Hory

Anotace: By Cukrouš a Pytlík..

Většina výletů začíná autobusem a teď překvapení dne: I ten náš začal tím velkým kvádrem na kolečkách. Každý si tu krátkou šestihodinovou cestu užil po svém. Jedni spali, druzí otráveně poslouchali hudbu, další posílali zmuchlaný kapesník s psaníčky s obavami o jeho hygienický stav, někteří byli u vytržení z každé maličkosti za oknem.(Anonym: „Juhů…kostel!“ – asi stý!).A i unavené čočky fotoaparátů byly rády, když jsme k večeru konečně dojeli.
A opuštěný autobus bez lidí a zavazadel tam….sice nestojí dodnes, ale bylo by to jistě poetické. J Naší přítomností jsme jej utěšili druhý den brzo ráno, když jsme se po klidném prožití první noci opět 'nalodili' a vydali se připomínající eskymáky na naše první lyžování.
S obličeji připláclými na skle autobusu jsme pozorovali krásu hor. Obdivování jsme si užili ještě v lanovce.
Poté, co jsme vyjeli na vršek Zettersfeldu, jsme byli rozřazeni do jednotlivých družstev podle našich lyžařských schopností. (Zde se naše cesty rozdělily, přesto se pokusíme o co největší objektivnost.J)
Dá se říci, že jsme měli celý týden pěkné počasí, až na to, že od třetího dne se na vrcholcích hor tvořila mlha. Komu se podařilo neztratit se v mlze na spletitých sjezdovkách nebo nespadnout na zledovatělých sjezdovkách, byl málem smeten větrem. Správci lanovky byli tak hodní, že nám ji jeden den zastavili na půl hodiny, abychom si toho okolí mohli dostatečně užít, ach ta romantika... Díky větru, který rozhoupával kabinky, jsme měli pocit, že jsme na pouti. Kvůli všem těmto faktorům nám bylo občas na sjezdovkách ouzko – často to bylo „o hubu“!(samozřejmě, že mluvíme jen za naše nejmenované členy našeho nejmenovaného družstva, nerady bychom se někoho dotkly).
Zajímá vás, co jsme dělali na pokoji?;-) U někoho by to jistě byl příběh na další dvojstránku, ale my vám sem hodíme jen hrubý nákres činnosti v hotelu. Ráno jsme se vybatolili z postele, sběhli si na vydatnou snídani v podobě švédského stolu, splašili všechny věci na lyžování, lyže hodili na rameno a nasáčkovali se do autobusu.
Po příjezdu z lyžování se všichni oddali horkým horským pramenům (laicky: naskákali jsme pod sprchu). Voňaví a čistí jsme se v plném počtu sešli u večeře a při čekání na jídlo jsme polemizovali, jestli někdo zahlédl toho psa, co ráno ležel rozvalený na chodbě (samozřejmě proto, abychom věděli, jestli máme komu házet zbytky, neboť i večeře byli vydatnéJ. )Polévky byly skutečně originálníJ ( hláška o palačinkové polévce).
Večer od půl osmé jsme měli přednášky o bezpečnosti a technice lyžování. Po tomto prvku večerního programu jsme poznali díky panu Malému vodácké písně. Poté se někdo odebral do pokoje a někdo propadl karbaničení (nechceme nic šířit, ale hrál i pan Malý).
A byl tu čtvrtek. Naposled jsme se rozloučili s Lienzkými dolomity a po shlédnutí dvou filmů v autobuse jsme to každý po svém zalomili.
Po několikahodinové cestě jsme celý pomačkaní a uzívaní stanuli přec pekárnou v Zastávce. Rodiče, celí šťastní skrz probuzení ve tři hodiny ráno, si nás postupně rozebrali, čímž definitivně ukončili náš výlet! A zbyly nám vzpomínky, veselé historky a hlášky, nad kterými se budeme usmívat ještě dlouho…