Poprvé - díl 14.

Anotace: ...

Všechno je jinak!

Večer na lodi je velká porada. Kapitán nám sděluje, že on a jeho auto zůstane v přístavu do pondělí, že musí reklamovat hlavní plachtu a že s ním tady musí zůstat další čtyři lidi. Hlásím se jako první. Kapitán se směje a říká, že o mně nepochyboval. Jsem rád, že mi věřil a jsem rád o to víc, když mi slíbil, že mě to nebude stát nic navíc. Dva dny navíc. Co všechno ještě stihnu!
Co jsem nečekal, těch druhých pět lidí se rozhodlo, že pojedou domů tedy už dnes, v pátek. Najednou se prostě dohodli, že chtějí domů. Odjeli kolem desáté. Rozloučení bylo srdečné, leč krátké.
Večer byl na lodi dosud nepoznaný klid. Pití bylo nachystáno pro deset, měl to být poslední večer, tak jsme to v pěti taky zvládli docela důstojně. Naplánovali jsme si na sobotu prověrku plachet na moři, tedy pokud bude přát počasí. Jak to dopadlo, asi tušíte.
Ráno vítr sice moc nefoukal, ale mraky na obloze se sunuly slušnou rychlostí. Za hodinu se vítr rozeběhne i u hladiny a máme po plachtění. Předpověď hlásá, že bude zase vichřice. To Baltské moře! Severní vítr nám posílá jednu frontu za druhou. Po obědě je jasné, že dnes z plachtění nebude nic. Přemýšlím, kam bych vyrazil. Nakonec se rozhoduji, že se podívám do rezervace na hranici s Německem. Vyrážím kolem druhé hodiny, je to podle mapy asi dvanáct kilometrů lesem, pak by se mi měla otevřít krajina keřů, luk a osamělých stromů. Původně hraniční pásmo, dnes rezervace s hnízdišti ptáků. Jdu lesem již tři hodiny a jsem již trochu nejistý. Těch dvanáct kilásků jsem měl mít za sebou asi za dvě hoďky, to je nějaké divné. Začal jsem pochybovat a to byl jen začátek. Cesta se začala zhoršovat a já si byl jistý, že jsem zabloudil. Bylo celou dobu zataženo, slunce mi nepomáhalo s orientací a tak jsem se řídil hlavně podle větru. Podíval jsem se na mraky a byl jsem ubezpečen, že jdu správně. Pak jsem si to uvědomil! Vítr se stočil, a já jsem někde odbočil a teď jdu špatným směrem. Na další křižovatce cest jsem zvolil cestu doleva a sláva, za patnáct minut vycházím z lesa a vidím město v dálce. Vyrážím novým směrem, tentokrát přicházím do města téměř z opačného směru než jsem z něj vyrazil. Na kraji města jsem si dal pivečko v hospůdce a u půllitru jsem zhodnotil svůj výlet. Dobrý, mohlo to dopadnout hůř, ale až příště půjdu na jedno, budu muset víc plánovat. Jedno pivo v žaludku a 25 km v nohách. A to všechno pěkně v tempu! Je půl sedmé, když se hlásím na lodi.
Večer rozdávám na nábřeží omalovánky. Je zábavné, že lidi, když mají dostat něco zadarmo, brání se a hledají na tom nějaký háček. Nevěřil jsem jak bude těžké rozdat deset výtisků. Nakonec jse poslední tři kousky na rozdání dal třem dětem, které se asi zaběhly rodičům.
Vrátil jsem se na loď a tam byla návštěva. Kluci z Liberce zítra pojedou na jachtě až do Litvy a přišli nás pozdravit. Tak jim tedy dávám na památku omalovánky, ať maj na lodi nějakou zábavu. Kupodivu si rádi omalovánky berou a jejich kapitán se mě ptá, zda mu neprodám ještě deset kousků. Že to bude dávat jako úplatek. Potěšilo mne to a dal jsem mu je za dobrou cenu.
Večer jsem si četl a vstřebával jsem do sebe taje jachtařiny. Na lodi totiž jiné knihy než o jachtách nebyly.
Snad zítra bude líp a vyjedeme na moře.

Pokračování příště - Velvyslancem proti své vůli