Obětí nadmořské výšky

Obětí nadmořské výšky

Anotace: ...Cesta po Peru a Bolívii...31.7.- den pátý...Krušné to časy

Sbírka: Uprostřed zimy v "kokovém" doupěti

 

Další noc strávená v Arequipě byla krátká. Budík se rozdrnčel nepříjemně brzy (přesně ve tři hodiny ráno). Celá rozespalá a promrzlá, přeci jen v červenci je v Peru zima, jsem nacpala všechny věci do krosny a s neohrabaností medvíděte sešla z pokoje venkovními schody na snídani. Jako tradičně mě očekávala míchaná vajíčka a kokový čaj. Kupodivu mi nedělalo problém dostat do sebe jídlo tak brzy. Ovšem, kdybych věděla, co mě čeká, radši bych nejedla. Zrovna tento den byl jediný, kdy jsem byla v horším fyzickém i psychickém stavu než moji zralejší spolucestovatelé. Ale nebudu se předbíhat.

 

Otázkou pravděpodobně je, proč jsme museli vstávat taky brzy. Důvodem byli kondoři. Ono spatřit kondora ve volné přírodě je dneska už docela vzácnost. Takže vyhlídka Cruz del Condor nad kaňonem Colca se zdá jako báječné místo pro ornitology. A přestože v naší skupině žádný nebyl, jeli jsme. Což ovšem není odpověď na výše položenou otázku. Odpověď zní: „ Kondoři vylétávají pouze mezi devátou a desátou hodinou ranní.“ Při sdělení této informace se mi na jazyk dere dovětek „…pouze o všední dny.“, ale proč na sebe upozorňovat.

 

Plán vypadal krásně...nejhlubší kaňon světa…pozorování volně žijících kondorů…předincké umělé terasy. Bohužel plán byl jen na papíře a nepředpokládal vedlejší účinky…asi všeho. No…Ve čtyři ráno už všichni poslušně pochrupkávali v autobuse, který se (zatím po asfaltu) ubíral za dnešní dávkou peruánského dědictví. Každou chvílí jsme byli upozorňováni průvodkyní na vzrůstající nadmořskou výšku. Bylo nám doporučeno nalévat se kolou(cukr, kofein) a cucat bonbony z koky. A přesto (možná proto), že jsem za čtyři hodiny vypila přibližně litr a půl sladké tekutiny a vycucala pytlík bonbónů začínalo mi být lehce šouflo. Při první zastávce na takzvané „baňo“ (WC) jsem s nadějí a vidinou, že mi čerstvý vzduch udělá dobře, vystoupila. Řeknu Vám, znovu bych to neudělala. Venku se mi přitížilo ještě víc a protože jsem tvrdohlavá a všechno přeci zvládnu sama, nic jsem nikomu neřekla a nastoupila zpátky do autobusu. Po chvíli mi bylo jasné, že jsem v hájíčku zeleném. V celku rovná asfaltka se změnila v prudce stoupající štěrkovité serpentiny. Na druhou stranu se stereotypní planiny měnily v nádherné scenérie. Pod námi se totiž začal objevovat kaňon a terasovitá políčka, která vesničanům slouží dodnes. Sem tam dokonce probleskovaly i šestitisícové horské masivy se zasněženými vrcholky. Takže nebýt toho, že mi bylo nehorázně zle, by jsem si tu cestu i užila.

 Terasovitá políčka

Spalovalo mně horko, po zádech mi stékal studený pot, hlava mi třeštila a o žaludku ani nemluvě. Po dalších dvou zatáčka bylo jasno. Snídaně půjde ven. Ohleduplný řidič zastavil abych se nadýchala vzduchu. I přes mé protesty do mě byl nacpán Kinedryl a další kokový bonbón a mohlo se pokračovat v cestě. Né, že by mi bylo lépe, ale alespoň už jsem neměla co vracet na Boží světlo.

 

Dojeli jsem až na vyhlídku Cruz del Condor, která je ve výšce asi 4900 m. n. m. Lidí tu moc nebylo, což se nedalo říct o peruánských ženách, která zde prodávaly různé oděvy z vlny lam alpak. Osazenstvo autobusu se rozprostřelo za zábradlím a s foťáky v ruce v pozici lovce číhalo na kondora. Ten se po pár desítkách minut přeci jen dostavil a nechával se nadnášet proudy vzduchu koňonem Colca, možná nejhlubším kaňonem světa. A nebyl jen jeden, byli tři (podle mě) i když se pak všichni zbytek dne dohadovali o jiných počtech.

Kondor 

Přemáhala mně lehká migréna, takže motivační píseň ze Lvího krále, kterou zde pěli nějaké Bulharky a kterou bych si za jiných okolností zapěla s nima, mi doslova drásala nervy. Vysvobozením mi byl povel k nalodění se zpět do autobusu.

 

Celé odpoledne, krom přestávky na oběd, jsme strávili v autobuse. Stejně tak večer…a půlnoc. V brzkých ranních hodinách jsme dorazili do Puna, k jezeru Titikaka. V tu dobu se začaly projevovat zdravotní obtíže i u někoho jiného než u mě, což mě lehce potěšilo, ale né zas moc, protože jsem na tom byla pravděpodobně pořád bídněji než ostatní. S námahou jsem s krosnou na zádech vystoupala do třetího patra hotelu a řeknu Vám, že takhle těžce se mi ještě nikdy nešlo. S úlevou jsem obsadila sprchu a když jsem se při čištění chrupu náhodou podívala do zrcadla, lekla jsem se. Až zrcadlo mi řeklo, jak moc těžký den to byl. Brzké stávání, špatná cesta a nadmořská výška udělali své. Sinavý obličej, tmavé kruhy pod očima, kterým napomáhalo i slabé osvětlení místnosti, toho byli důkazem. V tu chvíli jsem si připadala minimálně o třicet let starší. S vnitřní radostí, že je konec toho strašlivého dne, jsem si vlezla do postele. V místnosti bylo chladno, takže jsem se přikryla nejen dekou, ale i přehozem. Stále jsem se nemohla zahřát, takže jsem se v poslední naději tepla schoulila na bok do polohy plodu. Vydrželo mi to dvě vteřiny, než jsem se potřebovala nadechnout. Najednou to nějak nešlo. Plíce jsem měla stlačené a řídký vzduch nedokázal plně pokrýt  příjem kyslíku. Bolestivě jsem se překulila zpátky na záda a po několika hodinách marného přemítání, kde sehnat přímotop, jsem vyčerpáním usnula.

 

A co plyne z této pohádky, milé děti?...Nepodceňujte nadmořskou výšku!

 

Autor Cizí neštěstí, 03.01.2013
Přečteno 814x
Tipy 1
Poslední tipující: lipo
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter