Deník z Číny 5

Anotace: díl pátý, cesta z Wuchang do Guilin

6.den 12.10. 2008
Krásně jsem se vyspal bez použití špuntů do uší, zdravotní stav se nezhoršil, v krku bolí. Beru dávku dubových kapek a Coldrex.
V hotelu jsme si zaplatili navíc snídani, snídáme rýžovou kaši, bochánky baozi a k tomu horkou vodu. Horká, neboli převařená voda se v Číně používá často, za prvé z hygienických důvodů, za druhé i v letních měsících horká voda z pohledu energií yin yang paradoxně tělo ochladí.
Po snídani si na recepci půjčujeme mapu a vyrážíme do města. Ovšem do 12:00 musíme vyklidit pokoj. Trošku šibeniční termín.
V průvodci jsme našli chrámový komplex Žlutý jeřáb. Po chvíli bloumání a hledání správných ulic se vydáme na cestu směrem k chrámu, město je obrovské, moderní se setkává na některých místech s chudobou. Chrám vidíme vyvýšen nad centrem města, ale přístupovou cestu nemůžeme najít. Volíme špatný směr a obcházíme chrám z druhé strany. Po nějakém ušlém kilometru si uvědomujeme, že jsme zvolili špatnou cestu. Čas tlačí a tak vzdáváme cestu k chrámu a domlouváme se na dalším pokusu po vyklizení pokojů. Na ulici si bereme taxi, ukazuju mu vizitku, ale není si zcela jist, kde by měl hotel být. Nakonec souhlasí a veze nás směrem k hotelu. Odbočí ovšem chybně a musím ho trochu navigovat. Do hotelu jsme se dostali včas, na pokoji dáme společnou čínskou nudličkovou polévku z pytlíku, v Číně tolik oblíbenou jako rychlou stravu do vlaku. Jednou na ten glutamátový sajrajt vymřou.
Batohy jsme sbalili a nechali si je na recepci. Znovu se vydáváme stejnou cestou k chrámu, tentokrát volíme jinou strategii, strategii dorazit k chrámu z druhé strany. Cestou jsme se vyfotili s prvním prezidentem a poté jsme dorazili ke vstupní bráně do Chrámu Žlutého jeřába. Chrám měl svou zahradu v čínském stylu, miluji čínské zahrady (i japonské), jsou naplněny klidnou energií qi, která v nich proudí správným směrem. A na člověka to plně zapůsobí. Samotný chrám měl několik pater, do kterých se dalo dostat, uvnitř byl i výtah pro staré lidi. Rozhled na několika milionové město nebyl úchvatný (prostě dům vedle domu, smog trochu kazil pohled do největší viditelné vzdálenosti), v dálce jsme ovšem viděli most přes Dlouhou řeku (Chang jiang) někdy též nazývanou Yang-ze jiang a kluci vyřkli přání, podívat se k řece. Vyrazili jsme tedy podél hlavní silnice k mostu. Po několika minutách jsme dorazili k řece, řeka opravdu široká (ztěží odhadnout šíři), špinavá, na ní několik obrovských lodí. Udělali jsme několik fotek a začali se vracet k hotelu. Cesta ovšem byla dlouhá a my si ještě chtěli dát jídlo než vyrazíme na vlak. Nedařilo se nám stopnout taxi, buď byl plný a nebo nás odmítali, protože neznali cestu k hotelu. Šli jsme tedy pěšky a čas se krátil. Dlouho jsme také hledali restauraci, nakonec jsme zašli do jedné moderní v západním stylu, Pepovi přinesli vajíčka, tak byl oheň na střeše, naštěstí mu přinesli další porci. Bohouš si dal nějaký steak, byl prý dost pálivý. Po nějaké době do restaurace dorazila mamimka se synem a sedli si poblíž. Syn viděl u Bohouše steak, zatoužil tedy po tomtéž. Bylo legrační jak se čínský klučina pokoušel ochočit vidličku s nožem. Vidličku a nůž si prohodil v ruce, vidličku v pravé, nůž v levé a nevedlo se a nevedlo, navíc to bylo dost ostré, takže se klučina tvářil, jako by nešlo o příliš dobrou volbu. Po jídle vyrážíme k hotelu, jsme stále dost vzdáleni, snažíme se tedy o taxi a tentokrát se na nás usmálo štěstí. Taxikář málem naboural, když mě sledoval, jak si zapínám na předním sedadle pás a upřímně se nahlas zasmál. Asi to viděl poprvé.
V hotelu si bereme batohy, kupujeme vodu a jídlo a spěcháme na nádraží. Na nádraží pravidelná kontrola, nádraží jsou čím dál větší a nebo se nám to jen zdá. Nedaří se nám najít naší čekárnu, bylo tam snad milion dalších spojů, ptám se na informacích a ukazuji jízdenku, paní mě vyzve, abych jí následoval, kluci se mi zatoulali. Jdu za paní, ta mě dovede k čekárně a ukazuje ať vejdu přes přepážku. Říkám jí, že tam mám ještě dva kamarády a paní poděkuji. Kluci mě naštěstí nějakým způsobem zaregistrovali a šli celou cestu za mnou. Takže dorazili po chvíli.
