New York

New York

Anotace: Po několika letech si plním sen a v září 2017 odlétám podívat se se svojí dcerkou do NY.

Tak jsme tady. Sen, který se v mých přáních opakoval s každým novým rokem, se splnil. Je 10 p.m. místního času, když přistáváme na letišti JFK. V hlavě si připravuji řeč, kterou chci přednést pracovníkovi letiště. Opakuji si anglické věty ve smyslu co mám v plánu v této zemi dělat a modlím se, aby se mě na nic nevyptávali. Přestože skvělá angličtina se v mých přáních opakuje každý rok, na naplnění budu muset asi ještě chvíli počkat. Přicházím na řadu, zatvářím se sebejistě a na otázku černého celníka "How are you?" jen koketně prohodím "Fine, thanks". Přihodím smile a jsem propuštěna. To je všechno? Celý ten dlouhý let jsem mohla prožít beze strachu? Možná kdyby mě několik přátel v Čechách nevarovalo před dlouhým pohovorem s imigračním pracovníkem, byla bych klidnější. Anebo méně připravená a zaskočená. Každopádně teď to mám za sebou, pevně držím svůj pas a za ruku Aničku. Otevírají se dveře haly a vítají nás stovky lidí s balónky. Podle jejich pleti tipujeme, že očekávají někoho jiného. Nevadí. I tak. Lepší začátek jsem si nemohla přát.

Vycházíme z haly. Nadechuji se zaoceánského vzduchu a cítím se nádherně. To ještě netuším, že tento nádherný pocit se pozvolna začne rozplývat. Vlak AirTrain, který vozí lidi na letiště a z letiště, je zrovna dnes mimořádně mimo provoz. V automatu kupujeme lístky na metro a nasedáme. Lístky máme dva. Jsme tři. Kupovali jsme tři. Jeden musel zůstat v automatu. Já, největší poctivec světa, jedu hned první den načerno. Zjišťujeme, že nejsme v metru, ale ve vlaku. Řítíme se, nevíme kam. Přichází průvodčí. Michal vysvětluje, proč nám chybí lístek a kam se potřebujeme dostat. Jsme na špatném místě. Na další zastávce vystupujeme do tmavé a už i celkem chladné noci. Čekáme na další vlak v opačném směru. Čekáme dlouho. Vlak konečně přijíždí a story s průvodčím se opakuje. Třetí pokus. Platnost jízdenek končí. Je potřeba koupit nové a konečně se přemístit na metro.

Přicházíme na stanici a Michal zkoumá zdejší trasy. 26 linek, 468 stanic (nepočítla jsem to, píše to wikipedie, ale věřila bych tomu). Jako správný chlap spoléhá na svůj orientační talent a tak trávíme v metru několik hodin. Anička to nese statečně, já méně. Máme ale možnost poznávat místní kulturu v noci. Některé kousky opravdu stojí za to, což Anička komentuje slovy: "Radši budu chodit oblíkaná po česku, než se chytat amerických trendů".

Po 29 hodinách nespaní mě přepadá zoufalství. Vyměnila bych cokoliv za teplou postel. Chci taxi! Michal to ale nevzdává. Ptá se kolemjdoucích, což muži dělají opravdu rádi. Konečně máme správnou zastávku i správný směr. Hodinu čekáme. Stanice je mimo provoz. Vzdáváme to. Bereme si taxi.

