Návštěvnost
Via Monte Negro
Via Monte Negro
Černá Hora, cestovní hit posledních let, je Čechy velmi oblíbená země a to nejen díky své mozaice strmých hor, mnohačetných jezer, dramatických kaňonů, řek i lesů, nížinných pasáží kolem Skadarského jezera či mořských pláží od Herceg Novi až po Adu. Ale i díky snadnému dorozumívání (ó ten jazyk slovanský), oblibě u místních obyvatel či velice příznivým cenám ve všech službách. Ideální atributy pro ideálně prožitou dovolenou!
Z Prahy jezdí jeden lůžkový vůz černohorských drah, který se několikrát během cesty přepojuje, aby zdárně absolvoval více jak jednodenní cestu do přímořského Baru. Když ještě k tomu chytnete bezva pár mladých lidí (jako v našem případě), čas uplyne rychlostí blesku. Musím konstatovat, že pokud neumíte dobře smlouvat ceny, zdejší taxislužba, občas bez licence či STK, se vám snadno prodraží. Někdo jede za 70, jiný za 35 eur.
Národní park Durmitor, naše první zastavení, je překrásné pohoří s pohostinnými lidmi. Do svého kempu u Ivan Dolu láká kolemjdoucí pan Šamšal, který nejdříve vyjmenuje české cestovní kanceláře jako reference a pak nabídne velejemnou trnkovici. Nedaleké pohlednicové Črno jezero lze kolem dokola obejít lázeňskou pěšinou a můžete se v horkých měsících v jeho vodách i vykoupat.
Celé durmitorské panoráma je pak dokonale vidět z doliny Poljana. Kaňon řeky Tary, gigantický a po Grand kaňonu 2. nejhlubší na světě, je nejlepší pozorovat z vrcholu Čurovac. Tam každý zapomene, na co zrovna myslel a na tomto vzduchem opředeném místě mu spadne úžasem brada. Mlčky pak sedíme na kameni a zíráme a nevěříme. Večer pak u plápolajícího ohně v kempu probíráme se Šamšalem život, popíjíme slífku a plánujeme zítřek.
Nástup do hor byl drsný, ostatně dalo se to čekat. Parta Čechů poradila, kde přespat a co navštívit. Neuplynula ani hodina a už jsme těžce bloudili. Ano, červená značka tu byla stále mezi námi, ale Stará katun Lokvice byl špatný cíl. Jeden našinec, takový horský kamzík (neboť za jeden celý den oběhl polovičku Durmitoru), poradil a na mapě ukázal, že katun Lokvice je velice blízko, jen o jednu dolinu vedle. Ledová pecina (jeskyně) nám ukázala přírodní kouzla a tady nepadala jen brada, ale rovnou celá čelist.
Tak si tak stojíme u ohromného vchodu a hlouběji, tak o 25 metrů, nejen že byla teplota o nějakých 30 stupňů nižší, ale hlavně tu sídlí krápníkové království z ledu. S čelovkou jsme se s Kubou proplétali mezi statnými krápníky a hráli si na speleology - objevitele. Byl to jeden z těch okamžiků, na které nikdy nezapomenu. Večer před spaním sedíme s početnou českou rodinkou u ohně a do širokých hvozdů se z Lokvice linou ryze české táborové songy. Vše nejlepší k výročí svatby Jíťo!
Ráno nás vzbudil přízemní mrazík a po ochutnávce sýra od místního bači stoupáme neznačenou cestou, po travnatém koberci, až k sedlu Trojni Prevoj. U výchozího bodu ke zdolání nejvyšší kóty pohoří, Zeleného viru (plesa), si schováváme batohy pod kámen a hurá nahoru na horu! V 2523mnm jsme dle času (poprvé a naposledy) a Bobotuv kuk byl pokořen!
Prý je z Minin bogaz větší rozhled, ale jsme na 2. nejvyšší hoře ČERNÉ HORY a panorámata jsou famózní. Moc krásný je hřeben Šaceni pasov, rozvrásněný do neskutečných rozměrů. K planinárskému domu u Škrčka jezera docházíme v noci za světla čelovek, přes stáda polospících krav, kterým až hrozivě problikávaly jejich oční bulvy.
