plky

Anotace: namyšlený suchar potkal kompaře

Také Vás tak otravují plky? Zrovna nedávno, minulý pátek. Mrzlo. Šel jsem na autobus, který mě měl odvézt domů. Měl jsem lehkou formu kocoviny. Předešlý večer jsem pozvracel schody Belfastu Absinthem. Už ho asi přestávám zvládat. Dřív mě posílal do výšin, upřesňoval, urychloval a srovnával tok mých myšlenek, dalo se po něm skvěle filozofovat. Možná jsem včera seděl s nesprávnými lidmi a možná to bylo tím, že byl pan Pelyněk příliš teplý. Uvidíme příště.
Tak si tak kráčím po Klatovské třídě a kupodivu mě dnes ani neštvaly ty pichlavé oči kolemjdoucích. Jindy jsem od těch zvědavců odvracel tvář. Sjedou Vás pohledem od bot až po vlasy. Má lepší boty? Má hezčí nos? Má dražší hadry? Je tlustější než já?A tak dále. Z mnoha jednoduchých a povrchních pojmů si o Vás davy z ulice vytvářejí úsudek. Poté se buď cítí lépe nebo hůř. Ten den jsem se jim však do očí zhluboka díval já. Měl jsem pocit, že vidím až na dno jejich mamonuchtivých duší. Báby, dědci, mládež i byznismeni, zkrátka všichni nějak vycítili (možná mě jen ucítili) , že nade mnou dnes souboj Kdo je na tom líp nevyhrajou. Cítil jsem se dobře ve svém těle, se svým mozkem a se svými psychami. Skoro každej má psycha. Po dlouhé době jsem měl oficiální holku. Většina lidí z mého okolí k ní má výhrady, ale je mi to fuk. No a co, tak je mladá, ale dítě to už není. Kdybych se furt řídil jejich užitečnými radami (nebo radami z reklam), tak by se ze mě postupem času stal přeci někdo jiný. Byl jsem to zas já, magor co si jede ten svůj jazzíček. Xaviere vystihl jsi mě krásně.
Pomalými rychlými kroky jsem se blížil k autobusovému nádraží. Na zastávce našeho dostavníku, směr Město->Prdel, stálo pár lidí. Řekl jsem si, že to bude pohodová, jedenapůl hodiny dlouhá jízda. Těšil jsem se na to teplo a na to jak si v drožce v klidu počtu. Jak si tam ohřeju všech dvacet zakončení mých zkřehlých končetin, jak se mi sladce ohřejí uši (čepici nenosím, protože mám moc velkou hlavu). Ovšem netušil jsem, že se mi uši zahřejí až tak moc. Stál mezi lidmi a zíral ne mě. Člověk, kterého znáte od vidění, ale nikdy jste se spolu nebavili. Oba jsme ze stejného malého města, tak jsem ho v dobrém rozmaru pozdravil. To jsem neměl dělat. Sjel sem ho od hlavy k patě. No a co? Lidé mi to dělají také. Byl to klasický vysokoškolák s takovou tou velkou taškou na zip, pověšenou na rameni. Čahoun. Obličej měl plný rudých uhrů zřejmě způsobených od věčného vysedávání před monitorem v nevětrané kolejní papundeklové špeluňce. Žluté vlasy, žluté zuby, prázdné prasečí očka.(hlavně si o nikom nedělejte úsudek z prvního dojmu J). Sláva už přijela plastová karosa. Nastupoval jsem předposlední. On už na mě mával ze zadní pětky a dával svou svítivě modrou tašku, vyrobenou z lesklých umělých vláken, na bok. Potácel jsem se k němu uličkou mezi sedadly, abych neurazil jeho duši značky Ariel. Sedl jsem si na dvojku před pětkou. Spustil.
„Tak co?“¨
„Dobrý,“ odvětil jsem.
Pak začala slovní smršť. Dozvěděl jsem se, že chodí do druháku na strojárnu. Že bydlí na koleji s klukama, co jsou o rok víš. Že mu dávaj poznámky z přednášek, takže na ně nechodí. Že jedna holka při písemce bouchala do kalkulačky a že jí učitel vzal test těsně před tím, než ho dopsala. Učitel jí řekl jestli nezná hodiny. Poté v MHD cestou ze školy učitelovi nadávali, pak ho uviděli dva metry od sebe. Načež rozjel monolog panice o matice, A že maj ve škole kluka, co dává integrály z hlavy, ale že je pro život nepoužitelnej. Nato jsem mu odpověděl, že matematiku nesnášim. On mi odvětil, že nechápe proč jako strojař jí musí mít. Což mě přijde logické, že by strojaři měli umět počítat. Za další téma této velice obohacující konverzace vybral počítače. Používal velmi mnoho, pro mě neznámých a zbytečných slov. „Hele já kompům vůbec nerozumím“, řekl jsem mu asi po 10 minutách. Poté začal mluvit o jedné hloupoučké dívčině, z našeho vesnicoměsta, která nafotila nějaké pornofotky.
„Víš, že už má i videa? Já ti to nahraju na flashku a až tě někdy potkám, tak ti to dám jo?“
„Hm, dík.“
„Dává si to tam s blonckou a brunetou.“
Potom začal řešit mojí sestru, kterou vůbec nezná. A že jeho bratr chodí už 13 let každej víkend do tý samý hospody. S kámošema jako přemejšlej, že by vyjeli někam jinam, ale prej vždycky skončej tam. Plkal o tom koho a co řešil s někym v hospodě on. Plkal a plkal. Trvalo to už 40 minut. Určitě mi ještě unikla spousta pikantností a veselých historek z jeho života. Už jsem ho neposlouchal. Jen jsem občas odvrátil hlavu od okýnka a řekl hm. Byl slyšet minimálně do půlky autobusu, takže bohudík neotravoval jenom mě. Už jsem to nevydržel a vytáhl si z batohu knížku.
„Ty čteš jo?“
„Hm.“
„A to máte jako povinnou literaturu jo?“
„Ne, prostě čtu,“ suše jsem odvětil.
„A víš na co jsem nejvíc hrdej?“
„Ne“¨
„Že jsem ve svým životě nepřečetl ani jednu knížku!“
„Hm.“
„Přečetl jsem maximálně slabikář.“
„Hm.“
„Jdu spát,“ křikl Árijec a vzbudil všechny cestující co ještě spali.
„Hm“
Dobrou noc mistře Boringu. Pan Nuda z šedé planety Neutrál. Už ho vidím, jak za mnou běží s tím flashdiskem a křičí: “Ahoj kamaráde, mám pro tebe to porno!“. Přivázal bych ho k židli, zaklonil mu hlavu, ucpal nos, do úst bych mu vrazil trychtýř a napustil ho půllitram Absinthu.
Dej si pohov vojáku.