Rumunsko 2010

Rumunsko 2010

Anotace: Přechod Retezatu

Datum: 9.7 – 17.7.
Zunk: Pivo, Tuica
Hodnocení: 9/10
Lid: Lukáš, Skely, Metcheque, Adéla, Štěpán, Marek, Vít, Filip.

„Typický Rumun je vřelý, spontánní, anarchistický a dovede si vychutnat všechny radosti života“

- BURFORD, T., RICHARDSON, D.: Rumunsko. Jota, Brno, 2001, str. 5

Pátek

Jak se člověku najedou chce psát, když po okenním skle stékají kapky deště, nebe je ocelově šedé, v lednici čeká vychlazené pivo a v uších hraje Las Siux, David Bowie, Carcass i nějaký ten Mozart... to už není polibek Můzy, to už je Můza bez kalhotek a lahev červeného k tomu!

Začněme však popořádku. Dbal jsem rad řidiče Štěpána a po ranním pivu si nekupoval do vlaku vodku v domnění, že bych tak mohl být považován za alkoholika. Načež z vlaku z Brna vystoupil Lukáš s Markem držíc v rukou šest litrů Staropramenu. Snad se to vsákne. Třetí brněnský je v tahu, prý dostal ve tři ráno angínu, a proto bude raději šetřit síly na Mighty Sounds. Čekáme na příjezd ostatních a dáváme si procházku do nedalekého Lidlu. Lukáš si libuje nad službami jeho interní telefonní GPS, já o takových věcech vím své. Ono po vjetí do areálu JZD či protisměru na dálnici přestanete výše zmíněné elektronické navigaci důvěřovat. Deník zatím nikoho neláká k tomu, aby do něj něco dopsal. Lukáš polemizuje, že se bude ve vyšších polohách hodit k vytření zadku. Ve dvě hodiny začínáme být nervózní, neboť auto by tu už mělo být. Krátíme si dlouhou chvíli házením kamínků na blízkou policejní stanici, strážce pořádku to však nechává chladnými (jistě, průměrného ostravského ACABa už něco takového nevyvede z míry).
Fiktivní rozhovor se Skelym:
„Ahoj, tak jak?“
„Čekáme na Svinově.“
„A jste opilí?“
„Jsme. Ale neříkej to tomu abstinentovi, co řídí.“
„To jsem já.“
Skely volá, že prodleva je způsobena tím, že jeden člen výpravy musí ještě nutně na Skype (jít o facebook, podpálím nejbližší veřejnou internetovou kavárnu). Ovšem v krásných 15:30 před námi zastaví červená dodávka a my doplňujeme počet. Inu, z původních šesti ráno se vyklubalo půl čtvrté. Není to legrace k popukání? Nebýt tohoto faktu, reportáž z výletu by byla ochuzena o tento krásný odstaveček.
Dochází k první Mečkovině . Jelikož mi u mého starého mobilu spadl software, rozhodl jsem se opatřit si nový od přátel (ruku na srdce, komu se na dně šuplíku neválí nepoužívaný Alcatel 303...). První z nich fungoval bezvadně, avšak vypínal se při telefonování. To občas naštve. Sestřenka pro jistotu zalovila ve skříni hlouběji a půjčila mi rovnou dva. První z nich byl perfektní, avšak nefungovalo jedno z tlačítek. Do Rumunska jsem proto vzal poslední z nabídky a na parkovišti před frýdeckým Tescem definitivně zjistil, že nefunguje mikrofon. Takže hovory jsou možné pouze s telepatem/kou. Výsledek této poruchy však může být fatální. Moje dívka spáchá sebevraždu v domnění, že mě již nějaký snědý Rumun věší na štít chléva a rodina zalarmuje Europol...
Nicméně stalo se. Větší lehkomyslnost projevil Lukáš, jenž si včas nerozměnil eura a nyní horko těžko sháněl přístupnou směnárnu. Opět jsme vyrazili. Tentokrát s přesvědčením, že další zastávka už bude na území jiného státu. Skely si vzpomněl na dvě hlášky, které si opsal, jelikož by se mohly v Rumunsku hodit:
„Nejsem účastníkem této konference, ale také bych chtěl tučňáka“ (to kdybychom přišli vyhladovělí na raut rumunských poslanců) a „Ano, jsem komunista, ne, ne, nezavírejte mě do vězení.“ (jejíž první část platila zejména v horách skoro pro každého). Problém byl v tom, že Skely neměl ani mlhavé tušení, jak se ony věty řeknou v rumunském jazyce. Zasekli jsme se u Žiliny.
Vít si sedl dopředu, poněvadž jeho žaludek si jej často bere coby rukojmí. Avšak sedadlo vedle řidiče bylo určeno navigátorům, což nebyla Vítova parketa. Ten se však nakonec očistil, neboť chyba se našla ve Skelyho mapě a vlastně v celé organizaci výpravy. Cesta přes Slovensko probíhala každopádně v duchu pravolevých diskusí vedených překvapivě ve velmi slušných mezích. Václav Moravec by si mohl jít klidně ven zakouřit (tohle nebylo rýpnutí do homosexuálů!). Ale abychom nebyli politicky moc korektní – víte, kterou chybu má Polsko, přestože je jinak krásná země? Poláky... No, dosti bylo planého a laciného rádobyvlastenectví. Projíždíme Zvolenem (jeee, odtud pochází první a poslední soutěžící mé první a poslední literární soutěže:)). Mizíme kdesi v podunajských nížinách, plánovaný Debrecen vidíme jen z auta. Párky nebudou. Libozvučná „germekekyš“, „šátragmelé“ a „hejšígekkelf“ nás ukolébají k sladkému spánku, tak sladkému, jako tato letní noc, která...

(...)

... 3:15 zemřeš – na rumunsko-maďarských hranicích. Cože? Probouzí nás ruch kolem a důležití rumunští celníci (oblíbení asi jako policajti v Řecku). Instinktivně se natahujeme pro karton piv a cigarety, ale takhle to asi už nefunguje.
Pasáž pro skalní anarchofeministky:
„Ahoj“ říká mladičká dívenka, která na nás silácky shlíží v uniformě se žluto – modro - a nevímcoještě mají na té vlajce ti Rumuni - odznáčkem. Pobaveně se směju. Skely lascivně pomrkává. Filip hypnotizuje dívenku pohledem.
„Dobré ráno, ehm“ kontruje rozpačitě Štěpán a podává pasy.
„Kam jedete?“ říká slečinka a jakoby studuje pasy. Jinak se jí určitě klepou kolena. Osm lidí a ještě k tomu cizinci, to bych byl nervózní i já. A to učím post-pubescenty!
„Retezat“ odpovídá klidně Štěpán.
„Hory? Hm, dovolená!“ vyjasnilo se té parodii na důstojníka v kebuli.
„Jo.“
„Jeďte.“ (... a pak druhý den doma: Babi, babi, dneska mi v práci projelo osm Čechů v červené dodávce!)
Je 3:25 a my právě vstoupili do jámy lvové. Okamžitě sahám po slzném spreji. Doufám, že má Skely teleskopickou tyč. Násilnické bandy mohou číhat všude. A zuřiví psi. A hle – jeden zrovna očuchával obrubník chodníku, na němž jsme stáli. Jako milovník čínských bister jsem však zatím klidný.

