Poprvé - díl 5.

Anotace: ...

Na moři

Ráno, vlastně skoro v poledne, jsme po bohaté snídani (jídlo jsme měli ještě z domova) zahájili přípravy na první vyplutí. Jak jsem zjistil opatrnými dotazy, já i loď jsme jedinými, kdo ještě neplul po moři. Radostně jsem to všem oznámil, že dnes budeme mít já i loď první křest mořskou vodou. Sklidil jsem jen útrpné pohledy. Máme to k moři ze Štětína ještě asi 80 km po řece, jezeru a pak kanálem a zase řekou, tentokrát Svinou do přístavu Svinoujscie. Pak teprve můžeme vyrazit na moře, z přístavu je to na moře už jenom jedna míle. Cesta ze Štětína do Svinoujscie nám zabere celý den plavby. Moře neuvidím, snad až v přístavu anebo když si vylezu na stěžeň, mohl bych ho zahlédnout. Podíval jsem se na stěžeň a zmocnil se mě pocit úcty a současně touhy. Rozhodl jsem se! Tam vylezu. Jednou, až se přestanu bát. Po tomto zásadním rozhodnutí jsem si řekl, že musím loď a její zařízení a vybavení dokonale poznat.
Od té doby bylo se mnou k nevydržení. Prolézal jsem loď odpředu dozadu a zase zpět, přitom jsem se na všechno vyptával. Kapitán i posádka se mi marně vyhýbali, utíkali přede mnou, ale já se nedal odbýt. Postupně jsem získával nové a nové informace o lodi.
Překvapení na nás čekalo po obědě. Kapitán oznámil, že dnes se nikam nejede, že plachty opravdu ještě nejsou připraveny a že budeme čekat, až je přivezou z Gdaňska. Že dnes máme volno a že pojedeme v neděli do Svinoujscie. Tam v marině přespíme a v pondělí ráno loď vystrojíme a v úterý můžeme jet na moře vyzkoušet, jak se loď chová pod plachtami na moři. Odborně nás při tom povedou polští pracovníci firmy, která šila plachty.
Takže se prý nemáme čeho bát. Těch osmdesát kilometrů k moři stejně musíme jet na motor, na kanále je zákaz plachtění. Tak jsme se rozešli každý podle svých zájmů.
Večer na zádi v salonu jsme se sešli na malé poradě, kdy, co a jak zítra. Jediné, co jsme se dozvěděli určitého, bylo rozhodnutí, že zítra opravdu vyrazíme. Jen se cestou musíme zastavit ve staré loděnici pro nějaké spíry, výztuhy do plachet. Trochu problém, v neděli v poledne shánět něco v loděnici a v Polsku, všichni budou v kostele. Prý všichni ne, někdo bude i v hospodě, to je naše šance. A od řeky loděnice není oplocena.
Pak došla řeč na plachty a ukázalo se, že plachty jsou ušity, ale ještě se musí doplnit kladky, lana, úvazy, šekly, a další odborné výrazy jsem si nezapamatoval, ale bylo toho, co se musí, hodně. A že když nebudou plachty v pondělí, budou v úterý nebo někdy později. Prý, poznamenal někdo, Poláci mají hodně svátků, a že na příští týden připadají dva nebo tři. Nálada na lodi spadla na bod mrazu. Zkoušíme rozehnat chmury sklenkou něčeho ostřejšího. Kupodivu se nám daří a za chvíli máme zase optimismu na rozdávání.
To byla ta pravá chvíle na vyptávání. Kapitán se stal sdílnějším a já se ho vyptával na historii stavby lodi, na její vybavení, možnosti a schopnosti. Zde vás asi budu unavovat popisem lodi, ale vydržte to.

Pokračování příště: Loď Panta Rhei