Za hranice všedních dnů

Anotace: Školní práce. Měl jsem z toho při psaní strašnou prdel. Má to být něco na způsob parodie.

Už od útlých dětských let bylo mým snem sjet na gumovém člunu řeku Kyjovku, tekoucí hrdým městem Kyjovem. Představoval sem si dálné kraje na sever i na jih, svobodu, jakou vám může dopřát jen panenská příroda, spoustu dobrodružství a různých příhod.
Teď je mi už sedmnáct let, ale sem stále ta nespoutaná duše jako dřív. Přišlo mi, že by byla škoda nevyužít volného času k splnění dávných snů, tak jsme já a můj dlouholetý kamarád Macek, též tělem i duší nadšený cestovatel-objevitel, začali shánět potřebné vybavení pro tak náročnou výpravu.
Člun, jenž nakonec dostal tu čest doprovázet nás na našich cestách, jsme hrdě pojmenovali Hippolita. Lehké, žlutomodré plavidlo s nenáročným kormidlováním se výborně hodilo do malých hloubek řeky Kyjovky. Místem vyplutí, tedy i domovským přístavem, jsme určili malou nádrž nedaleko severního konce Kyjova, která vznikla díky umělému přehrazení řeky. Úzký vybetonovaný chodníček až k samotné vodě nám umožnil snadné nalodění. Odtud jsme také podnikli drobnou zkušební jízdu hlavně za účelem synchronizace pádlování a rozložení hmotnosti. Plul s námi i Mackův pes Trhač, yorkshireský teriér, psík malých rozměrů, avšak velkého ducha. Velice rád mi slintal na nohavici. Postaral se o pobavení posádky svou neustálou snahou dezertovat nebo poškodit drahé lodní vybavení.
Den vyplutí. Toho dne bylo vedro, mouchy se pářily ve vzduchu, na nebi ani jeden mráček. Hned po škole jsme vyrazili k Mackovi domů pro Hippolitu. Cestou ke splavu jsme se dozásobili čokoládou, chipsy a coca-colou, tedy vším potřebným. U splavu bylo plno. Paní učitelka s davem neposedných harantů, jež při svém malém vzrůstu a nízkém počtu dokázali zabrat celý jeden břeh a obscénně na nás řvát a gestikulovat, pán v montérkách, kroutící hlavou (nejspíš nad naší odvahou a odhodláním) a manželé v důchodu, kteří nás považovali za bratry. Macek se ujal nafukování a já jsem pořizoval obrazový materiál pro další generace. Zájem o toto atrakci, tedy o nás, postupně opadal, až jsme s Mackem zůstali sami. Náš odjezd se odehrál bez fanfár, plačících dívek na břehu a hulákajících mas. Vzdali jsme hold leklé rybě, bodu, kam jsme při zkušební cestě zavítali nejdál, a před námi rozevřelo Poznání svou náruč.
Cesta málo frekventovanou částí řeky nám umožnila pohled na nespecifikované pobřežní býlí, ohromnou spoustu bodavého hmyzu (opuchlost míst po kousnutí dosahovala nezměrných rozloh) a několikrát se pod námi ve vodě zamrskala svižná rybka. Kyjovka dále od města se více kroutí, je v ní hlubší voda, rychleji plyne a jsou tu časté překážky s naplaveninami. Odebrali jsme několik vzorků vegetace a půdy a pokračovali v cestě. U první překážky, s kterou si Mackova pilka neporadila, a vlastně vůbec první, na kterou jsme narazili, bylo nutno vlézt do vody a náš člun přenést. Voda byla studená, dno bahnité a bodavý hmyz stále dotěrnější. Byl to dlouhý boj člověka proti nepřízni osudu. Vyšli jsme z něj jako vítězové, což nám dodalo sil i na morálce. Opět jsme se chopili vesel a probíjeli se proti proudu. Záhy přišel náš první objev. Dávno vyschlý přítok již dokončil svou úlohu v historii, nám však ponoukl chvíli k zamyšlení, co asi ve své době zažil a odkud se tu vůbec vzal.
Světla začalo kvůli hustým korunám stromů ubývat a náš již pátý nebo šestý padlý strom byl překonaný. Břehy byly strmé, porostlé kopřivami a bylo znát, že se jich lidská ruka ještě nedotkla. Z křoví prosvítaly kosti mrtvého zvířete. Ptáci prolétali v tak těsné blízkosti kolem nás, jakoby člověka ještě neviděli.
Větévky keře porostlého trny z pravého břehu přetly celé koryto řeky. Byly moc husté na to, aby se daly podeplout. Macek si povzdechl a s pilkou mezi zuby se vrhl do vln. Já jsem zůstal ve člunu a snažil se jej udržet na místě. Proud v těchto místech byl již velmi silný. Macek prosekal dostatečně velký otvor pro proplutí a vrátil se na palubu. „Teď, nebo nikdy!“ řekl mi. S odstupem času se mi zdá možnost nikdy lepším východiskem. Na vážné poškození kontinuity povrchu člunu nás upozornilo hlasité syčení. Z lodi vyprchával život. Obrátili jsme se k ústupu. Střídavě jsme se snažili ucpat otvor a pádlovat. Voda se již pomalu přehupovala přes okraj loďky. Docházela nám naděje. Nikdo se již o našem osudu nedozví…
Zachytili jsme se holýma rukama na vysokém břehu, prsty zabořené v hlíně. Popálení od kopřiv jsme se soukali nahoru. Vrak člunu jsme zahlédli zachycený nedaleko po proudu. Zranění naštěstí neodpovídala míře bolesti při jejich utržení, takže jsme se vydali pěšky zpátky do civilizace, vrak jako symbol zmařených nadějí táhli za sebou. Prašná cesta neudržovanými poli byla nepoužívaná a my doufali, že vede zpátky domů.
Návrat byl stejně osamocený jako odjezd. U studánky nedaleko splavu jsme smyli prach cest, vytáhli ze skrýše obal na člun, člun jsme pečlivě složili a nacpali dovnitř. Slunce putující za obzor nás naposledy pohladilo svými paprsky a stín noci, čekající na svou příležitost, vyklouzl ze své temné říše.