Dodávka se rozjíždí směrem na Oradeu a pak na Devu. Jízda, to byla, přátelé, velmi pestrá. Pomineme-li kýčovitý modrý neonový kříž, který osvětloval pár domečků s obyvateli pod hranicí chudoby, viděli jsme spoustu zajímavých věcí. Vesnice byly většinou tvořeny cca 50 domy, z nichž bezmála polovinu by prohlídka statika poslala stoprocentně k zemi. Předjíždíme podomácku vyrobený traktor, který halí zalátanou silnici do modrého kouře a všímáme si, že na vlečce se tlačí snad deset pracujících s vidlemi. Skely poznamenává zděšeně:
„Nikdo tu není! Vše je vybydleno!! Aha, je pět ráno...“
ROMANIA LIVE!, napadá mě. Je otázkou, zda jsou místní šťastni. Osobně si nemyslím, že by indikátorem spokojenosti obyvatelstva byla koncentrace nadnárodních koncernů v oblasti. Projíždíme dále a dále krajinou. Potkáváme jen shrbené babičky nad hrobem, cikány a psy. Většinou však jde o domácí voříšky a kousnout by mohly snad jen blechy, které nosi v kožichu. Zastavujeme na benzín. Potkáváme (asi) kurvy (když jsem bez baby, vidím je všude). Projíždí vlak a troubí klaksonem od jízdního kola. Štěpán poznamenává, že i v Africe byla lepší úroveň silnic. Středověk neskončil – středověk trvá! Koukáme na cikány s koňmi a divže si na ně za euro nesaháme. Ti na oplátku koukají udiveně na nás. Trošku jsme se zastyděli, přišlo nám, že se chováme jako západní Němci na exkurzi v ČSSR někdy v roce 1984. Lukáš poznamenává:
„No když to tu vypadá takhle, jak to potom muselo vypadat za Ceausesca?!?“
Jedno tu ale mají. O hodinu víc. Mnozí tak ztrácejí časovou orientaci. Víťa je rád, že nepíše inkoustovým perem (vzhledem k divoké jízdě po rozbité silnici). Dotknout se penisu, již by prý masturboval.
Dojeli jsme do Devy a zaparkovali pod vysokými paneláky. Ve směnárně jsme dostali za eura několik legračních kusů PVC. Původně jsme se obávali, zda nejde o padělek, ale tohle by si ve směnárně snad netroufli. Lukáš zapíná GPS (on si nedá pokoj): Kina.... nenalezeno, divadla, obchody.... nenalezeno.
Snědá paní se nás cosi ptá a přitom upřeně zírá na můj řízek. Chápu, snídat kuřecí řízek je trochu buržoazní, na druhou stranu mi jízda v autě znemožnila pravidelnou životosprávu v předem danou denní dobu. Nechci paní nějak urazit, zároveň bych skutečně rád věděl, co potřebuje (třeba mi chce vnutit nějaké dolary), a proto vysvětluji, že i já mám zájem o tučňáka. To ji záhy odpuzuje.

Rumunsko mile překvapuje. Lidi VELMI milí, sehnat se dá kdeco. Jdeme k místní zřícenině, na níž vede od parkoviště zubačka. První domácí pivo v Rumunsku dává Lukáš, Marek a já v hospodě pod zubačkou, zatímco Štěpán si dělá z auta nakrátko postel a zbytek jede nahoru, vyfotit se před zavřeným hradem v rekonstrukci. Kochají se alespoň krajinou.

Po návratu zbytku výpravy z hradu si Lukáš kupuje za 10 leu krýgl do své sbírky a Skely si obléká antifašistické tričko. Míříme na hrad Corvin u Hunedoary, největší v zemi. Podle dostupných informací by měly sahat jeho základy až do hlubokého středověku. Cestou jsme fascinovani domy zbohatlíků zdobenými čínskými nesmysly, které stojí hned vedle chaloupek sbitých z plechů. Takové kontrasty dokáže vytvořit skutečně jen kapitalismus. Prohlídka hradu za 4 leu je moc hezká, průvodce s lámanou angličtinou nahradily cedule s vícejazyčnou legendou. Tedy až na potetovaného fašistu, kterému se moc nelíbí Skelyho tričko. No nevím, v soutěži o tom, kdo je bělejší, by Skely ( po návratu z hor už asi ne) zvítězil. Dodávka po příchodu na parkoviště naštěstí nehoří. Prosmýknem se kolem několika psů a nabíráme směr Calan – populární výletní místo turistů z celého světa aneb co by v Černobylu řešit nemuseli, kdyby jim vládnul Ceausescu. Jde o (doufejme) nedostavěnou nukleární elektrárnu, z níž dnes zbyly jen trosky, psi a bezdomovci. Jelikož jsem byl silně inspirován fotkami svých opavských přátel, kteří tuto architektonickou zajímavost již absolvovali, zařadil jsem ji do programu jako neopomenutelnou součást výpravy. Lukáš se později vyjádřil, že i ta mimo EU stojící Bosna na tom podle něj byla ekonomicky lépe. Těžko říci.