Dopolední koupel v křišťálově čistém jezeru jsme si nemohli nechat ujít. Výšlap na vrchol Planinika byl dost krutý a nekompromisní, 600 metrů převýšení na 1,5 kilometru délky pochodu. Nebyl tu žádný ostrý vrchol či rozeklané bloky kamení, ale travnatá plocha velikosti malého fotbalového hřiště.
Krásný odpočinek s ještě hezčími výhledy. Do Ivan Dolu se šlo svižně a téměř pořád z kopce. Bylo tu hodně zelených pastvin a naprostá samota, jen ty krávy. Později několik opuštěných salaší a jeden odpočívající páreček českých doktorů. Se setměním jsme již byli v kempu.
Loučíme se s Durmitorem, biosférickou rezervací pod záštitou UNESCA a ze Žabljaku si bereme taxíka. Pan šofér vyjmenoval česká města, kde krátce pracoval a na chvíli zastavil u gigantického mostu Tara, postaveném přes stejnomennou řeku, která se kdesi dole zařezává do krajiny. Cílovým místem se stalo Biogradské jezero, kemp v národním parku Biogradská Gora. Spali jsme mezi stromy - velikány jednoho z nejstarších pralesů Evropy. Tady se mluvilo hlavně česky, byl tu zájezd z Brna. A aby té češtiny nebylo dost, na jednom kmeni stromu bylo vyřezáno několik 16 let starých jmen.
3denní přechod pohoří Bjelasica byl až na jednu výjimku nádherný. A tou bylo značení. Bylo na začátku, bylo na konci. A nic mezi tím. Nicméně později ty jezera, nekonečné travnaté planiny a nespočet trsů borůvek, ty byly. Vystoupali jsme nad prales a v Katunu Dolovi posvačili, místní novodobý bača byl zábavný.
Pak následovala krajina, která je pro tuto oblast charakteristická. Totiž jakoby nekonečné travnaté lysé hory, s takovou jednou prašnou vozovou cestou. Ta sleduje hlavní hřeben Bjelasice, občas tudy projedou džípy s turisty a zanechají za sebou prašnou vzpomínku. Přes různé peripetie a skrz osamělá lidská obydlí bivakujeme u Šiška jezera.
Ráno jsme se opět vyhoupli na hřeben a pod místní dominantou, vysílačem (repetitoru) na Zekově Glavě, se slunili u Pešice jezera. Nejvyšší bod pohoří, Črnou Glavu, jsme nechali nepokořenou. Po strastiplném bloudění jsme nakonec spali kdesi u lesa za vrchem Lokva. Na ten si však jistě vzpomeneme, neboť volně pobíhajícím urostlým koním tu od slunce zářili jejich rozevláté hřívy. Za zvuku flétny, která se z nedaleké salaše rozletovala do světa, působila podmanivě jako ukolébavka. Dobrou noc!
Dále se cesta vinula po zalesněném hřebeni s moc pěkným panorámatem dvouhrbého pohoří Komovi. Jeden vysoký děda, který se z jedné salaše vynořil jako pohádková bytost, nás zdárně nasměroval k obci Andrejevica, kam to bylo po nepříjemném asfaltu nutné překonat. Rozloučili jsme se tak se hřbety skvostné Bjelasice a taxíkem se přemístili do Gusinje, městečka desítek smíšenek, minaretu a vynikající pekárny. Nástup do Prokletie (Prokletých hor) procházel skrz uličku, kde jak děti ze sousedních zahrad spatřili turisty "natěžko", seběhli se k plotu a začali mávat jako kosmonautům, kteří se zrovna chystali k odletu. Samé hello, hi. Někde v polovině 7 km dlouhého údolí byla taková zapadlá mýtinka, kde to bylo pro stany jak dělané.
A nastal den, který byl opět něčím neobyčejný. Vstoupíte do údolí Grbaja, kde jste na louce jako jevišti a hledíte kolem sebe, jak vás pomalu obklopují hory v podobě skalního amfiteátru. Pořekadlo - je ho jak šafránu, tady teda fakt neplatí. Louky jsou ho tu poseté jako u nás pampeliškami! Babka nám prodala měkký sýr a její sličná dcera nás pohostila svěžím melounem. Vedle planinárského domu patřícího Srbům si stavíme stany a máme tak výhled na to monstrózní divadlo kolem. (Pokud jsou majitelé v chatě, zaplatíte euro za noc.
