Maxim Gorkij: VASSA ŽELEZNOVOVÁ – trochu jiná recenze

Maxim Gorkij: VASSA ŽELEZNOVOVÁ – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Netradičně pojatá ruská klasika ve Stavovském divadle, která má něco do sebe.

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 15.4.2023 v 19:00

 

Úprava: Marta Ljubková, Jan Frič

Režie: Jan Frič

Scéna: Dragan Stojčevski

Kostýmy: Marek Cpin

Hudba: Jakub Kudláč

 

Vassa Železnovová: Zuzana Stivínová

Anna, dcera: Pavla Beretová

Semjon, syn: Šimon Krupa

Pavel, syn: Petr Vančura

Natálie, Semjonova manželka: Jana Pidrmanová

Ludmila, Pavlova manželka: Veronika Lazorčáková

Prochor Železnov, Vassin švagr: Robert Mikluš

Michajlo Vasiljev, správce: Pavel Batěk j.h.

Duňa, příbuzná: Lucie Juřičková

Lipa, služebná: Jana Stryková

Anisja, služebná: Anežka Šťastná j.h.

 

V tuto sobotu jsme si s přítelem naplánovali dva zážitky – v poledne kulinářský a večer pak kulturní. Nejprve jsme se rozhodli v rámci Restaurant festivalu vyzkoušet vysokou gastronomii za zvýhodněnou cenu a ze zhruba třiceti zapojených pražských podniků jsme si zvolili italskou restauraci Amano. Běžně do podobných podniků nechodíme, protože nejsme valutoví cizinci ani milionáři, za cenu jednoho takového obědového menu si totiž zvládnu vařit obědy pro sebe celý měsíc, protože mám nejraději levné hotovky, na kterých jsem v dětství kdysi vyrůstal a už mi to zůstalo – bramborový guláš je pro mě třeba mnohem větší lahůdka než jakýkoliv steak. Ale proč nevyzkoušet jednou svátečně něco jiného a neudělat příteli radost jen tak. Měli jsme na výběr ze dvou menu, každý jsme si tedy zvolili jiné a předkrmy jsme si pak prohodili – já si dal něco jako mozzarellu a přítel telecí tatarák. Oba jsme si na nich opravdu pochutnali, byla to designem i chutí skutečně vysoká gastronomie, jak má být. Já pak měl vepřová líčka, která byla také špičkově připravená i naservírovaná a báječně chutnala, přítelovy špagety s krevetami byly rovněž dobré, ale ne zase nějak výjimečné. Totéž se pak dá říct i o jeho panna cottě, zatímco můj čokoládový dortík (vlastně jen taková placička) byl spíš podprůměrný a s vysokou gastronomií neměl docela nic společného – byl nic moc „nazdobený“ pouze šlehačkou ze spreje, která začala vodovatět ještě dřív, než jsem zákusek dojedl, a to byl přitom poměrně malý. Pokud bych za něco takového měl zaplatit skoro 300 Kč, za kolik se tam zhruba běžně prodává, asi bych byl hodně rozčarovaný. S přihlédnutím k tomu, že jsme za festivalové menu zaplatili „jen“ asi dvě třetiny tamní běžné ceny, a ještě k tomu dostali zdarma od pořadatelů festivalu chutný koktejl jako welcome drink, byli jsme vcelku spokojení, ale podruhé sem už určitě nepůjdeme ani při nějaké sváteční příležitosti, vysoká gastronomie by totiž měla mít zcela mimořádnou úroveň ve všech chodech bez výjimky, což tady bohužel tak docela neplatí. Ale většinově to tedy kulinářský zážitek byl – ne, že ne. A příjemně jsme se jím naladili i na večerní představení.

