Jak jsem viděla Francii

Anotace: Nejsem si zcela jistá jestli je to reportář, ale nevěděla jsem, kam jinam ji zařadit, Je to o cestě do Francie. Přečtěte si to a pošlete mi pls komentík. díky

Čtyři dny ze školy a z toho dva dny v Paříži. Co ještě bych si mohla přát. No je toho dost, ale to je teď fuk. Ze začátku jsem měla strach, jak se to vyvine a co bude, ale byla to bomba. Cesta tam byla totálně nudná a v autobuse jsem nemohla usnout.Celou cestu jsem koukala z okna, ale nic zajímavého, kromě nudných, stále se opakujících svodidel a stromů, nebylo vidět. Vždycky, když jsme zastavili na benzínce, jsem si začala protahovat svoje rozlámané tělo. Nebyla bych to já, kdybych něco neztratila a tak jsem se rozhodla v Německu nechat část náušnice. Cesta tam byla podstatně delší, protože, jak jsme se dozvěděli, že je v Německu velká kolona a tak jsme jeli oklikou přes Belgii a Lucembursko. Konečně se nám naskytl pohled na úchvatnou Paříž. Byla jsem u vytržení. Míjeli jsme radnici a autobus nás vyložil kousek od Velkého Egyptského obelisku na náměstí Concord. V Tuillerijských zahradách jsme viděli spoustu běhajících, cvičících nebo posilujících Francouzů. V těchto zahradách je velké množství soch. Najdete tam Julia Cézara, Hanibala a mnoho dalších. Je tam i jedna socha chlápka, který má zdviženou ruku, jako by se bránil, když jsem se na to zeptala pana učitele, řekl mi, že mu štít ukradli. Na jazyku mě svrběla otázka: Ono se krade i ve Francii? Ale nechala jsem si ji pro sebe. Prošli jsme zahradami až k Louvru. Při cestě jsme viděli velké množství povalujících se lidí všude kolem. Sama sebe jsem se musela zeptat, jestli vůbec pracují. Kavárny zatřískané, na každém volném fleku se někdo povaluje a policajti si jezdí na koních. Sem tam kolem vás projdou vojáci, ale nic nedělají. Asi si myslí, že tam nemají dost věcí, nad kterými se dá vzdychat úžasem, tak tam strkají vojáky v uniformách. Podle mě ty jejich stříkací pistolky vůbec nejsou nabité, ale testování, jestli je to pravda, nechám na někom jiném. Pohled na skleněnou pyramidu stojící pře Louvrem byl úžasný. Při vchodu do muzea nás zase chytil nějakej chlápek nabízející nám ty svoje šitský hodinky. Paní průvodkyně do něj začala cosi valit francouzsky a chlápek se svěšenýma ušima šel smlouvat s někým jiným. V muzeu jsme si odložili batohy a šli jsme. Myslela jsem si, že se mi stala spousta věcí, ale eskalátor mi ještě neujel. Pan učitel se vydal za skupinkou děcek, abychom zůstali pohromadě, ale když se vrátil, už tam nikdo nebyl a tak to vzdal. Přece si nebude kazit prohlídku známých obrazů, soch, artefaktů a jiných cenných věcí, běháním za námi. Sem tam jsme někoho potkali, ale v jednu chvíli mě přepadl pocit, jestli jsem se zase neztratila, ale pak jsem si řekla, že i když je to pravda, tak jsem se já nikde nezapomněla, ale oni mi utekli. Strašně mě naštvalo, že jsme v Louvru nemohli zůstat déle. Alespoň tak sedm, osm dnů, abychom se na veškeré mohli podívat a vším se pokochat. Velice nerada jsem ho upouštěla,i když mě bolely nohy a hlavu jsem měla šišatou. Pohli jsme podvozkem směrem k Eiffelovce. Paní průvodkyně nám řekla, že černoši každé ráno a večer oplachují chodníky a všechen nepořádek splachují do kanálů. Ve Francii mají nejlepší bagety a sýry, jen trochu lituju, že jsem nemohla ochutnat pravé francouzské víno. Cesta nahoru výtahem byla velmi zajímavá, jen kdyby do toho tak nemluvili, a ještě ke všemu francouzsky. Pohled dolů byl nádherný. Nejlepší bylo smlouvání s černochy nabízející suvenýry. Většinu času jsme s nimi prohádali,ale vždycky jsme je usmlouvali. Nikdy bych si nepomyslela, jak ráda uvidím autobus a ještě raději postel. Do F1 jsme dorazili s menším zpožděním. Ta paní nebyla vůbec příjemná. Pořád jen řvala a kybycovala, a jakmile jsme neudělali to co chtěla, sklidili jsme nesouhlasné pohledy, i když jsme ji třeba nerozuměli. Každý se musel na pokoji skvěle bavit, a když ne všichni, tak alespoň my jo. Ráno byly k snídani bagety a pak nás naložil autobus a někam nás zase dopravil. Opět jsme viděli jednu z krás Francie a pak jsme kráčeli v tom největším lijáku přes půlku Paříže až jsme došli do dalšího muzea. Cestou jsme minuli Dům naruby , který jsme jako malí stavěli, protože jsme chtěli, aby všechno co je v domečku bylo pěkně vidět. Konečně jsme se mohli někam schovat, ale jako naschvál přestalo lejt. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou s menšími problémy. Všechno jsem z kapes vyndala, ale pořád jsem pípala, pak mi ten chlápek ukázal pod břicho. Vůbec jsem nechápala a pak někoho napadla spona na pásku. Celé mi to připadalo komické, tak jsem se usmála, ten druhej něco zamumlal a ukázal na moje rovnátka. Nezdvořák!!! Celé muzeum jsme si prošli a pak prošli kolem pána, který vás bez vstupenky nepustil. Strašně nás bolely nohy, chtěli jsme se vrátit a sednout si na lavičku. Jenže nikdo z nás nechtěl s tím chlápkem mluvit česky natož francouzsky. Tak jsme se kolem něj jen ochomýtali a čekali na paní průvodkyni. Konečně se dostavila a my jsme si mohli vzít batohy a jít si ven sednout na lavečku. Ještě jednou jsme si prošli zahrady. Konečně jsme mohli jít a sednout si na loď. Celá plavba po Seině byla suprová až na pana učitele sedícího před námi a fotícího v ty nejneočekávanější okamžiky. Eiffelovka byla úchvatná, jak se rozblikala. Cesta domů byla mnohem příjemnější než cesta tam. Většinu cesty jsem si povídala s mými novými kamarády. Francie byla Fakt mega. Doufám, že si to zase zopakujeme.