Pořád ve střehu!

Anotace: Píšu to víc jako snahu varovat Vás, než se snažit o kvalitní literární dílo...

Tyto řádky budiž psány proto,aby nikdo z Vás nic podobného nezažil. A pokud zažije, ať alespoň poučeni tímto můžete minimalizovat své újmy.
Všechno se událo ve vlaku, kterým jsem se vracel do Prahy tuto neděli. S manželkou jsme seděli v kupé. To s námi sdílel ještě jeden spolucestující.Po pár ujetých kilometrech mi žena oznámila, že v kupé se netopí a proto hodlá vyhledat nějaké teplejší místečko.Jelikož já nemám rád ač teplá, tak plná kupé, odpovídám jí tedy, že zůstanu tady. Nevím, zda náhoda nebo osud nás od sebe oddělila, ale až za několik desítek minut jsem to plně ocenil. Tuším, že to bylo v Üstí. Do kupé přistoupili tři mladíci oblečeni v hokejové dresy, šály, čepice atd. Opravdu působili vcelku příjemně.
Bohužel právě tito přívětiví mladíci se spolu se mnou stali obětí něčeho, co bych moderní terminologií mohl označit jako sportovní terorismus.
Pokud mě paměť neklame, stalo se to v Pardubicích. Vlak zastavil. Líně jsem vyhlédl z našeho kupé na perón.Kurva! Co nevidím!? Mnoho holých hlav, bombry, vysoké boty.Ty v mžiku slyším dupat chodbou směrem k našemu kupé.První , co mě nutí k trošku trpkému úsměvu je skutečnost, že právě dnes jsem si na sebe vzal po asi 5ti letech mikinu EXPLOITED.Vysoké boty taky vlastním, ale mám pocit, že červené tkaničky, kterýma jsem je opatřil mě budou stát problémy.Pravda ještě jeden rozdíl mezi mnou a leukemickými lebkouny je-já mám dlouhý vlasy- to mi neodpustí.Připravuji se na nejhorší.
Dupot lebkounů se blíží. Vtrhávají do kupé. Je jich asi sedm. V cukuletu je kupé plné. Kupodivu si mě nevšímají. Jejich pozornost ztrhli dresy mých spolucestujících.A pozor!!! Slyším polštinu...blekotají něco o fotbale a o Spartě.Kluci vedle mě si snaží zachránit držky."jedeme na hokej, fotbal nás nezajímá" snaží se agresorům věc vysvětlit.Míhají se tady ruce, nohy, hlavy. Doprdele nalití polští huligans! Kde se tady vzali, kreténi!?Vzpomínám si na hlášku z dnes již legendárního filmu a řídím se jí. Nepouštím se tedy do žádných větších akcí.Jeden z lebkounů mně ukazuje detail jeho bezesporu krásné podrážky boty.Ty vole, snad mně nevykopne mozek, napadá mě. Zatím je to O.K. Uběhla snad ani ne minuta.Čas se vleče.Leukemici se ještě tahají z klukama o šálu, většina jich však zpěšně opouští kupé a zvuky jejich těžké obuvi se vzdalují. Pak zdrhá i ten poslední , co zůstal v kupé sám.Jeden z mých spolucestujících se vyklání z okna a řve "vy kurvy polský" (později za to dostane taky pěkně vynadáno od pana průvodčího. Když mu vysvětlíme, co se stalo, odpovídá" opravdu nevím, co vám mám na to říct" a odchází píchat....jízdenky.)Debil, mohl aspoň zavolat policajty.
A jé. Až teď si všímám, že batoh a třílitrová lahev, kterou jsem si vezl v kupé jsou pryč. Aha, měli to pěkně vychytaný! Jeden, dva dělají problémy a ostatní se nahrnou do kupé a pak ve zmatku kradou co se dá. Jediné , co mi čásrečně vrací úsměv na líce je vzpomínka na obsah mého batohu. Jedině rukavice z kůže stáli za něco.Jinak ta byly starý ponožky a neméně smradlává mikina z hospody.V ukradéné lahvi byl mošt.Hahá, kluci polský se moc neodvážou a doufám, že smrad z ponožek , kterej se na ně vyvalí, alespoň dva z nich zkolí.
Přátelé, vždy a všude buďte obezřetní, neb agrese a kriminalita jsou neustále mezi námi.
Hezčí zážitky než ty moje přeje HAD.