Sedli jsme si na sedadla a čekali. Čas příjezdu vlaku se blížil a kluci začali být nervózní, paní byla stále v klidu, v ruce megafon neměla. Šel jsem se ptát pana v uniformě, ten mě ubezpečoval, že je dost času, že vše vyhlásí. Když už bylo několik minut po času odjezdu uvedeném na jízdence, kluci propadali beznaději a říkali, že nám to určitě ujelo. Já však důvěřoval plně čínským drahám (a nebo mi to už bylo jedno?). Asi po dvaceti minutách od avizovaného odjezdu nás najednou zburcovali, my vzali batohy a vyrazili jsme na nástupiště. S námi se zvedlo jen několik lidí, byli jsme překvapení, že nikdo další nejede. Když jsme dorazili na nástupiště, začala se objevovat na nástupišti ještě jedna horda lidí, pravděpodobně tu tedy muselo být ještě jedno čekací místo. Vlak přijel asi s půl hodinových zpožděním. Čekalo nás tvrdé sedadlo, cesta přes noc, představy, které si mysl tvořila předtím byly naprosto překonány. Náš vagon totálně nacpaný. Dveře se otevřely, lidé začali nastupovat, tedy cpát se, nepochopil jsem proč nejprve nenechají lidi vystoupit, ale hledat logiku asi nemělo smysl. Nicméně tu došlo k přetlačování, lidé co chtěli vystupovat se tlačili proti těm nastupujícím, lidé začali křičet, některé ženy i bolestí, asi padaly i nadávky. My s našimi obrovskými batohy jsme to jen nevěřícně sledovali z povzdálí. Hlavou mi začalo běžet takové, tohle se mi asi jen zdá, to nemůže být skutečné, sem přece nemůžeme nastoupit, jak, kudy, jak se protlačíme, budeme sedět, budeme stát, 12 hodin?
Nakonec stevard zakročil zařval na lidi co nastupovali, aby přestali nastupovat a nechali vystoupit ty, co vystupují. Najednou to začalo fungovat. Jakmile byl poslední člověk co vystupoval venku z vagonu, začal nástup, vzpomněl jsem si na ostré lokty a začal jsem se tlačit mezi ostatní číňany. Nevím, jak se to povedlo, ale byli jsme najednou uvnitř, teď se ještě protáhnout na své místo, pár ran batohem určitě pár místních schytalo, Pepa dělal cestu, Bohouš druhý a já třetí. Nakonec jsme dorazili k našim sedadlům. Sedadla tři proti třem na každé straně, mezi sedadli stolek. Žádná dřevěná prkna, ale pohodlná sedadla. Na našich místech seděli číňani, teď je ještě vyhodit, přísně jsem ho vyzval, že tohle je moje sedadlo a ukázal jsem mu jízdenku. Moc se mu nechtělo, ještě to chvíli zkoušel, ale když jsem na něj spustil podruhé, začal se zvedat. Pepa trochu vypěnil a začal řvát česky na matku s dítětem ať mu vypadnou z místa. Matka také zjistila, že tudy cesta nevede. Přesuny, tedy výměny pozic byly zdlouhavé, nebylo příliš prostoru, batohy jsme dlouho nevěděli kam dát, ale po několika minutách jsem je nějakým zázrakem dostali nahoru nad sebe mezi krabice a batohy místních. Když jsme seděli, uvědomili jsme si, že pít nebudeme moci, cesta na záchod byla téměř nemožná a hrozila by další ztráta sedadla. Takže bez vody a beze spánku, paráda. Matka položila dítě před nás na umakartový stolek, chvíli před námi stála u stolku, ale nakonec řekla, že si chce sednout. Nevím, kam si chceš sednout, řekl jsem česky. Největší ženský čínský zadek začal postupně klesat na naší sedačku a pouze díky tomu, že tam měla dítě, pustili jsme jí s Bohoušem na kousek sedačky mezi sebe, nicméně ani o píď více. Číňanka s tím zadkem neustále vrtěla, jak jí neustále sjížděla zadnice z malého prostoru sedačky. Na spánek nebylo ani pomyšlení, tedy bylo, ale neustále vrtící se zadek mě pravidelně vracel do reality. Dítě se po několika hodinách probudilo s brekem, no nebylo se čemu divit, vedro tam bylo dostatečné, ale nechat dítě ležet na vychladlé naleštěné překližce, to nebyl nejlepší nápad. Matka to sama pochopila, vzala si dítě do náručí a tím začalo okopávání nejdříve mě a když si dítě obrátila, tak i Bohouše. Ptal jsem se číňanky na druhé straně, kam ta paní jede, bohužel mi sdělila, že až na konečnou, obrátil jsem jen oči v sloup. Naštěstí ke konci cesty, když lidé trochu opadli, matka odešla na záchod a číňanka sedící s námi ji již zakázala se mezi nás vracet, neb jí nejspíše také zdřevěněly nohy jako nám a měla toho rovněž dost. Dítě naštěstí běželo za otcem nebo dědou už podstatně dříve, těžko poznat, kdo to byl, zda děd či otec. Číňané stojící nad námi v uličce postupem času klesali k zemi a v klubíčkách spali a opírali se jeden o druhého. Ve vagonu se normálně, kouřilo, bordel na zemi byl neskutečný, ale viditelný byl až při výstupu, protože jinak podlaha během jízdy natřískaného vagonu nebyla vůbec vidět. Nevýhodou tvrdých sedadel je, že u těchto typu vagonů lze zakoupit jízdenku i na stání, pravděpodobně bez omezení v počtu jízdenek. Naštěstí jsme měli místenku, nicméně i své místo bylo třeba si obhájit a získat. Platí pravidlo silnější vyhrává a nastoupí (popř. vystoupí),
něco podobného jako v metru v Pekingu.
Po 12 hodinách, asi 1000 km vystupujeme v Guilin, v 6:30 na nádraží
Dobré ráno, tedy jak pro koho

Pokračování příště...