Reportáž ze Skotska

Anotace: Drobné střípky z divů nezapomenutelné země.

Ruiny Hadriánova valu nás zcela obklopují a zašlé kameny vyprávějí svůj dojemný příběh. Po staletí tu stál, aby chránil tehdejší velmocenskou Anglii před nájezdníky ze Skotska. Stal se symbolem. Stal se hranicí mezi Anglií a Skotskem. Náš autobus stojí u okraje úzké silničky, která se klikatí vysočinou a je z obou stran obehnána kamennou zídkou. Fouká vítr, a přestože je červen, všichni mrzneme. Je až neuvěřitelné, co všechno se mi honí hlavou, když tu tak stojím. Vzpírám se větru a hledím do zeleného kraje. A pak je všechno pryč, sedím v autobuse u okénka a nechávám svoji mysl bloudit omamnou historií. Kopce jsou stále strmější a strmější, paní průvodkyně nás zasněným hlasem upozorňuje na vřesy a kručinku na stráních a skoro polovina autobusu se touto harmonií nechává ukolébat až ke spánku. A už to vidím. Veliký hraniční kámen, před kterým stojí usmívající se dudák ve skotské sukni. Obléknu si větrovku a nechávám se zástupem vytlačit ven z autobusu. Venku je snad mnohem větší zima než u Hadriánova valu. Dudák nás vřele vítá a já si teprve teď uvědomuji, že na velikém kameni je z jedné strany vytesán nápis Skotsko a z druhé Anglie. Když se shromáždíme okolo, začne muž hrát na dudy. Dudy jsou zvláštní nástroj, nemyslíte? Jsou důstojné i nedůstojné, veselé i smutné. Moje uši ten zvuk nedokáží přestat poslouchat. Zvuk dud připomíná celé Skotsko. I když už dávno nezní, stále jej slyším v uších. Když se ohlédnu, vidím modrou ceduli obřích rozměrů, na které bíle září nápis: „Welcome to Scotland“, což je přivítání po anglicku, ale ihned pod tím stojí také: „Failte gu Alba“, což je staroskotskou gaelštinou. Pak už spěcháme do vyhřátého autobusu a jsme připraveni na další dobrodružství. Náš dobře naložený řidič pan Prášek šlápne do pedálů a jedeme. Všem nám ještě v uších zní ty omamné dudy. Mám nos nalepený na skle, čímž si hlídám svůj dokonalý rozhled po okolních kopcích. Nechci spát, ale přitom se mi nedaří udržet víčka otevřená. To poslední, co se mi ještě podaří zaslechnout, než zcela usnu, je hlas paní průvodkyně, která nám cosi vypráví. Ale co? To už nevím.
Dryburgh Abbey musela být skutečně pozoruhodná stavba. Dnes to návštěvníci mohou poznat z romantických ruin, které z původního opatství zbyly. Ty jsou situovány do rozlehlé zahrady, která je tvořena téměř výhradně a pouze stromy. Ty jsou vysoké, staré a obdivuhodně krásné. Procházím mezi rozbořenými stěnami, hladím kůru stromů a přemýšlím. Všichni mladší členové naší zájezdové skupiny vesele pobíhají po stezkách a lezou do všech věží, kam lézt mohou. Ti starší se zadumaně procházejí kolem, tváří se nepřítomně, případně fotografují. Moje kamarádka Petra vyhlíží stejně zasněně jako já a cvaká snímky na všechny strany. Náhle si všimnu hloučku studentů, kteří jsou natěsnaní kolem jakéhosi náhrobku, a každý z nich se urputně snaží vidět alespoň kousíček kamenné desky. Když se tam konečně probojuji já, vidím, co způsobilo takové pozdvižení. Na náhrobním kameni je vytesáno: „Sir Walter Scott“. Tento největší skotský spisovatel zde tedy nalezl místo svého posledního odpočinku.
Skotsko je souhrn hudby, pocitů a obrázků. Skotští lidé jsou milí, ale mají svou hrdost. Angličané jsou suchaři, čemuž lidé Skotska nerozumějí.
Ale co je pravým symbolem Skotska? Jsou to dudy? Skotské sukně? Je to pomník národního hrdiny Williama Wallace, který položil život za nezávislost své země? Ne. Tak to není. Já mám na věc jiný názor. Je pravdou, že lidé tuto zemi znají díky mužům v sukních, kteří pilně hrají na dudy, ale přeci tu je ještě něco jiného. Co takhle jezero Loch Ness?
Jezero Loch Ness je z mého pohledu hlavním a největším symbolem Skotska. Když stojím na jeho břehu, nemohu se obránit pocitu naprosté titěrnosti vlastního já. Paní průvodkyně nevěřícně zírá na modrou, sluncem zalitou oblohu, „Jezdím sem už deset let a ještě nikdy jsem tu neviděla takhle nádherné počasí,“. Všichni se jen usmíváme, máme štěstí. Mně zároveň ale došlo, že když je tak pěkně, tak se Nessie určitě neukáže. Podle mě se totiž ukazuje spíše k večeru a za deště, aby byla méně nápadná. Ale co, jednou ji určitě uvidím a jsem přesvědčená, že jakmile odhalím tajemství „lochneské příšery“, odhalím i tajemství celého Skotska.