 

Večer pak bylo Stavovské divadlo téměř do posledního místa vyprodané – vždyť jde o divadelní inscenaci roku 2021, kterou takto označila odborná kritika. Proč zrovna toto představení je tak vysoce kritiky ceněné, to bylo zřejmé brzy po jeho zahájení – s očekávanou ruskou klasikou to totiž tak moc společného nemá. Dramaturgie divadla dokonce původně nápad režiséra na její první uvedení u nás po dlouhých třiceti letech okamžitě zamítla, po další diskusi bylo ale toto rozhodnutí nakonec změněno. Zjistilo se totiž, že první verzi napsal Gorkij už před VŘSR, po bolševické revoluci ji ale předělal, aby více vyhovovala novému režimu, a ta se také dříve uváděla i u nás. Stavovské divadlo tedy sáhlo po té první verzi, která líčí rozpad jedné buržoazní rodiny v době, kdy už se hroutí i celý společenský systém, jen nikdo ještě neví, kam to vše dospěje. Režisér Frič tedy postřehl potenciál této Gorkého hry i pro současnost, kdy je námi právě žitá západní společnost již také ve fázi svého postupného rozkladu, všichni už vidí, že se něco zásadního musí stát, ale také nikdo ještě neví, co to vlastně bude. To jsem se ale dozvěděl až následně při poslechu podcastu na webu Národního divadla (spolu se spoustou dalších zajímavostí), což doporučuji všem budoucím návštěvníkům tohoto představení, aby tak získali předem lepší klíč k jeho pochopení. Musím totiž říct, že i my s přítelem jsme po celou dobu hodně tápali, o čem tato docela depresivní hra má vlastně být, a ovlivnilo to tak i naše její původní přijetí.

 

Už to, že herci po celou dobu používají mikroporty a jejich hlasy se tak linou z reproduktorů, mi zpočátku připadalo dost nepatřičné a dlouho mi trvalo, než jsem si na to zvykl. Postupně mi ale došlo, že to je proto, aby mohli v prvním dějství mluvit hodně monotónně a často i potichu, jako by bez emocí a nezúčastněně, což patřilo evidentně k režijnímu pojetí. Emoce totiž zpočátku bublají většinou nenápadně kdesi pod povrchem a teprve ve druhém dějství se pořádně rozjedou a přerostou místy až do hororové podoby.  Na mě ovšem ta záměrná monotónnost měla až uspávací účinek, kterému jsem v jedné chvíli dokonce podlehl, takže do mě přítel snad ze zlomyslnosti šťouchl, neboť on se sám hodně nudil a nechtěl mi asi dopřát toto chvilkové osvobození. Já se však nenudil, jen jsem podlehl tomu hypnotickému způsobu hraní a usilovné snaze přijít na to, co má být poselstvím hry. Nicméně o tom, že má hra promlouvat k dnešku, svědčil už samotný značně upravený jazyk a zřejmě i všechny dialogy, které se nevyhýbají dnešním běžným vulgarismům užívaným v každodenní mluvě, i když spíš v méně kultivovaných rodinách. Sám sice nejsem zrovna cimprlich, ale v tomto směru už mě doba také stačila dost předběhnout. Přesto to ale nepřesáhlo úroveň, kterou jsem ještě v některých situacích ochoten snést. Zvlášť když to není jen chabá berlička skutečného hereckého mistrovství, což u většiny protagonistů této inscenace také platí. Co bych ale dramaturgii v tomto případě důrazně poradil, je to, aby se bez přestávky uváděla ve Stavovském divadle představení maximálně do hodiny a půl. Můj největší problém byl asi ten, že jsem zhruba po hodině už nevěděl, jak se mám v poměrně nepohodlné sedačce ještě natočit, zvlášť když ani místa na nohy není zrovna nazbyt a člověk si je víc natáhnout ani nemůže. Pokud jsem se tedy ve druhé hodince stále častěji různě vrtěl a koukal na hodinky, nebylo to přímo z nudy, ale spíš jsem si kontroloval, jak dlouho ještě budu muset toto útrpné sezení vydržet. V tomto směru ale musím vyzdvihnout jeden geniální režijní nápad. Když už totiž všichni protagonisté na scéně mají všeho až nad hlavu, sesednou se rezignovaně kolem velkého stolu a dvě minuty bez hlesu doslova civí do hlediště na diváky. To je velká zkouška i pro mnohé z návštěvníků, protože začnou být bezradní a nevědí, jak se mají po chvíli chovat – zda začít tleskat nebo se nechápavě smát apod. A ty dvě minuty absolutního ticha a herecké strnulosti vypadají navíc ještě mnohem delší. Ne, že bych podobné pocity nezažíval i já, ale tato scéna se mi líbila snad ze všech nejvíc a opět osvěžila mou pozornost, čímž mi chvíli pomohla zapomenout i na to, jak mě z dlouhého sezení už bolí celé tělo. To byl fakt výtečný režijní nápad.