Ze žlutého auta si prohlížím noční velkoměsto a opět přichází ten blažený pocit splněného snu. Platíme 40 dolarů a stojíme na naší adrese v Bronxu. Kufry vyskládané před činžákem a majitelka nedostupná. Že by přeci jen první noc v Americe byla na ulici? Odevzdaná všemu obracím zrak k nebesům. Michala napadá zazvonit na domovní zvonek. Jak prosté. Po šestihodinové cestě jsme uvnitř. V ošuntělém bytě v Bronxu, kde máme k dispozici malý pokoj a sdílenou koupelničku. Je tu ale postel!

sobota 23.9.
První spaní trvá dvě a půl hodiny a je tady ráno. Přímo z postele vykouknu z okna a vidím jasnou oblohu. Mám příjemný pocit. Těším se, co nás dnes čeká. Předtím si ještě ale počkám ve frontě na koupelnu a záchod v jednom. Oblékám si kraťasy a tílko se kterými se dnes rozloučím. Plán zní jasně. Probrat doma skříň, kousky na vyřazení vzít s sebou a domů si přivézt kousky nové. Pořizování nových kousků ale není na programu dnešního dne. Dnes se jde za kulturou.
Připraveni vycházíme z bytu kolem kuchyně, která připomíná nějakou varnu. Vůně domova má pro mě jiný nádech. Za denního světla si prohlížím chodbu činžáku, která už něco pamatuje. No jo, Bronx. Manhattan by byl asi lepší, ale rozpočet je omezený. I tak jsem vděčná tetičce z Kanady, že kdysi poslala peníze se vzkazem, abychom si je s Aničkou užily. A jsem pyšná na sebe, že jsem přání dodržela, peníze udržela a teď jsme tady. Jen my dvě v doprovodu kamaráda Michala.

Jsme venku. Je příjemně teplo. Míříme na metro. Tentokrát si je už Michal jistější a zná přesnou trasu. Připadám si jako exot. Černá pleť, hnědá pleť, šikmý oči... úplně se vymykáme zdejším poměrům. Přesto se ale cítím bezpečně. Na otázku, proč tolik toužím navštívit tuto zemi, mi jednou jedna kartářka řekla, že jsem tu žila v jednom ze svých minulých životů. Zemřela jsem údajně jako tříletý chlapeček, a proto se sem toužím vrátit. A stačí mi to na chvíli. Krátce jsem tu žila, krátce mi tu teď stačí být. Vzpomínám nyní na její slova. Cítím se tu jako doma. Vím, že se mi tady nemůže nic špatného stát.

Procházíme parkem The Battery na jihu Manhattanu a kocháme se (minimálně já se kochám) výhledem na mrakodrapy a oceán. Využíváme místní dopravy The Staten Island Ferry, který jezdí zdarma z Manhatttanu do Staten Island. Vzdalujeme se mrakodrapům a plujeme v blízkosti Sochy Svobody, kterou máme možnost si prohlédnout při plavbě tam i zpět.

Blíží se hlad a tak zapadáme do nejbližšího bistra, objednáváme si pizzu a pivo. Alkohol se tady může pít jen na vyhrazených místech a pro děti není určen vůbec. Proto asi na nás ten policajt divně kouká, když Anička bere do ruky sklenici, že si přiťukneme. Další kroky směřují na Wall Street, procházíme trhy, nakupujeme dárečky a míříme k Brooklynskému mostu. Poslední zastávkou je památník One World Trade Center a metrem, teď už s naprostou jistotou, se vracíme zpět na naše ubytko.

neděle 24.9.
Druhá noc v Bronxu. Pod okny si dělá mejdan několik mladíků, kteří ze zaparkovaných a nastartovaných aut tvoří švédské stoly. Nastupují a vystupují, po jednom, po sedmi... Je slyšet bouchání dveří, hovor, smích a nechybí samozřejmě ani hudba. Hlasitá hudba. Hodně hlasitá hudba. Usínání střídá probouzení. Navíc na sobě začínám cítit časový posun. a tak od čtyř hodin nemohu usnout vůbec. K ránu svůj spánkový deficit doháním.

Vstáváme. Podle předpovědi má být dnes nejlepší počasí. Přestože nevím, jak může být lepší než včera, chceme toho využít a tak plánujeme návštěvu Central Parku. Dáváme si úkol. Najít modrou schránku, abychom mohli poslat pozdravy domů.

