Galapágy pro chudé a noční můra z Huacachina

Anotace: ...28.7.- Den druhý

Sbírka: Uprostřed zimy v "kokovém" doupěti

Ráno jsme nasedli do vyhlídkového člun, však víte, tokový ten pro čtyřicet lidí a bez střechy. Byli jsme nuceni obléci si hnusné nevkusné oranžové( Proč oranžové? Oranžová přece nikdy nikomu neslušela!) vesty a vyrazili jsme směrem Islas Ballestas (ostrovy „Bajestas“, guanové ostrovy). Dospělí se znovu projevili jako „měkejši“, kteří nic nevydrží a začali se nehezky zelenat. Zábava pohledět, vážně! Úsměv na tváři mi vydržel jen do doby, než jsme se přiblížili k ostrovům pokrytým guanem. To už jsem totiž zelenala také. Opakovala se scéna z předešlého dne, tedy nutné dýchání přes mikinu. Opeřenci kam se podíváte (radši nekoukat nahoru). V tu chvíli jsem byla ráda za nevkusnou oranžovou vestu, protože zdejší ptactvo jaksi nemá slušné vychování a s prominutím „sere“ na každýho. S úlevou jsem za pomoci našeho průvodce vystoupila z lodě čehož jsem po deseti sekundách hořce litovala. Vyhlídnul si mě totiž zdejší „máčo“ pan pelikán. Byl to boj…s nelehkým srdcem jsem obětovala balíček M&M´s z místní pumpy.

Po příchodu k hotelu jsme si akorát vyzvedli věci a pak drandili směr Národní park Paracas. Za menší poplatek nás pustili přes hranici a my jsme se mohli začít kochat pouští, kterou omývá Tichý oceán. (NP Paracas je tvořen právě pouští a oceánem.) Na hromadách kolem silnice se místo odpadků povalovaly mušle a ulitky, některé i poměrně dost let staré.Rozbouřený oceán při přílivu zaplavuje provizorní silnice parku, takže v místech, kde se jindy projíždějí turisté ve svých autobusem, se cachtají lachtani.

Všechno tohle je sice moc hezké, ale přiznejme si, že pro teenagerku s bandou párečků doktorů, podnikatelů a učitelů, trošku nezáživné. Už jsem ani nečekala, že by se všední „nuda“ mohla změnit v dost nevšední zábavu.

Tím se dostáváme do malé oázy Huacachino. Vypadalo to tam vážně jako v Egyptě, až na Araby. Ze začátku jsem to brala jako vtip našeho průvodce…že nám chce pouze ukázat zajímavý kout země, ale opak byl pravdou. Turisté do Hucachina nejezdí jen proto, aby se podívali na oázu uprostřed Jižní Ameriky, ale hlavně proto, aby si užili smrtící jízdu v bugatkách.

Do tohohle „autíčka“ se vejde víceméně deset lidí. Musím vás upozornit, že bezpečnostní zařízení mají opravdu vymakané. Pásy jsou velice originálně PŘIVÁZÁNY NA JEDEN UZEL k sedačkám a airbag si musí každý zajistit ( nejlépe vlastní mikina). Se srdcem v krku jsem sedla do toho ďáblova stroje a vyjeli jsme. Řeknu vám, že jezdit po písečných dunách, které jsou mnohdy skoro kolmo k povrchu zemskému, je vážně horší než horská dráha! Když nám řidič zastavil na jednom „kopci“ , padla jsem do písku a s tvrdohlavostí dítěte prohlásila, že zpátky jdu pěšky. Hned na to mě přesvědčili, že pěšky bych tam nikdy nedošla a i přes mé protesty mě položily na snowboard ( v tomto případě spíš „sandboard“) a pustili z duny dolů. Snad vám ani nebudu říkat, kde všude jsem ten písek měla…klepala jsem ho z věcí ještě tři dny.

Po nedobrovolném vyzkoušení sandboardingu jsem s nechutí nastoupila do naší bugatky. Hned v prvním komci to v motoru začalo šrotovat a vteřinu na to chcípnul. Řidič znuděně vystoupil chvíli se v něm hrabal, něco tam přehazoval a montoval. Pak s úsměvem nasedl a jeli jsme dál. Právě v tomto okamžiku jsem pochopila, proč je ta bugatka taková kulatá.