Při procházení sutinami a troskami chladicích věží jsme žel museli konstatovat, že Corvin se může jít se svěšeným ocáskem zahrabat. V jednu chvíli jsme uslyšeli zuřivý štěkot a vzali do rukou kameny, ale naše obavy byly zřejmě zbytečné. Každopádně hned vedle nás zaparkovalo auto s americkou poznávací značkou. Trosky atomových elektráren zřejmě opravdu táhnou.
Po Calanu absolvujeme ještě poslední nákup před nástupem do hor, kde už se supermarkety v hojnější míře nevyskytují. Zde je nutno se pozastavit, neboť došlo k zajímavé situaci. Procházíme si tak mezi regály, když tu náhle slyším nadšené volání „Ty vole, tuica za 4 leu!“. Okamžitě provedu přepočet a zjišťuji, že lahev tvrdého alkoholu tu lze sehnat za necelých 30 kč. Trošku mi to nepasuje vzhledem k vysokým cenám broskví, nicméně jednu lahvinku rychle šoupnu do košíku. Při placení však na pokladně blikne cena 24 leu, a to zrovna ve chvíli, kdy projíždí čtečkou výše zmíněné ovoce. Odsouvám tedy balení broskví stranou s poznámkou, že tak vysokou cenu nejsem ochoten zaplatit. Pokladní sice divně kouká, nicméně položku mi ochotně stornuje. Po přelouskání účtenky však zjišťuji, že oněch 24 leu bylo za tuicu. Nicméně tradiční rumunský alkoholický nápoj jsem chtěl ochutnat tak jako tak, tudíž vyšší cenu akceptuji. Alkohol je důležitější než vitamin C. To limonády byly přijatelnější. Dvoulitrový višňový koncentrát bylo možno sehnat do 15 kč.
Vyrážíme na horskou cabanu Gura Zlata. Počet psů, které jsme potkali cestou, stoupl na 19. Během hledání správného směru se xkrát spleteme a projdeme několika stády ovcí, krav, koz i soumarů. Charakteristikou takových situací je skutečnost, že obrovské stádo koordinuje zpravidla tříleté děvčátko a zablešený pes. U chaty zjišťujeme, že lze vyjet až ke Gura Apei, což je místní přehrada. Pro Štěpána, kterému se do vysokých hor moc nechce, je to ideální příležitost, jak si je prohlédnout a nafotit. Dodávka supí jako kardiak při skupinovém sexu, ale zvládá to. U Gura Apei však stojí nekompromisní závora. Ono se totiž dá dojet až cca 3 km pod legendární jezero Lacul Bucura, ovšem za poplatek 7 leu. Jelikož jsme líní a máme peníze na rozdávání, platíme a pán ochotně zvedá závoru (opět prosím nehledat dvojsmysly). Cestou nám vyhrává Apocalyptica, což metaforicky dokresluje žalostnou úroveň zdejší silnice. Ale co, jsme v horách, na Praděd taky nepovalíme 120, že. Údajné dva kilometry před parkovištěm s Lukášem vystupujeme s tím, že zbytek dojdem, ovšem cesta se protáhne na minimálně dvojnásobek. Ostatní však solidárně čekají.
„Kemp“ vypadá nádherně. Mezi skalisky a roztroušenými stromy jsou na rovné louce rozestavěny stany turistů a turistek všech národností. Teče zde několik pramenů s pitnou vodou a plápolá něco ohňů. Tomu všemu vévodí chatka Salvamontu, místní horské služby. Stavíme stany. Já nacházím čtyři krásné, pevné kolíky, zatímco Skelymu někdo právě čtyři kolíky ukradl. Zvláštní.
Večer jsme zdárně rozdělali oheň a otevřeli již zmíněnou Tuicu, která měla ke vší smůle mužského osazenstva pouze 25% C2H5OH. Štěpán vytáhl kytaru a zahrál pár tradičních songů a místní Salvamont nás požádal o podpis do knihy hostů, čímž jsme zjistili, že jsme ve skutečně multikulturním prostředí. Z důvodu velké cestovní únavy jsme do stanů ulehli již v ... (to žel nepřečtu, něco mezi devátou a půl dvanáctou). Každopádně šlo o první a poslední den v horách, kdy se mi spalo dobře. Jo, sladkých 1900 metrů nad mořem...


Neděle

Ráno nás budila Adéla. Byl to jeden z nejlepších nápadů, na který jsme přišli. Jelikož se nám pomalu ale jistě formovala rovnostářská komuna založena na přímé demokracii a zespolečenštěném vlastnictví, buzení vypadalo takto:
„Vstávat, vstávat, je devět hodin!“
„Vůbec, neruš“ ozvalo se z okolních stanů.
„Lidové hlasování – kdo je pro, abychom si ještě hodinu pospali?“ ozval se Skely.
Údolím se zvedlo souhlasné mručení polospících lidí a mátožná Adéla sebou jako pytel praštila zpět do spacáku. Sladký spánek nás opět zahalil jako voňavá vatička.
Cvrlikání ptáčků a pálení sluníčka se však obechcat nedá. Za chvíli jsme se již choulili před stany a vařili čaje a kávy. Štěpán byl již kdesi v půli cesty na Lacul Bucura. Neměl v plánu nic velkého, jen tam dojít, pokochat se a hurá do nížin vstříc dobrodružné cestě za rumunskými vesnickými kostely.

To my sbalili stany a vydali se na strastiplnou cestu do nelítostné divočiny rumunských hor. Úvodní výšlap podél potoka byl ještě v pohodě. Nad hlavami nám ještě víceméně šuměly koruny stromů, ale i ty se postupně měnily v kleč. Průvodce nám dělal místní salvamontský pes (mnou překřtěný na Retezat Riot Dog), který to měl však dnes namířeno na Peleagu, nejvyšší horu Retezatu. Proto se s námi moc nepáral, a když jsme co chvíli zastavovali kvůli skupinové fotografii, mávl zhnuseně packou a šel napřed. Zajímavostí po cestě nebylo mnoho, snad jen stádo koní, z nichž jeden vypadal, jako by ho poskákala veverka. Kdosi prohodil, že vypadají jako jistá hipísácká rodinná pop-kapela z Irska, což vzbudilo vlnu smíchu. Těsně před Bucurou jsme potkali v protisměru Štěpána, který byl překvapen náročností výstupu. To na Peleaze by mu nepomohl ani Ježíš s Alláhem dohromady.

Došli jsme k Lacul Bucura a rozbalili stany. Bylo evidentní, že toto místo slouží jako tábořiště již delší dobu, jelikož na rovině před jezerem byly postaveny kamenné větrolámky (později se ukázalo, že byly platné jako Skelymu bible). Okolo už pár stanů pod mohutným náporem vzduchu vcelku trpělo. Snažili jsme se o co nejpevnější zajištění a vyrazili směr Peleaga („No, tak ve čtyři, maximálně o půl páté jsme zpátky...“). Chtěli jsme mít nejvyšší vrchol zdolaný co nejdřív (kdyby se třeba po cestě někdo zabil atd.). Cestou se koulujeme sněhem (narkomani nechť laskavě nehledají žádné skryté významy). Kuřácká část výpravy trpí jako zvěř, neboť si nenakoupila v Devě dostatečné množství tabáku. Jako substitut prozatím stačí čokoláda.