Jinak nic a ubytování uvnitř je možné, klíče zapůjčuje hraniční policie v Gusinji). Vodu není třeba brát s sebou, zdroj je u cesty poblíž oné babky. Po volném odpočinkovém dni plném lenošení si dalšího velmi brzkého rána vybíráme za svůj cíl výzvu číslo jedna, Karanfil. Nástup je hned do strmých serpentin, které před rozedněním a v chladu zdoláváme vcelku rychle.
Potom je třeba si dát pozor na suťový svah, kde je značení nepřehledné. Sedlo je tedy patrné hned zkraje, ale jak k němu. Správně je to podél levého skalního bloku, kde je to zřetelně vyšlapané. Pak jen zdolat pár lezeckých pasáží, kde je zapotřebí tří pevných bodů a ... a hledáte slůvka pro tu vzdušnou scenerii, která se vyloupne až v samotném sedle. Albánské Prokleté hory s ještě vyššími a strmějšími štíty působí jako magnet. Vpravo pod sedlem z druhé strany skály jsme přelezli nejtěžší pasáž výstupu a pak se docela pohodlnou cestičkou vyškrábali do výšky 2460m, kde kříž označoval vrchol.
Byli jsme tu po celou dobu 3,5 hodinového výstupu zcela o samotě, četli si české vzkazy v zápisníku a vnímali ty krásné chvíle tady. Dolu jsme již nespěchali a sem tam se povalovali.
Na Volušnici, takovém rozeklaném kopci s nezřejmým vrcholem, trávíme část dalšího dne. Ráj borůvek a oblíbené místo albánského pasáčka koz. Starý pán v obleku byl vděčným fotografickým cílem, leč rozhovor s ním již byl nemožný, jejich jazyk se těm staroslovanským vůbec nepřibližuje. Tak jsme se shodli jen na slovech koza, koza, meéé.
Ráno si v Gusinji dopřáváme pizzu v oblíbené pekárně, kde mají pečivo tak dobré, že se tam lidé míhají skoro pořád. Paní sice řekla na náš dotaz, zda-li odtud jede nějaký bus k moři, že určitě odtud nic nejede. Ale to by nebyl Čech, aby se nezeptal i někde jinde. Na poště vám poradí, jede to skoro od ní, chvíli před polednem.
Přibližovací mikrobus dojede do Plavu, odkud již velký autobus odjíždí do Podgorice, hlavního města. Tam pak po určité době navazuje spoj až do Ulcinje, přímořského letoviska až na samém jihu země. Za tmy se nás na samém kraji města ujímá člověk, který má k Čechám blízký vztah a na jeho zahradě tak stanujeme s veškerým sociálním komfortem postaveného penzionu Bluestar.
Po zbytek našeho putování si užíváme koupání v moři na pověstné Veliké pláži, zábalů v černém písku, který má léčivé účinky, procházek po městě, dobrých jídel a znamenitého vína vranacu. Vlakem se pak z Baru vracíme do naší vlasti tím samým spacím vagónem, stejným kupé, průvodčím i Věrkou s Jarinem.
Projíždíme průsmyky v závratných výškách a noříme se do spousta tunelů. NP Skadarské jezero jsme pozorovali z okénka, ty nekonečné vodní plochy a mokřady, kde hnízdí nespočetná hejna chráněných ptáků. Bez nadsázky lze řici, že kouzlo hor bylo mocné a od moře nezbývá než poslat slunečný pozdrav … via Monte Negro! CW
--------------------------------------------------------
Praktické informace na cestu:
Zdroje pitné vody v horách dostačující - alespoň 1 zdroj denně (v Durmitoru lepší vodu upravit - zdroj Lokvice)
Měna: euro
Ceny ve službách, obchodech či restauracích nižší než u nás (jen taxi předražené, zkuste smlouvat)
Zpáteční lístek pro čtyři osoby vlakem Praha - Bar (6ti místné kupé), letní akční sleva: cca 12 000 Kč za 57 hodin jízdy
Kemp v Ivan Dol: 3 eur/noc/osoba
Stanování v Ulcinji: 5 eur/noc/osoba - za stan se nikde neplatí
Vstup do NP Durmitor a Biogradska Gora: 2 eur/osoba
Taxi Bijelo Polje - Žabljak: 70 eur/80 km
Taxi Žabljak - Bělohradské jezero: 70 eur/80 km
Taxi Andrejevica - Gusinje: 20 euro/40 km
Bus Gusinje -Podgorica - Ulcinj: 20 euro/osoba/200 km
Mapa Durmitor + Bjelasica v Kiwi, nebo i tam podstatně levněji
Celková útrata za 2 osoby: cca 14 000 Kč/17 dní - (jídlo částečně vlastní, žádné přehnané šetření)
Z Prahy jezdí jeden lůžkový vůz černohorských drah, který se několikrát během cesty přepojuje, aby zdárně absolvoval více jak jednodenní cestu do přímořského Baru. Když ještě k tomu chytnete bezva pár mladých lidí (jako v našem případě), čas uplyne rychlostí blesku. Musím konstatovat, že pokud neumíte dobře smlouvat ceny, zdejší taxislužba, občas bez licence či STK, se vám snadno prodraží. Někdo jede za 70, jiný za 35 eur.