 

Ovšem ještě nad jednou věcí, za kterou ale tvůrčí tým tak úplně nemůže, si musím postesknout. Mluvení herců skrz mikroporty jsem totiž občas dobře nerozuměl, protože ozvučení ve Stavovském divadle asi není z nejkvalitnějších. Dnešním hercům sice není často pořádně rozumět ani bez mikroportů, protože jevištní mluva se už asi na uměleckých školách neučí, ovšem tady stejně bylo záměrem režiséra se jevištní mluvě úplně vyhnout, proto i ty mikroporty. Údajně to je nově objevený rozměr hraní na jevišti, kdy se přibližuje víc i filmovému stylu. Přítel mi následně také potvrdil, že jevištní technika skutečně není ve Stavovském divadle na rozdíl třeba od Státní opery z těch nejkvalitnějších a že se z finančních důvodů zde uplatňuje i již dříve vyřazená technika z jiných v tomto směru více preferovaných scén.

 

Představení mělo po skončení mnohem větší úspěch u diváků, než jsem očekával, sám jsem totiž zůstával stále ještě na rozpacích a nevěděl, co si o něm mám úplně myslet. Na druhou stranu mi ale bylo jasné, že toto zmodernizované režijní pojetí má něco do sebe a že rozhodně není špatné, jen snad trochu nezvyklé. Ale jak už jsem předeslal, kdybych si byl předem poslechl onen podcast, určitě bych si celou inscenaci dokázal vychutnat víc, což se mi dokonce zpětně i trochu ještě podařilo, dokud ji mám v takto čerstvé paměti. Nicméně závěrečný divácký aplaus byl veliký a nechyběly ani nadšené obdivné výkřiky k evidentní spokojenosti všech herců, kteří při několika děkovačkách jen zářili. Našlo se však i pár diváků, kteří celé představení nedali a odešli ještě před koncem, to bylo ale jen pár jednotlivců. Třeba ale za to mohlo také víc to nepřetržité dvouhodinové nepohodlné sezení než samotné přijetí hry, těžko říct. Každopádně musím ale přiznat, že takto zmodernizovaná klasika má plné právo na život, protože v tomto konkrétním případě nejde o onen častý laciný režisérismus, kdy se snaží režisér zviditelnit především sám sebe a chudák autor aby se v hrobě obracel. Pokud by Maxim Gorkij naší době rozuměl, stejně jako té své, myslím, že by si s chutí tentokrát zatleskal i on společně s většinou spokojených diváků.

 

 

 

Praha, 16.4.2023

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/vassa-zeleznovova-3266371

 

 

 

 

 

 

Autor Amonasr, 16.04.2023
Přečteno 161x
Tipy 5
Poslední tipující: kaše, šerý, Pamína
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Z autorovy recenze jsem přeskočil i na profesionální a obojí je souznačné, padla na mne děsivá bezradnost a pocit bezmoci. Jako tenkrát v´78 při osobním dlouhodobém kontaktu s reálií CCCP. Možná za éry M.G. mohl nastat popsaný děj, už poválečná a hlavně dnešní rodina v RF je neuvěřitelně militarizovaná.
Autor vítá, že inscenace je modernizovaná s jakýmsi prizmatem chtěného, že se ruská společnost mění. To je ta absurdita, že západní svět chce vidět RF jako dospívajícího účastníka zájezdu. Doufá marně. Nechápu proč se do repertoáru cpe jakýsi novodobý /pseudo/ M.G.
Nevšiml jsem si, že by se střelci do našeho Národního muzea v ´68 omluvili a tehdejší má beznaděj je stejná jako dnes.

17.04.2023 14:55:42 | lesan-3

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí