Thomas Bernhard: OBĚD U WITTGENSTEINA – trochu jiná recenze

Anotace: @&@

 

Thomas Bernhard: OBĚD U WITTGENSTEINA – trochu jiná recenze

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 21.11.2022 od 19:00

 

Režie: Daniela Špinar

Scéna: Lucia Škandíková

Hrají: Zuzana Stivínová, Lucie Juříčková, Saša Rašilov, Jan Hrovatitsch

 

Když mě přítel pozval po delší době na divadelní představení, udělalo mi to radost, i když jsem zároveň tušil, že zrovna tohle nebude úplně jednoduchý divadelní zážitek. Slavný rakouský spisovatel a dramatik byl a je uznávaný hlavně v zahraničí, na rakouskou maloměšťáckou společnost byl až příliš provokativní a o lecčems svědčí i to, že se mu tam říkalo „káleč do vlastního hnízda“. O to zvědavější jsem ale byl na toto představení, tím víc, když jsem si na webu ND předem přečetl, že je to vlastně ona slavná hra v originále nazvaná „Ritter, Dene, Voss“ podle jmen tří známých herců vídeňského Burgtheatru, kterým byla napsána přímo na tělo. Raději jsem se ale ještě předem připravil na to, co mě čeká, přímo na příslušné stránce webu ND, která ale teď, kdy píšu své postřehy, je z nějakého záhadného důvodu nedostupná, proto mně prosím nechytejte za slovo, protože paměť je jedna nejslabších stránek mé osobnosti – je ještě slabší než všechny ostatní, a to už je co říct. Tam jsem se dozvěděl, že tvůrčí tým také chtěl nejdřív tento kus nazvat analogicky „Stivínová, Juřičková, Rašilov“, ale pak raději zvolil název „Oběd u Wittgensteina“. Zdálo by se to vcelku logické, když v německém originále se údajně tento snad dokonce klíčový oběd v rodině tří sourozenců opravdu koná, jenomže na scéně Stavovského divadla o žádný oběd vůbec nejde a jak jsem se dočetl v nějakých jiných recenzích, místo něj se nafukují na scéně zlaté balonky v podobě velkých písmen, která nakonec vytvoří vznášející se nápis WILLKOMMEN, než jej Rašilov vzteky rozkope a rozcupuje. Ale to už trochu předbíhám.

 

Snad nic zásadního neprozradím, když uvedu, že celá hra se točí kolem toho, že dvě sestry herečky chtějí ve svém rodinném sídle přivítat milovaného a obdivovaného bratra, nejspíš nějakého vědce, kterého ta starší na pár dní vyreklamovala z luxusní psychiatrické kliniky, v níž ovšem netráví nejspíš své dny jen tak bezdůvodně, aby si také užil s nimi trochu té domácí pohody. Z dialogů je zřejmé, že sourozenci mají značný zděděný majetek, který jim umožňuje naprosto zahálčivý život, takže jejich starosti jsou víceméně jen abstraktní a točí se hlavně kolem nich samých a řešení jejich vzájemných vztahů. Každá sestra je povahově úplně odlišná, obě však žárlivě soupeří  o přízeň svého bratra, který o ni však ani trochu nestojí a jakýkoliv projev přízně naopak cynicky a urážlivě zesměšní, což opět každá ze sester přijímá také úplně jinak. Stivínová je spíš taková cynická sebestředná koketa zdánlivě sarkasticky nad věcí, zatímco Juřičková je nešťastná ušlápnutá puťka, která si nechá všechno trpně líbit.

 

Tolik tedy stručně děj, v němž asi ani tak nejde o obsah jednotlivých dialogů či monologů, jako spíš o vykreslení oné absurdní atmosféry, která vládne kolem této trojice, jež žije v podstatě naprosto zbytečný život, ovšem nikdo z nich si to neuvědomuje, a hlavně ani nechce uvědomit. Ta hra už byla sice napsána v trochu jiné době a cílí zřejmě na ono úzkoprsé rakouské maloměšťáctví, ale při jejím sledování jsem měl čím dál větší pocit, že je naprosto aktuální i dnes coby alegorie hodnotového rozkladu celé západní společnosti, která se propadá do čím dál většího pokrytectví, prázdných floskulí a hesel, které ovládají a dusí se stále větší intenzitou veškerý veřejný prostor a bují v něm jako nezadržitelná rakovina. Ale to samozřejmě nemohu nikomu vnucovat, protože stejně jako „čtení každou báseň změní“, tak zřejmě i dívání změní každou divadelní hru podle osobnosti samotného diváka.

 

Dost překvapivě bylo Stavovské divadlo docela zaplněné, ale ke konci představení pár diváků už z něj přeci jen i odešlo – nejspíš nejen samotná hra, ale i její minimalisticky absurdní režisérské uchopení Danielou Špinar už nebylo pro ně dost stravitelné. Přiznám se, že já také nejsem úplně zapáleným příznivcem toho, když se emoce na divadle podtrhují rozbíjením porcelánu, převracením nábytku či odporně expresivním cpaním se žloutkovými věnečky, které se v záchvatu vzteku plivou kolem sebe po jevišti a jejichž nechutnými zbytky si Rašilov upatlá celou tvář, lépe řečeno celý ksicht. Pro mého přítele, který je na rozdíl ode mne přímo úzkostlivým milovníkem pořádku, to muselo být velikánské divácké utrpení, což mi také při odchodu z divadla potvrdil.  Myslím, že nad dějem ani nemohl přemýšlet, protože zejména v druhé půli představení procházel přímo psychickou torturou kvůli tomu nevábnému smetišti, ve které se jeviště nakonec úplně proměnilo. Já jen trnul hrůzou, kdy si o ty porcelánové střepy, mezi kterými Stivínová neohroženě procházela, zakrvácí svá bosá chodidla. Ale třeba byly jen sádrové – nevím. Zkrátka pro někoho symbolika – pro jiného nesnesitelná režisérská manýra, každému, jak libo. Když se tak zamyslím nad tím, proč se z jevištního umění už prakticky úplně vytratila psychologická drobnokresba a byla nahrazena jen absurdně zveličeným přehráváním jednotlivých postav, docházím k hypotetickému závěru, že je to asi jediný způsob, jakým může ještě vizuální umění oslovit mladší generace, které už prakticky nečtou a komunikují se světem i mezi sebou navzájem téměř jen prostřednictvím obrázků. Možná to už ani v tom neustále se zrychlujícím světě ani jinak nejde, vše se neustále zkracuje a jinak než zkratkovitě už se to asi ani zvládat nedá. Je jen otázka, zda se tím i život každého jednotlivce nakonec neproměňuje jen v jakousi rychlou zkratku – možná dokonce odnikud nikam.

 

 

 

Praha, 24.11.2022