Vrchol (2509 m) je dobyt záhy. Nahoře se rozvaluje zablešený Riot Dog a skupinka horalů, s nimiž jsme dnes spali (dvojsmysl jak prase:)). Dáváme vrcholové foto a vrcholové pivo a já hladově sypu písmenka do deníku. Místní komáři přitom útočí se stejnou intenzitou, jako kdybychom se vyvalovali kdesi v lužním lese. Zajímalo by mě, zda by zvládli i vzduchoprázdno, nukleární zimu či Julínkovy reformy.
Demokraticky hlasujeme, zda dáme ještě Virful Papuša, který znamená cca 3 hodiny zacházky. Nakonec lid rozhoduje, že to nestíháme a pokračujeme po hřebeni, abychom se vrátili oklikou zpět ke stanům. Cestou hodí Skely své první hovno v Retezatu. Proces velké potřeby je ostatně u mužské části výpravy dosti podobný. Obvykle všemu předchází dlouhý monolog o tom, jak moc je tlusté střevo plné a po vykonání potřeby se čerstvě vykálený vrací zpoza křoví s vítězoslavným řevem a s metrovým rozpětím rukou coby názornou demonstrací délky a tloušťky lejna. Zpravidla pak následuje kolektivní diskuse o tvaru, barvě a technice vyloučení, přičemž dochází k vzájemné výměně poznatků. Adéla se těchto diskusí zásadně neúčastní a kroutí udiveně hlavou s evidentním znechucením.

Od hřebenu pak scházíme po žluté. Lukáš se sice vydal o něco dříve po modré, za chvíli však zjišťuje, že se seknul a vrací se cca 500 metrů zpět do kopce. Narážíme na sníh a opět si užíváme zimních radovánek. Chci vyčůrat své dívce do ledové krusty srdíčko a poslat jej coby romantický pozdrav z hor, nicméně nemám v měchýři dostatek moči. Udělat cheat a nechat vyčůrat srdce někým z kolegů (či dokonce kolegyň) zdá se mi nesportovní. Takový Mirek Dušín by poslal sms. Cestou míjíme jezírko s velmi teplou vodou. Naivně si myslíme, že voda bude mít stejnou teplotu, až zde zítra půjdeme na Vf. Retezat. Do cíle dorážíme v osm večer. Stany u jezera stojí, takže se vrháme na polévky ze sáčku a instantní guláše a oblizujeme se až za ušima. Požitek z jídla je srovnatelný s perličkovou koupelí v archivním šampaňském. Jsme tak unaveni, že se dnes navzdory zásobám alkoholu neopíjíme. Akorát já si tuicou omylem oplachuji ruce, když se z nich snažím odstranit zubní pastu. Večer jdu vykonat potřebu a zjišťuji zajímavé pravidlo. Jak můžeme charakterizovat skálu u Lacul Bucura? Je za ní nasráno. Toto platilo spolehlivě. Zvláště jde-li člověk potmě a v cuklích. A slyší-li blížící se kroky jakéhosi naštvaného Rumuna, který má na sobě uniformu místní horské služby.

Pondělí

Ve tři ráno nás vzbudila banda koňů. Asi se vraceli z punkového koncertu a byli opilí. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Podobný důvod přerušení spánku jsem ještě neměl. Skelymu se pro změnu zdá, že mu muž důchodového věku provádí anální sex. Vybíhá proto s nožem před stan, aby zjistil, že nám někdo rozhrabal tašku na odpad.

Vzbouzíme se promrzlí a naštvaní z prudkého větru, který nám pohrával se stany jako si pohrávají finanční elity s (ne)zkušenými politiky. Včerejší výstup na Peleagu nás aklimatizoval, nebo spíš připravil na dnešek. Trasa je dlouhá a některé části jsou dle hesla „je to sice delší, zato horší cestou“. Ostatně mapy vůbec stojí za podrobnější zmínku. Přišly mi jako Kosmova kronika. Zčásti pravdivé, zčásti vybájené autorem, zčásti založené na vyprávění starců. Při srovnání mapy z internetu, plánku, který si Filip koupil u Gura Apei a orientační cedule jsme totiž shledali naprosto zásadní rozpory ve značení. A teď dědo raď! Na(ne)štěstí jsme spoléhali na přirozený orientační nesmysl a mapy brali se silnou rezervou. Bylo totiž poměrně složité určit, která z hor je právě Vf. Retezat. Já navrhoval dát se přímo přes hřeben, ačkoli zde nepokračovalo značení, Skely s Adélou naopak oponovali, že je zde vysoké riziko pádu. Nakonec jsme se pustili do údolí, abychom záhy ztratili stezku úplně a pustili se přímo divokou přírodou. Vtipné pak bylo, když jsme společně stáli pod tyčícím se Vf. Judele a debatovali, proč má ten Vf. Retezat tak špatné přístupové cesty. Filip pak ale nakonec správně pochopil mapu a zjistil, že Vf. Retezat je zcela opačným směrem. Shodli jsme se na tom, že nejkrásnější horu pohoří, po níž je navíc pojmenováno, nechceme minout a vydali jsme se směrem k cíli vzdušnou čarou. Pro lepší ilustraci přidávám mapku, přičemž trasa našeho bloudění je znázorněna zeleně:

(smůla, tohle je nad možnosti literu)

Avšak mákli jsme a časový výkyv rychle dohnali. Nakonec i Vf. Retezat poníženě políbil naše šosy a my opět vyblejskli vrcholové foto a otevřeli vrcholové pivo. Během toho jsme si navíc uvědomili, jak je pohoří Retezat čisté. Jediný nepořádek, který jsme cestou zahlédli, bylo české Smetanito. Smutné.
Každopádně se opět potvrdila výhoda kolektivní odpovědnosti. Mít nějakého vůdce, který by rozhodl, kam se půjde, dopadlo by to tak, že bychom po zbytek výletu špačkovali a nadávali na jeho adresu a trousili poznámky ohledně jeho špatné organizace trasy, zatímco my sami bychom byli čistí. Takto však bylo veškeré rozhodování ovlivněno hlasem všech. Naštvat jsme se tedy mohli, nebylo však na koho, kromě sebe.
Ke stanům jsme dorazili opět k večeru. Já ještě stihl vymrznout v jezírku s „teplou“ vodou. Tentokrát už jsme ovšem vytáhli tuicy a udělali si menší dýchánek. Ideální hrou byla v té situaci „Pravda nebo lež“, která byla zejména se Skelym velmi zábavná. S Vítkem jsem se pak zamotal do vášnivé diskuse o seriálu Červený Trpaslík, jehož jsme oba skalní fanoušky. V noci opět zima, vítr, koně, divoké sny a útok na pytel s odpadky.

Úterý

Skely mě pozval během čištění zubů do své koupelny, prý největší v Rumunsku. Milé. Škoda že jsem se to nedozvěděl dřív a oba dva dny chodil provádět ranní hygienu za skály mezi lejna, hromady toaletního papíru a mračna much. Adéla si včera zlomila nehet a dneska ztratila hřeben (něco jako kdyby mi někdo odinstaloval Jagged Alliance před poslední misí). Ještěže jí zůstala řasenka. Jinak bychom museli celý přechod odvolat.
Dnes je klíčový den. Měli bychom sbalit své tábořiště a učinit přesun k jezeru Zanoaga (tady Bucura je prý největší, Zaonaga naopak nejhlubší – 29 metrů – to je skoro jako Skelyho penis!). Zatímco balíme stany, Skely se jde zeptat Salvamonta na počasí. Vrací se s informací, že třetinu dne bude pršet a na mé přání zjišťuje, že Španělsko urvalo v JAR první místo. Jelikož jsem hnidopich, při cestě pro vodu se ještě ptám, zda na třetím místě skončilo Německo či Uruguay. Mladý Salvamontík se obšírně rozpovídá o tom, že v 19. minutě měl Forlán šanci, ale zdupal to, přičemž hra na obou stranách byla dosti riziková, ovšem nakonec to po zásluze získali Němci. Jak jinak, že.

Je nám trochu špatně, máme závratě, v noci někteří blili a každou chvíli někdo sere, ale víceméně jsme ok. Vyrážíme na hřeben. Ani ne v půli cesty se spouští déšť. Dáváme si pláštěnky a hrajeme další ze zajímavých tábornických her. Kdo bude první krvácet, je čurák. Lukáš sklouzne po vlhkém šutru, rozsekne si koleno a vyhrává. Zda vzít do hry i menstruující Adélu, je však diskutabilní.
Mraky se po chvíli trhají a nám se otvírá nádherný pohled na Zanoagu. Zbožně koukám na oblohu v radostném očekávání alespoň dvou tří stupňů celsia navíc nevěda, že kdybychom sešli cca 1500 metrů nadmořské výšky, na vlastní kůži bychom pocítili, jak si Evropa užívá tropických veder.

Scházíme k jezeru a u domečku potkáváme dalšího Salvamonta. Ten je tu prý nový.
„Můžeme se koupat v tom jezeře, pane?“ zkoušíme důslednost ochránců národního parku.
„No, jestli vaše koule zvládnou teplotu čtyř stupňů, tak beze všeho. Já mám dva kluky, ale vy byste měli myslet na budoucnost,“ odpovídá ledabyle Salvamont. „Jo a postavte si stany tady za skálou, nefouká tu.“
Po jídle dochází k dělení. Skely, Lukáš, Marek a Filip si dávají lehčí túru po okolí, kdežto unavenější Adéla, Meček a Vít volí válení se ve stanu, spaní (ne spolu) a hraní karet (karety se dají hrát!?). Po příchodu ostatních jdeme Salvamonta požádat o cigarety a turistické razítko. Ten odmítavě kroutí hlavou, chválí naši slivovici a nechá nás fotit se s těhotnou oslicí. Skely si vymiňuje účast na porodu, neboť chce zamachrovat na facebooku. Nicméně je vidět, že Salvamont je tu nový. Na to, aby nás všechny opil a nakrmil jen z radosti, že vidí lidi, tu je příliš krátkou dobu. Večer hrajeme (všichni v jednom stanu) populární hru Leje, která se rychle ujme a od Zanoagy je pak slyšet hlasitý smích, který musí slyšet všichni kamzíci v okolí.
Skely vyhazuje poslední tři esa, jediné ve hře a bojuje o předposlední místo:
„Stojíš jako KYTIČKA-STROMEČEK a OBLÁČEK.“
„Lukáši, a měl jsi poslední kartu?“

Středa

Po probdělé noci, kdy byl tak extrémní vítr, že mi občas křížící se tyčky u stropu přimáčkl k nosu, zvažuji, že vlítnu na Salvamonta a nacpu mu svůj stan do úst. Oslice je stejně těhotná jako dřív, krvavé fotky do mobilů tedy nebudou.
Lukáš si mne oči a pozoruje turisty na horizontu:
„Hele, Češi...“
„Proč Češi?“
„No, protože jsme zatím žádné nepotkali.“
Turisté z horizontu přijdou blíž a představí se jako výprava z Vysočiny vedená katolickým knězem. Hrmpf? A já jsem libyjský vůdce? Zřejmě však nešlo o vtip. Skupinka má namířeno přes Rumunsko do Moldavska a je podobná té naší s tím rozdílem, že katolický kněz zde vládne železnou rukou. Také to podle toho vypadá. Šli od Gura Zlata celou noc víceméně ve tmě, což skončilo pádem jednoho ze spacáků kamsi do rokle. Katoličtí kněží jsou neuvěřitelní kamikadze. Klidně vám vlezou v tričku KSČM do náckovské hospody s naprosto samozřejmým očekáváním, že je z toho Bůh vyseká.

Skely ihned využije příležitosti a běží mezi katolíky pro kus čokolády, za nějž je ochoten snad i zopakovat si středoškolskou matematiku. Cestou se však dá do řeči s blonďatou dívkou a pro kýžený pamlsek již nedojde. Adéla žárlí (dívka má o pár cm3- nebo jak se to měří - větší prsa) a Skely místo čokolády loudí icq. Adéla pění jako šampon nalitý do veřejné kašny. Nakonec dáme společné foto a vyrážíme každý na opačnou stranu. Cestou si povídáme o politice a rychle to ubíhá. Narážíme na kamenný bačovský domek a pár oslíků a nadšeně fotíme. Skely mě moudře ujišťuje, že do hodiny jsme u Gura Apei, přičemž já tuto nahrávku na smeč nenechávám padnout na zem a vsázím se o pivo, že nemá pravdu.

Scházíme níž a níž. Přibývá teploty a stromů. Divím se, že nerostou houby a nahlas přemýšlím, že by se mělo jít víc mimo stezku. A hle – dva praváky. Všichni se vrhají do lesa. Další voňavý úlovek však nenalézáme. Cesta je nepříjemná a velmi strmá a nám se podlamují nohy. Někteří mají puchýře a hlasitě klejí. Během dvou hodin však scházíme k asfaltce a máme vyhráno. Zcela vyčerpaní padáme na dřevěnou lavičku u rozcestníku hledíc směrem k domku výběrčího mýta. Teoreticky by nás za malou úplatu mohl pohostit. Není asi doma, protože si nás všímá jeho manželka. My ale nikam nejdem. Nezvednem se ani kdyby nás tahali párem volů.
„Samting tu ít? Esn, drink?“ vybaluje Skely na ženštinu svou brilantní angličtinu a stěží dýchá.
„Nou, nou, only bír, cigareten...“
BÍR? BÍÍR!!??
Celá sedmičlenná skupina se vymrští jako stádo laní po výbuchu skladu rachejtlí a s hlasitým „UAHAEUAUAEEE“ překotně pádí k nevelkému domku. Teď to ale bylo složitější. Paní uměla všechny světové jazyky, s výjimkou angličtiny, němčiny, ruštiny, francouzštiny a češtiny. Vysvětlujem, že chceme jídlo. Zpočátku se to zdá jako nezvladatelný překladatelský oříšek, ale po návštěvě jejího doupěte (prostě nám otevřela lednici a my ukazovali, co chceme) máme vybráno. Po chvíli nám přináší obložený talíř (špek, salám a brynza za 12 LEU). Markovo zažívání to přijímá s ovacemi, jelikož po asijské kuchyni v sáčku je to příjemná změna. Od této místní byznysmenky jsme měli téměř na dosah koupi plutonia (každý Rumun má plutonium), ale nakonec paní couvla a místo toho přivedla místní štamgasty vracející se z celodenní dřiny v lese. Měli motorovku, ale zabít nás nechtěli (takže na internetu zase lhali!). Také jsme se s paní shodli, že Rumunsko je krásná země, ale obávám se, že díky jejím jazykovým schopnostem by odsouhlasila i to, že jsme účastníky konference. Dnešní den byl významný i z jiné stránky. Filip se konečně po pěti dnech vysral a exemplář byl podle jeho slov jako dunajská klobása (následovala dlouhá diskuse). Mám radost i za něj.

Sešli jsme k přehradě (která se zrovna napouštěla a zaplavovala nízký lesík) a postavili stany. Bylo dojedeno poslední jídlo (zalil jsem si poslední tři čínské polévky vlažnou vodou z kotlíku). Zbyla plechovka jahod určena k romantickému rozjímání mezi Adélou a Skelym. Myslím, že brzy vezme za své. Večer jsem se šel s Adélou okoupat, ale ačkoli jsem ji vyhecoval ke skoku do studené vody, já neměl potřebu se nořit a akorát jsem v rychlosti smyl šampon z těla.
A co následovalo dále, milí čtenáři? No, je půl druhé ráno a měl bych jít spát. Ovšem ráno se vzbudím bez inspirace a než navážu nit, okoušu si všechny nehty. Tedy jedeme dál. Poposedali jsme u táboráku a zunkali zbytek tuicy. Chtěl jsem hrát ve stanu karty, ale nějak se to nesetkalo s kladnou odezvou. Povídali jsme si tedy o tom, kteří naši známí točí porno. Ačkoli jsme se snažili s nejlepšími úmysly zvolit téma vhodné pro dívku, opět jsme byli vedle jak ta jedle.
Zábava je jedna věc, druhá věc je, jak se dostaneme pryč. Štěpán nikde (nemusel umřít, třeba mu jen kikslo auto) a my bez jídla (já s nakrájenou hromádkou červivých hub). Pití se dalo naštěstí sehnat u karavaňáků (nebo kamioňáků, já už nevím). Signál rovněž nikde (stejnojmenná zubní pasta byla naštěstí k dispozici). Přežívat o salámu a brynze, to by nám brzy došly finance. Paní říkala, že na mostě přes přehradu bývá někdy spojení. Zkusili jsme jej se Skelym a Filipem chytit a poslat Štěpánovi sms („jestli seš naživu, vem čokoládu a chleba“). Další trasa byla ostatně již jasná. Timisoara – Arad – Szeged – Budapešť. Ulehli jsme ke spánku a já k-o-n-e-č-n-ě zažil noc bez mrznutí, foukání a koňů.

Čtvrtek

Pomalu jsme sbalili stany a čekali na Štěpána. Znervózněli jsme, ale zároveň jsme se snažili vzájemně chlácholit (třeba jen umřel, ale auto samotné je v pořádku...). Jen co jsme se vydali směrem k signálu podívat se, zda nám neodepsal na sms, náš řidič nám již kráčel naproti. Obdivoval krásy Rumunska do té míry, že se trošku pozdržel. Když viděl naše vyhladovělé tváře, zalila jej vlna pravé křesťanské lásky a vytáhl z auta medové kukuřičné lupínky, sáček piškotů a nutelu. Čekal jsem mnohé, ale tohle mě uzemnilo.

Ptali jsme se, jak se měl a Štěpán začal chrlit historky. Zajel se podívat až na pobřeží, kde se okoupal a uháněl zpět, aby nepřijel pozdě. Na dálnici potkal koňský povoz a v přecpané Bukurešti ho přímo na křižovatce kdosi vytáhl z auta, aby mu pochválil vozidlo a zeptal se, kde by na podobné sehnal náhradní díly. Štěpán tak postupně prohlédl dobrotu rumunského lidu a ve vesnicích, kde fotil kostely, už auto ani nijak zvláště nezabezpečoval (ten internet je fakt plný lží!).
Vyjíždíme. Zastavujeme v blízké vesnici, abychom si prohlédli místní římské koloseum. To ovšem netušíme, že v ceně v přepočtu šesti korun je mnohem rozsáhlejší areál. Jelikož je horko, kupuji si lahváče a popíjím jej během výkladu anglicky mluvícího archeologa. Štěpán dělá naprosto dokonale simultánní překlad do češtiny. Zjišťujeme, že v místech, kde stojíme, se nacházelo obrovské římské město s paláci, chrámy i obchody. Slunce pere jako horkovzdušná trouba a my jsme vedeni kamsi do kopce s poznámkou, že po straně si můžeme prohlédnout původní římskou silnici. Výklad je zajímavý, ovšem po chvíli řada lidí odpadá a sedá si zdrceně na zem. Lukáš je nervózní, zda stihne v 17:30 bus z Timisoary, a tak se dáváme na zpáteční cestu, ačkoliv máme dvouhodinovou rezervu (plánujeme ještě společný oběd). Cestou nám ještě průvodce vypráví, že výzkum se zastavil, jelikož vláda letos neposkytla dotace. Jdu si ještě do místního muzea pro razítko a vyrážíme. To, čeho jsme se báli, je skutečností. Před Timisoarou se opravuje cesta a doprava stojí. Vypínáme Nohavicu i punk a soustředíme se na provoz. Časová rezerva se pomalu stahuje a my zjišťujeme, že do odjezdu busu zbývá necelá hodina. Lukáš zuřivě vytáčí telefonní číslo, které má na jízdence. Záhy mu přestává fungovat mobil. Půjčuje si tedy telefon od Skelyho a postupně obvolává českou pobočku i rumunský dopravní dispečink, aby se dozvěděl, že nikdo vlastně ani neví, kde zhruba místní autobusové nádraží je. Opět tedy bere do rukou GPS, zatímco my vyhledáváme ÚAN na příruční mapě. Lukáš volá komusi z řidičů a vymiňuje si desetiminutové zdržení. Je půl šesté a my dramaticky kličkujeme ulicemi Timisoary, abychom se co chvíli přesvědčili, že místní obyvatelé snad ani neví, jak se jmenují.
„Ty vole tam ne! Tam ne! Jedem úplně špatně sakra!“ řve Lukáš křečovitě koukaje na GPS (koncentraci vulgarismů jsem ze stylistických důvodů odstranil). Je 17:52 a řidič v telefonu ujišťuje Lukáše, že před dvěma minutami odjel. Autobusové nádraží jsme však stejně nenašli. Tak, co byste dělali vy, milí čtenáři? No asi Lukáše vysadili s dobrým pocitem, že jste udělali maximum a hezky poukázali na jeho individuální zodpovědnost. Ale to bychom nebyli my, morálně obrnění.
„Solidaritu se soudruhem!“ prohlásil Skely a Štěpán vyrazil skrz červené semafory směrem na výpadovku. Kam ten bus pojede? No, další větší město je Arad, tak asi tam, ne? Zatímco bus uháněl po dálnici, my to vzali po okrskách, elegantně předjíždějíce pomalejší vozy před námi. Ačkoli se zdálo nepravděpodobné, že by se nám náš šílený plán podařil, Štěpán byl pevně odhodlán hnát autobus až k Brnu. Plánek Aradu byl naštěstí srozumitelnější, takže jsme pochopili, že po projetí hlavní městské třídy máme ÚAN před nosem. Situace se zdramatizovala. Vidíme první busy Eurolines. Některé už odjíždějí. Zapíchneme auto na parkoviště. Pot stéká z podpaží, varlata se lepí ke spodkám. Lukáš vybíhá mezi autobusy a...

... a zjišťuje, že ten s cedulkou Timisoara – Brno solidárně čeká. Padli jsme si do náručí a na obzoru zazářil ohňostroj. Okolostojící turisté se šťastně smáli a zasypali nás květinami. Celé město začalo tančit. A na csfd.cz by nám za tohle dali tak 30%...
Co nyní? Štěpán předběžně domluvil družbu s místní českou evangelickou komunitou v Peregu Mare, ovšem my od rána nejedli, chtělo by to kompromis. Jdeme tedy v rychlosti najít vhodnou restauraci. Cestou si všímáme, že v centru města chybí přechody pro chodce a řidiči tramvají si umí udělat pohodu (jeden řídil s nohama položenýma vysoko na palubní desce).

Sedáme si do slušně vypadající restaurace, kde mají jak pizzu (moje podmínka), tak i „tradiční rumunské jídlo“. Toto téma se stalo předmětem prudké hádky mezi mnou a Lukášem, kdy jsem coby první pomoc pro hladový žaludek odmítal jak (dle příručky) mleté hovězí s namočenou houskou, tak i kukuřičnou kaši či dušenou zeleninu. Tak nějak jsem si tradiční rumunské delikatesy dokázal představit.
Přichází stroze působící postarší paní (opět s excelentní jazykovou dovedností) a podává nám jediný jídelní lístek, který v prázdné restauraci nachází. Chvíli diskutujeme, pak se polovina lidí rozhodne pro pizzu. Naneštěstí není jídelní lístek ve více jazycích, takže luštíme, co je jaká surovina. Pobavení vzbudí zejména slovo „porumb“, pod čímž si představím bezkonkurenčně olivu, zatímco jiní se domnívají, že jde o salám či papriku. Později nám evangelický kněz v Peregu Mare vysvětluje, že jde o kukuřici. Adéla se vrací z pomočených záchodů (ať žijí skály u Bucury!) se slovy „Odvolávám svůj původní poznatek, že jde o luxusní restauraci.“ Jídlo však ujde, jsme spokojeni.
Vyrážíme za Čechy. Samozřejmě převládá pozitivní očekávání. Stoly prohýbající se pod levnou kořalkou, otevřené sýpky, naražené sudy, sličná mladá děvčata v lidových krojích a pozornost celé vsi. Projíždíme několika skutečnými prdelemi s maďarsko-rumunským značením a po deváté jsme u nevelkého kostelíka, tedy na konci cesty. Všude tma, ticho a nepředstavitelné vedro. Přichází pan Kalousek a vítá nás. Vcházíme do kostela a hledíme na oltář popsaný křesťanskými agitačními hesly v českém jazyce.
„Tak a teď tady zamknu a zhasnu“ praví pan Kalousek, na což někteří reagují panicky, neboť zřejmě v dětství absolvovali povinné nedělní mše se svými babičkami. Postupujeme dále do zadní místnosti a koukáme na knížky a binec na podlaze. Prý tady mívá až třicet lidí. Takže počty při průměrné veřejné anarchistické akci. Pokračujeme až do jeho domečku. Nikde nikdo, ani pes neštěkne. Pán povídá, že tu žije sedm národností, mimo jiné i Ukrajinci a Němci. Jinak rozhovor vázne. Cítíme se trapně, takže sajeme ledovou vodu, cpeme se sušenkami (mám podezření, že nám narychlo nalámal do misky hostie) a občas prohodíme nějaký konverzační dotaz. V duchu si říkám, že Kristus přece neměl jen tělo, ale i krev, ale raději své teorie nerozvíjím nahlas, protože nechceme pana Kalouska nějak moc finančně ždímat. Lezeme ještě do koupelny, abychom se polili vodou, žádáme o překlad věty s tučňákem a konferencí a alou k maďarským hranicím.

Cestou se ještě stavujeme v místním nonstopu (místní Tesco je už dávno zavřené), abychom se zbavili posledních LEU. Učím Adélu Emi, G a melodii z Pelíšků. Na hranicích je rušno, holohlaví mladíčci důležitě vykládají zavazadla každému autu, nás však nechají projet. Že by Jobbik a jeho garda? Ve dne napadání menšin a v noci buzerace cizinců na hranicích? Každopádně vedro bylo naprosto brutální. Půl třetí kdesi v Maďarsku – a teploměr ukazuje 28 stupňů. A ve stínu! V pět ráno parkujeme kdesi ve vesnici u Budapešti, ale pak se přesouváme až skoro k centru. Do osmi spíme. Zatímco my se chystáme do centra, Štěpán prchá vstříc ruralistickým radovánkám.
Jelikož jsem již v Budapešti před jedenácti lety byl, vedu skupinu nejprve k Rybářské baště, což se mi zdá jako optimální začátek na rozjezd. Mačkám v kapse svých 2700 forintů a těším se na vyvrcholení návštěvy metropole – lázně Szeczényi. Někteří jsou nervózní při jízdě načerno, ale když se zavážeme, že budeme mluvit jen česky a za žádnou cenu nevytáhnem pas, napětí opadá. Vyškrábem se na Baštu a fotíme.

Navštívil jsem (hodím tam s dovolením zase minulý čas) informační centrum a zeptal se na lázně. Dostalo se mi ujištění, že dvouhodinové vykoupání bychom si nemohli dovolit ani za předpokladu, že bychom dali všechny finance dohromady. Přemítáme tedy, kde jinde se okoupat a já mezitím ještě zjišťuji adresy dvou anarchistických center. Jedno je hned pod Rybářskou baštou, což je náhodou i směrem k restauraci, kterou nám doporučili v informacích. Mapa byla neomylná a my došli k malému antikvariátu (cca 2x2 metry), kde podřepoval vyhublý mladík s akné a jakýsi robustní zarostlý Bakunin. Ihned jsem vybalil odkud jsem a co chci a rozhlédl se po knížkách s anarchistickou tematikou. Pro mě vesměs nic nového. Zeptal jsem se na druhé z center, které jsem chtěl navštívit a odpovědí mi bylo pohrdavé mávnutí ruky. Prý jde jen o alkopunkáče a subkulturní vyhulence. „Only mjúzik, nou klásvór, nou politika,“ říká mi ten starší a zarostlejší. „Oupnd only thursdej“.
To je dobré vědět. Stejně by se nám tam v tom horku nechtělo. Nalezli jsme hospodu, kterou nám doporučil kluk v informacích. Ceny jsou prý normální, ale porce obří. Zasedli jsme ke dřevěným stolům a ihned zhasili žízeň pivy. Jídla zde byla skutečně zajímavá (kuře na medu a chilli, hermelín s brusinkami...), takže jsme zaexperimentovali a stálo to za to. Dnes jsem dojídal pouze po dvou lidech, jak to všem chutnalo. Problém nastal při placení. Servírka nějak nechtěla (nedokázala?) pochopit, že platíme zvlášť a naúčtovala nám to dohromady. Výsledkem bylo, že jsme dali peníze na hromadu a posléze zjistili, že celkové dýško odpovídalo snad dalšímu obědu.
Následoval přesun k parlamentu, který byl však obehnaný lešením. Cestou přes řeku jsme se ještě stavili na místním ostrově, kde jsme obhlédli koupaliště (tam jsme zahnali depresi z dýšek psychologickým sezením) a já si v místní kašně umyl šamponem hlavu. Poslední forinty padly za vodu. Vedro bylo opravdu k nevydržení. Vracíme se na místo srazu se Štěpánem a volný čas využíváme k tomu, abychom nakoupili ještě v místním supermarketu. Mám deset euro, takže si beru jahodového kubíka. Paní u pokladny však nemá drobné zpět (a opět slyším místo angličtiny samé germekekyš balaton). Za mnou se tvoří početná fronta a já se snažím vysvětlit, že si má nápoj strčit za klobouk a vrátit mi bankovku. To je ale, zdá se, složitý proces. U pokladny se objevuje (zřejmě) nadřízená a pak další a můj džusík v hodnotě dvaceti korun dlouze diskutují. Pán za mnou je jazykově vybaven lépe a nabádá mě ke strpení. Zároveň se ptá odkud jedeme a co jinak. Zřejmě jsem vzbudil sympatie. Anebo pán chodí na internet a ví, že jedeme-li z Rumunska, budeme určitě okradeni, pokousáni psy a zbiti od policistů. Každopádně mi kubíka zaplatil ze svého a já konečně mohl opustit nepříjemné sevření pokladny hypermarketu.

Uháníme pryč z té výhně. Jelikož se smráká, chceme někde na Slovensku zakotvit, nejlépe u vody. Zastavujeme v Kalné nad Hronom za účelem občerstvení. Slečna servírka nasazuje příjemný tón a my diskutujeme o filozofii punku. Vrhám se na denní tisk, v novinách s červeným logem však zjišťuji pouze to, že Habera má novou kočku, Rolincová má na genitálu kondylomata a Slota vynadal novinářům do Maďarů. Tohle globální politikou nehýbe.

Po dotazu na vhodné koupací místo nás sympatická servírka směřuje kamsi k řece. Podle toho co říkala, to musí být ráj na zemi plný palem, přezrálého ovoce a zurčících horských bystřin. Jde však jen o kalnou řeku a prašivou cestu okolo ní. Jdeme se Štěpánem a Markem do vody. Štěpán navrhuje odložení plavek (dlouho by schnuly), s čímž souhlasíme. Kdo z vás, milí čtenáři, může říct, že se nahý koupal v řece s evangelickým knězem, he? (nezletilí osiřelí ministranti z klášterů se nepočítají)! Následuje oheň a kytara (mé a Štěpánovo podání se kvalitativně dosti liší). Vít a Skely si pověsili hamaky, Adéla zalezla do auta a ostatní lehli na zem. Usnuli jsme do horké noci.

Sobota

Vedro mě vyhnalo ze spacáku přímo do řeky. Ostatní se divili, co s tou vodou furt mám, ale po chvíli tam naskákali také. Teplá voda byla oproti horkému vzduchu úlevou. Vyrazili jsme přes Zvolen na Žilinu a pak skrze Frýdek-Místek na Ostravu. Rádio hrálo podle nálady (ne naší, své) a občas vyloudilo i nějaký ten song. Skely složitě přepočítával finance na naftu a nakonec zjistil, že nikdo nebude doplácet – naopak, většině se budou nějaké peníze z původního kreditu dvou tisíc vracet. Sečteno a podtrženo – výlet nás přišel na velmi přijatelnou cenu. Například já za něj utratil se vším všudy cca 2800 kč.

Střihli jsme to přes dálnici (mezi Frýdkem a Ostravou ostatně nemá co dělat) a dojeli na Svinov. Nastal čas loučení. Popadl jsem s Markem batoh, opřel jej o dlažbu a červená dodávka zmizela za zatáčkou, v prachu ostravských cest. Blízký bukový háj se zachvěl pod náporem lehkého letního vanutí.
Autor Metcheque, 16.08.2010
Přečteno 825x
Tipy 1
Poslední tipující: Bíša
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter