UKRAJINA 1

Anotace: CESTOVÁNÍ PODKARPATSKOU UKRAJINOU :díl 1

Navštívit UKRAJINU byl nás dávný sen To, Se ji navštívíme již letos, mě ani ve snu nenapadlo, zvlášť když jsme měli naplánovanou dovolenou ve SLOVINSKU a CHORVATSKU, a hlavně již měli zaplacenou zálohu.
Seběhlo se  to velice rychle.Nevím,kdo  s tím přišel  jako první, ale když s tímto návrhem  vystoupil Jarda na.   pravidelné čtvrteční slezině  u  KNORA  ,hned  s  tím  všichni souhlasili,,,Všechno je perfektně   zajištěny!"hřímal   Jarda.,,Cestovní   kancelář   vše potřebné zařídí!" rychle dodával. Rozhodnuto a dohodnuto JEDEME! Cestovka  nám poslala  prospekty,na  nichž jsme  se dočetli třeba to,Že  je  k  dispozici  moderní  hotel,  nebo vybavený kemp,Že v hotelu je prodejna,kde můžeme doplňovat zásoby jídla a pití, že v areálu kempu je možno si vypůjčit kola,lodě,vodní lyže atd.Rovněž je  možnost rybaření,skákání  s padákem,jízda na  koni,lov divoké zvěře ze sedla koně atp.K  dispozici je rovněž koliba,kde se může večer  posedět a spousta  dalších  lákadel,na které  si  již ani nevzpomenu.
Začaly horečnaté pří pravý.Nejdříve jsme museli na pasovém předložit pozvání z Ukrajiny, což zajistila cestovka. Všichni se nám divili kamže to chceme proboha jet,ale razítko do pasu dostali všichni bez problému.Jarda telefonicky zajistil zpětný j ízdenky na cestu autobusem.Vzhledem k tomu ,že jsme se přihlásili dosti pozdě, nám z cestovní kanceláře sdělili, že jídlo a ubytování si máme zajistit sami přímo na místě v hotelu, Že to nebude žádný problém.Také jsme již věděli, že na Ukrajině b«r'.s:.i a uznávají jedinou měnu- americký dolar, takže ani v tomto směru nebyl problém, stačilo zajít do první banky, a už se mohlo jet.
Vyjížděli jsme z Val.Mezu.Hned začátek cesty se nám pokusil pokazit řidič autobusu, který prohlásil, , , Kdo má zavazadlo jiných rozměrů než 20*20*40 cm a váhu vyšší než 25 kg, bude platit 2 dolary navíc!"Všichni jsme jednohlasně prohlásili, že naše zavazadla jsou OK,takže platit nic nebudeme.Řidič to kupodivu jen komentoval slovy ,,No dobře,dobře jenom jsem to zkusil." Vzhledem k tomu, že naše bágly osobně ukládal, tak dobře věděl, Že se do rozměrového limitu nikdo nevešel.Řidič se chystal usadit na své místo, ale než tak stačil učinit ,ze zadního sedadla se vymrštil chlápek, na první pohled Ukrajinec, a začal hlasitě protestovat, Že to teda ne, že on musel zaplatit, a tak že my musíme zaplatit taky.Řidič si ho jen tak opovržlivě změřil a pravil, ,,Jestli chceš s náma pokračovat v cestě, tak drž hubu, nebo tě chytím za prdel, vyhodím tě z autobusu,a dál pudeš pěšky! JASNÝ ?" Ukrajincovi to kupodivu jasný bylo,takže se mohlo vesele pokračovat v cestě.Pak již byl až na hranici s Ukrajinou klid. ,,Pasová kontrola! Všichni ven z autobusu!" Hřímala na nás pasová úřednice bachařského vzevření hned po vstupu do autobusu.Samozřejmě rusky.Šli jsme s davem ,který nás zavedl do odbavovací haly.Bachařka si vlezla do kukaně.Po asi půlhodinovém čekání se fronta dala konečně do pohybu.Všichni jsme si libovali,jako za starých dobrých Časů .Otevřený pas do ruky, tvářit se pokud možno neutrálně, až vesele, ale né zas moc, protože co kdyby!Člověk nikdy neví.Po jednom přistupovat ke kukani,a modlit se , aby se otrávené, naštvané, znuděné a na první pohled nepřátelsky naladěné úřednici nedej bose něco nelíbilo.Postupně jsme prošli všichni, jen tiira nám chyběl. Bachařka ho tam dusila v kukani, a už to vypadalo,Se Mira právě dojel. Naštěstí byl po dalsf půlhodině vpuštěn na Ukrajinskou půdu.Sice o 10 dolará lehčí, ale zato zpět ho již nikdo nemohl poslat.Bacheřce se nelíbilo, že měl razítko v pasu na jiném místě než ostatní.Tento prohřešek pracovníka pasového oddělení ČR stál Mirka 10 dolarů.Zatím co jsme odjížděli,úřední šiml spokojeně řehtal. Mládeži, tady vystupujete! Volal na nás zvesela řidič,když zastavil na křižovatce na začátku jakési vesnice. Já jedu do Koločavy, vás směr je na druhou stranu. Přeju vám hodně štěstí, budete ho potřebovat.A nezapomeňte, Se za týden odjíždíme přesně ve 14 hodin. Kdo tam nebude včas , má smůlu.No jo, ale jak se dostaneme do kempu? Jak je to vůbec doleko? Moc né, asi 20 km,ale počkejte ,já vám zkusím sehnat odvoz.Asi za 10 minut se řidič vrátil, a se slovy, že je všechno zařízeno, nastartoval autobus a by 1 v prachu.
Hleděli jsme nevěřícně kolem sebe. Všude polorozpadlé a zdevastované obydlí, silnice kapitola sama pro sebe.Samá díra a výmol a jen sporadicky asfalt.Opodál zrovna zastaví 1 ZIL se skříňovou korbou.Dveře skříně se otevřely, kdosi vysunul Žebřík,po kterém hbitě vyšplhalo asi sedům babek, které před tím Čekaly na mezi.Stejně rychle žebřík zmizel,dveře se zabouchly, a mohlo se jet.Ve skříni nebylo zřejmě nic na sezení ,protože malinké větrací okénko až u stopu skříně se hned zaplnilo spoustou křečovitě se držících rukou.Byla to asi místní dálková doprava, jelikož aut tu jezdilo pomalu, zato povozů tažených koňmi tady jezdilo dost.
Za našimi zády se náhle ozval příšerný zvuk, který připomínal lrtaďío při startu.Zvuk se ozýval ze zahrady jednoho stavení a nabýval na intenzitě.Zanedlouho jsme mezi stromy spatřili něco co vzdáleně připomínalo autobus.Byl to typ ,který u nás jezdil miná/íi/tlně před pětadvaceti léty. Po spatření hrdého nápisu TURIST,se nedalo pochybovat.Je to nás odvoz!
S ubývajícími kilometry nám bylo jasné, že míříme do míst, kde člověk žije v souladu s přírodou, a kde si tvrdě vydělává na. živobytí.Všude kolem nás byla příroda v té nejčistčí podobě. Krásná a jen málo ovlivněná Člověkem.Náš cíl bylo jezero SINĚVIR.Po příjezdu nás vítala skupina českých turistů, kteří již od rána netrpělivě Čekali na jakýkoliv odvoz do Koločavy, nebo alespoň blíž k trase, po které pojede český autobus domů.Bohužel jsme neměli moc času získat od nich důležité rady, jak to tady chodí, protože autobus kterým jsme přijeli odjížděl hned zpět. Získali jsme ale tu nejdůležitější informaci, která pro nás měla Přímo Životní  význam, a přitom zněla  tak obyčejně,