Národní park Durmitor, naše první zastavení, je překrásné pohoří s pohostinnými lidmi. Do svého kempu u Ivan Dolu láká kolemjdoucí pan Šamšal, který nejdříve vyjmenuje české cestovní kanceláře jako reference a pak nabídne velejemnou trnkovici. Nedaleké pohlednicové Črno jezero lze kolem dokola obejít lázeňskou pěšinou a můžete se v horkých měsících v jeho vodách i vykoupat.
Celé durmitorské panoráma je pak dokonale vidět z doliny Poljana. Kaňon řeky Tary, gigantický a po Grand kaňonu 2. nejhlubší na světě, je nejlepší pozorovat z vrcholu Čurovac. Tam každý zapomene, na co zrovna myslel a na tomto vzduchem opředeném místě mu spadne úžasem brada. Mlčky pak sedíme na kameni a zíráme a nevěříme. Večer pak u plápolajícího ohně v kempu probíráme se Šamšalem život, popíjíme slífku a plánujeme zítřek.
Nástup do hor byl drsný, ostatně dalo se to čekat. Parta Čechů poradila, kde přespat a co navštívit. Neuplynula ani hodina a už jsme těžce bloudili. Ano, červená značka tu byla stále mezi námi, ale Stará katun Lokvice byl špatný cíl. Jeden našinec, takový horský kamzík (neboť za jeden celý den oběhl polovičku Durmitoru), poradil a na mapě ukázal, že katun Lokvice je velice blízko, jen o jednu dolinu vedle. Ledová pecina (jeskyně) nám ukázala přírodní kouzla a tady nepadala jen brada, ale rovnou celá čelist.
Tak si tak stojíme u ohromného vchodu a hlouběji, tak o 25 metrů, nejen že byla teplota o nějakých 30 stupňů nižší, ale hlavně tu sídlí krápníkové království z ledu. S čelovkou jsme se s Kubou proplétali mezi statnými krápníky a hráli si na speleology - objevitele. Byl to jeden z těch okamžiků, na které nikdy nezapomenu. Večer před spaním sedíme s početnou českou rodinkou u ohně a do širokých hvozdů se z Lokvice linou ryze české táborové songy. Vše nejlepší k výročí svatby Jíťo!
Ráno nás vzbudil přízemní mrazík a po ochutnávce sýra od místního bači stoupáme neznačenou cestou, po travnatém koberci, až k sedlu Trojni Prevoj. U výchozího bodu ke zdolání nejvyšší kóty pohoří, Zeleného viru (plesa), si schováváme batohy pod kámen a hurá nahoru na horu! V 2523mnm jsme dle času (poprvé a naposledy) a Bobotuv kuk byl pokořen!
Prý je z Minin bogaz větší rozhled, ale jsme na 2. nejvyšší hoře ČERNÉ HORY a panorámata jsou famózní. Moc krásný je hřeben Šaceni pasov, rozvrásněný do neskutečných rozměrů. K planinárskému domu u Škrčka jezera docházíme v noci za světla čelovek, přes stáda polospících krav, kterým až hrozivě problikávaly jejich oční bulvy.
Dopolední koupel v křišťálově čistém jezeru jsme si nemohli nechat ujít. Výšlap na vrchol Planinika byl dost krutý a nekompromisní, 600 metrů převýšení na 1,5 kilometru délky pochodu. Nebyl tu žádný ostrý vrchol či rozeklané bloky kamení, ale travnatá plocha velikosti malého fotbalového hřiště.
Krásný odpočinek s ještě hezčími výhledy. Do Ivan Dolu se šlo svižně a téměř pořád z kopce. Bylo tu hodně zelených pastvin a naprostá samota, jen ty krávy. Později několik opuštěných salaší a jeden odpočívající páreček českých doktorů. Se setměním jsme již byli v kempu.
Loučíme se s Durmitorem, biosférickou rezervací pod záštitou UNESCA a ze Žabljaku si bereme taxíka. Pan šofér vyjmenoval česká města, kde krátce pracoval a na chvíli zastavil u gigantického mostu Tara, postaveném přes stejnomennou řeku, která se kdesi dole zařezává do krajiny. Cílovým místem se stalo Biogradské jezero, kemp v národním parku Biogradská Gora. Spali jsme mezi stromy - velikány jednoho z nejstarších pralesů Evropy. Tady se mluvilo hlavně česky, byl tu zájezd z Brna. A aby té češtiny nebylo dost, na jednom kmeni stromu bylo vyřezáno několik 16 let starých jmen.
3denní přechod pohoří Bjelasica byl až na jednu výjimku nádherný. A tou bylo značení. Bylo na začátku, bylo na konci. A nic mezi tím. Nicméně později ty jezera, nekonečné travnaté planiny a nespočet trsů borůvek, ty byly. Vystoupali jsme nad prales a v Katunu Dolovi posvačili, místní novodobý bača byl zábavný.
Pak následovala krajina, která je pro tuto oblast charakteristická. Totiž jakoby nekonečné travnaté lysé hory, s takovou jednou prašnou vozovou cestou. Ta sleduje hlavní hřeben Bjelasice, občas tudy projedou džípy s turisty a zanechají za sebou prašnou vzpomínku. Přes různé peripetie a skrz osamělá lidská obydlí bivakujeme u Šiška jezera.
Ráno jsme se opět vyhoupli na hřeben a pod místní dominantou, vysílačem (repetitoru) na Zekově Glavě, se slunili u Pešice jezera. Nejvyšší bod pohoří, Črnou Glavu, jsme nechali nepokořenou. Po strastiplném bloudění jsme nakonec spali kdesi u lesa za vrchem Lokva. Na ten si však jistě vzpomeneme, neboť volně pobíhajícím urostlým koním tu od slunce zářili jejich rozevláté hřívy. Za zvuku flétny, která se z nedaleké salaše rozletovala do světa, působila podmanivě jako ukolébavka. Dobrou noc!
Dále se cesta vinula po zalesněném hřebeni s moc pěkným panorámatem dvouhrbého pohoří Komovi. Jeden vysoký děda, který se z jedné salaše vynořil jako pohádková bytost, nás zdárně nasměroval k obci Andrejevica, kam to bylo po nepříjemném asfaltu nutné překonat. Rozloučili jsme se tak se hřbety skvostné Bjelasice a taxíkem se přemístili do Gusinje, městečka desítek smíšenek, minaretu a vynikající pekárny. Nástup do Prokletie (Prokletých hor) procházel skrz uličku, kde jak děti ze sousedních zahrad spatřili turisty "natěžko", seběhli se k plotu a začali mávat jako kosmonautům, kteří se zrovna chystali k odletu. Samé hello, hi. Někde v polovině 7 km dlouhého údolí byla taková zapadlá mýtinka, kde to bylo pro stany jak dělané.
A nastal den, který byl opět něčím neobyčejný. Vstoupíte do údolí Grbaja, kde jste na louce jako jevišti a hledíte kolem sebe, jak vás pomalu obklopují hory v podobě skalního amfiteátru. Pořekadlo - je ho jak šafránu, tady teda fakt neplatí. Louky jsou ho tu poseté jako u nás pampeliškami! Babka nám prodala měkký sýr a její sličná dcera nás pohostila svěžím melounem. Vedle planinárského domu patřícího Srbům si stavíme stany a máme tak výhled na to monstrózní divadlo kolem. (Pokud jsou majitelé v chatě, zaplatíte euro za noc.
Jinak nic a ubytování uvnitř je možné, klíče zapůjčuje hraniční policie v Gusinji). Vodu není třeba brát s sebou, zdroj je u cesty poblíž oné babky. Po volném odpočinkovém dni plném lenošení si dalšího velmi brzkého rána vybíráme za svůj cíl výzvu číslo jedna, Karanfil. Nástup je hned do strmých serpentin, které před rozedněním a v chladu zdoláváme vcelku rychle.
Potom je třeba si dát pozor na suťový svah, kde je značení nepřehledné. Sedlo je tedy patrné hned zkraje, ale jak k němu. Správně je to podél levého skalního bloku, kde je to zřetelně vyšlapané. Pak jen zdolat pár lezeckých pasáží, kde je zapotřebí tří pevných bodů a ... a hledáte slůvka pro tu vzdušnou scenerii, která se vyloupne až v samotném sedle. Albánské Prokleté hory s ještě vyššími a strmějšími štíty působí jako magnet. Vpravo pod sedlem z druhé strany skály jsme přelezli nejtěžší pasáž výstupu a pak se docela pohodlnou cestičkou vyškrábali do výšky 2460m, kde kříž označoval vrchol.
Byli jsme tu po celou dobu 3,5 hodinového výstupu zcela o samotě, četli si české vzkazy v zápisníku a vnímali ty krásné chvíle tady. Dolu jsme již nespěchali a sem tam se povalovali.
Na Volušnici, takovém rozeklaném kopci s nezřejmým vrcholem, trávíme část dalšího dne. Ráj borůvek a oblíbené místo albánského pasáčka koz. Starý pán v obleku byl vděčným fotografickým cílem, leč rozhovor s ním již byl nemožný, jejich jazyk se těm staroslovanským vůbec nepřibližuje. Tak jsme se shodli jen na slovech koza, koza, meéé.
Ráno si v Gusinji dopřáváme pizzu v oblíbené pekárně, kde mají pečivo tak dobré, že se tam lidé míhají skoro pořád. Paní sice řekla na náš dotaz, zda-li odtud jede nějaký bus k moři, že určitě odtud nic nejede. Ale to by nebyl Čech, aby se nezeptal i někde jinde. Na poště vám poradí, jede to skoro od ní, chvíli před polednem.
Přibližovací mikrobus dojede do Plavu, odkud již velký autobus odjíždí do Podgorice, hlavního města. Tam pak po určité době navazuje spoj až do Ulcinje, přímořského letoviska až na samém jihu země. Za tmy se nás na samém kraji města ujímá člověk, který má k Čechám blízký vztah a na jeho zahradě tak stanujeme s veškerým sociálním komfortem postaveného penzionu Bluestar.
Po zbytek našeho putování si užíváme koupání v moři na pověstné Veliké pláži, zábalů v černém písku, který má léčivé účinky, procházek po městě, dobrých jídel a znamenitého vína vranacu. Vlakem se pak z Baru vracíme do naší vlasti tím samým spacím vagónem, stejným kupé, průvodčím i Věrkou s Jarinem.
Projíždíme průsmyky v závratných výškách a noříme se do spousta tunelů. NP Skadarské jezero jsme pozorovali z okénka, ty nekonečné vodní plochy a mokřady, kde hnízdí nespočetná hejna chráněných ptáků. Bez nadsázky lze řici, že kouzlo hor bylo mocné a od moře nezbývá než poslat slunečný pozdrav … via Monte Negro! CW
--------------------------------------------------------
Praktické informace na cestu:
Zdroje pitné vody v horách dostačující - alespoň 1 zdroj denně (v Durmitoru lepší vodu upravit - zdroj Lokvice)
Měna: euro
Ceny ve službách, obchodech či restauracích nižší než u nás (jen taxi předražené, zkuste smlouvat)
Zpáteční lístek pro čtyři osoby vlakem Praha - Bar (6ti místné kupé), letní akční sleva: cca 12 000 Kč za 57 hodin jízdy
Kemp v Ivan Dol: 3 eur/noc/osoba
Stanování v Ulcinji: 5 eur/noc/osoba - za stan se nikde neplatí
Vstup do NP Durmitor a Biogradska Gora: 2 eur/osoba
Taxi Bijelo Polje - Žabljak: 70 eur/80 km
Taxi Žabljak - Bělohradské jezero: 70 eur/80 km
Taxi Andrejevica - Gusinje: 20 euro/40 km
Bus Gusinje -Podgorica - Ulcinj: 20 euro/osoba/200 km
Mapa Durmitor + Bjelasica v Kiwi, nebo i tam podstatně levněji
Celková útrata za 2 osoby: cca 14 000 Kč/17 dní - (jídlo částečně vlastní, žádné přehnané šetření)
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.