množství postav, jako když se třeba derou na svět odkudsi podivné bytosti v tělových trikotech pomalovaných náčrty pohlavních znaků, bylo to docela působivé. Mně ale uchvátila především samotná hudba, kterou orchestr bravurně zvládal a která působila nesmírně expresivně a originálně. Děj opery spočívá v několika proměňujících se obrazech, kdy je Don Juan stravován neustále svou prchavě vášnivou touhou po ženách, aby je ukojen vzápětí opouštěl pro další svá dobrodružství. Snad můžu rovnou i prozradit, že závěrečným trestem za toto jeho bezcitné chování není smrt, ale naopak věčný nenaplněný život, kdy ho poslední žena, kterou je sama Smrt nakonec odmítne. Skvělý a originální nápad! Dona Juana výborně zpíval ukrajinský zpěvák Denys Pivnickij, ovšem nezvykle špatnou češtinou, což se dalo naštěstí překonat četbou titulků, které tak vypadaly jako simultánní překlad ze zpívané pseudoukrajinštiny do psané češtiny, přestože sólista je vlastně měl zpívat rovnou česky. Ale to je jen taková drobnost, která by se dala časem snad vypilovat, pokud by operu po pár dalších představeních nečekala nejspíš zase další dlouhá desetiletí zapomnění. Což by ale právě v tomto případě byla velikánská škoda, neboť málokdy se podaří z hlubin operních dějin vydolovat takovýto hudební skvost.

 

Občas jsem se podíval na přítele, abych zjistil, co mě asi o přestávce čeká, ale pokaždé se mi zdálo, že poměrně spokojeně spí a tváří se přitom blaženě. Což mě asi zachránilo, protože o přestávce si skutečně pochvaloval, že se mu tato opera kupodivu docela líbí a jen ke konci prvního dějství, že ho to už začínalo nudit a bylo to moc natahované. Pomyslel jsem si, že se tedy asi probudil zbytečně brzy před přestávkou, jinak by mu to uběhlo možná svižněji.  Nicméně jsem mu i tak dal za pravdu, že kdyby se první dějství o nějakých 10–15 minut zkrátilo, opeře by to nijak neublížilo, spíš naopak. Doba už je přeci jen jiná než skoro před sto lety a přeje spíš o něco hutnějším hudebním i dramatickým útvarům. I já už jsem totiž ke konci i přes svou jinak velikánskou spokojenost pokukoval po hodinkách. O přestávce jsme se vyšli nalokat před divadlo svěžího vzduchu provoněného předchozím deštěm, a dokonce to vypadalo, že se mraky protrhaly a nebude nám snad pršet ani na zpáteční cestu domů.

 

Druhé dějství opery se mi pak líbilo dokonce ještě víc než to první. I scéna byla o cosi zajímavější, když se ze stropu protržením igelitu spustilo kolmo zavěšené pohřební auto a jeviště zaplnily i různé bizarně vypadající a podivně se pohybující postavy, což bylo umocněno snad ještě expresivnější hudbou než v prvním dějství, která mě dokonale vcucla. Hlediště malinko ještě navíc prořídlo – během prvního dějství odešla asi po 20 minutách jen jedna starší divačka z předních řad, přestávka ale dala samozřejmě lepší možnost těm méně avantgardně založeným, jak se z divadla vytratit. Na svá místa se k mé úlevě nevrátili ani zmínění tři mladí hromotluci. Když už jsem si ale možná až moc liboval nad krásným výhledem, odkudsi přiběhly do původně prázdné řady přímo přede mne dvě slečny, jedna i s větším drdolem, takže mi zklamáním trochu poklesla brada. Slečny se ale naštěstí během představení k sobě nijak nenakláněly, takže mi nakonec zůstal opravdu krásný volný průzor na jeviště.   Moc jsem si toto představení tedy užíval až do konce, jen bych ho opět, pokud bych byl dirigent nebo režisér, zase o nějakých 10–15 minut zkrátil i ve druhém dějství, aby se konec trochu méně vlekl. Na rozdíl od běžných oper tentokrát hudba nekončila nějakým strhujícím finále, ale naopak závěrečným zpěvem Smrti, který se neustále ztišoval, až ztichl úplně, takže diváci si nebyli až do úplného setmění scény jisti, zda je to už opravdu konec. Pak ale první zatleskal myslím právě Per Boye Hansen, který seděl v řadě před námi úplně vpravo, jako druhý jsem se okamžitě přidal já a tím jsme strhli ostatní, takže se roztleskalo celé divadlo. Vzhledem k množství diváků ale nebyl potlesk nijak frenetický, což pak u sólistů a dirigenta mnozí nadšenci doháněli nadšenými výkřiky „bravo!“, takže umělci snad mohli být spokojeni – určitě naprosto právem. Domnívám se, že tentokrát přišlo Národní divadlo s opravdovým operním skvostem, který si zaslouží i mezinárodní pozornost. Jsem jen zvědav, zda česká odborná kritika tentokrát vezme Národní divadlo už konečně na milost anebo opět setrvá ve svém umíněně zapšklém odporu proti všemu, s čím Národní divadlo v posledních letech přichází. Spíš bych si tipnul to druhé, zdejší operní kritika je totiž myslím dlouhodobě tím skutečně nejproblematičtějším článkem české hudební scény – ale třeba mě tentokrát příjemně překvapí. Uvidíme.

 

Příteli už se druhé dějství ale moc nelíbilo, bylo to pro něj už prý dost nudné a moc dlouhé. Vysvětluju si to ale tím, že po přestávce už asi neusnul – kdyby si znovu taky trochu schrupnul, byl by možná shovívavější. Nicméně dodržel slib a nevynadal mi za zmarněný večer, což ho ctí. Deštník už ale zpáteční cestu domů suchý neabsolvoval, protože se opět rozpršelo. Sice ne moc, ale protože přítel má na rozdíl ode mě na hlavě bohatou kštici, kterou si rád chrání nezmáčenou, paraple se mu sešlo. Já to skoro bez větší újmy prokličkoval mezi kapkami i bez něj (tedy bez deštníku, nikoliv přítele) a když nás pak před domem nechtěli drzí rozjetí řidiči pustit na přechodu od tramvaje přes silnici v už zase zesilujícím dešti, zastavil jsem je rezolutním gestem ruky a dal jim tak malou lekci slušného vychování. Někdy to zkrátka jinak nejde.   

 

 

 

 

Praha, 26.6.2022

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/plameny-flammen-42134816