Trasu volíme přes the High line - bývalou trať železnice, která dnes slouží jako park. Je to krásná procházka. K obědu si objednáváme tradiční Burger. Nejprve se mi zdá velmi suchý a bez chuti. Po chvíli ale objevuji samoobslužný pult s nejrůznějšími omáčkami. Anička je u vytržení, že si může pořád chodit dolévat sprite. Zkrátka venkovani ve velkoměstě.

Přes Times Square se loudáme do Central Parku. Cestou občas zavítáme do obchodu. V jednom butiku si zkouším šaty a pan majitel se ptá Michala, jestli jsem učitelka. To je konec. Už to mám vepsané ve tváři. Nebo to je tím stylem? Nálepku úča prostě neodpářu. Konečně přicházíme do Central Parku. Plácneme sebou na trávu, užíváme si atmosféru a já vzpomínám na seriál Přátelé. Aničku začíná bolet hlava. Balíme to dříve, než jsme plánovali. V parku ještě odkládám své staré šaty, které jsem vyměnila za nové. Je potřeba zanechat tady po sobě stopu. A kdo ví, třeba se budou ještě někomu hodit.

Po našlapaných deseti kilometrech nastupujeme do přeplněného metra. Při pohledu na Áni výraz nás místní nechávají sednout. Všichni mi tady přijdou moc milí. Pán sedící vedle mě si začíná povídat. Tvářím se, že rozumím a snažím se reagovat. No vida, další lekce angličtiny.

pondělí 25.9.
Dnešní dopoledne patří čtvrti China Town. Na ulici spousta smradu a celkově očekávání byla větší. Vydáváme se tedy opět do Central Parku, který procházíme a využíváme na čůrání, zmrzku a houpačky. Pokračujeme na 5. Avanue, která je proslulá značkovými obchody. Na chvíli nahlédnu do Victoria´s Secret. Sem se ještě musím vrátit... Po náležité frontě kupujeme vstupenky na Top of the Rock. Čeká nás tady noční vyhlídku na N.Y. Nádhera.

úterý 26.9.
Den nákupů. Vydáváme se dle českých internetových recenzí do Century 21 a nastává rychlé zjištění, že ceny nejsou úplně pro nás. Další tip, který prý stojí za to navštívit, je obchodní dům Mecy´s. Jdeme pěšky nekonečným městem na toto místo, abychom shlédli spoustu značkových obchodů a ještě vyšší ceny. Ano, výhodné nákupy to oproti Čechám jistě jsou. Pro lidi, kteří jsou zvyklí nakupovat luxusní značky za luxusní peníze. Ne však pro mě, která oblečení kupuje v sekáči, v bazaru Koventinky a když už je to nutné, tak ve slevě. Nakonec nákupní den zachraňuje Victoria´s Secret. Ne, že by byla "Viktorka" nějak levná, ale tady už se nedá odolat. Po vstupu se mě ujímá usměvavá prodavačka, která mi je celou dobu k dispozici. Kupuji, co je potřeba i co potřeba není, Áňa přihazuje rtěnku a mini parfémky a odcházíme lehčí o 190 dolarů. Až venku zjišťujeme, že jsme dostali k nákupu sportovní tašku, takže naše spokojenost se ještě umocňuje. Cestou na jídlo míjíme obchod Forever 21, ve kterém pokračuje utrácení peněz. Nákupní den završujeme v obchoďáku v Bronxu. Dva kousky se úplně nepovedly a tak zůstávají spolu s dalšími vyvolenými rovnou na pokoji jako záložní zdroj pro budoucí hosty.

středa 27.9.
Dnes je čas se přemístit. Necítím se úplně dobře. Zůstávám tedy dopoledne na pokoji a Michal s Aničkou jdou do ulic Bronxu. Po jejich návratu se začínáme balit a přemýšlíme, jak se dostaneme co nejefektivněji na letiště pro auto, které si chceme půjčit Zkoušíme ještě ubytko na pláži, zda by měli už dnes volno, ale je plno. Konečné rozhodnutí je jet metrem. Karta Metro Card už nás nepouští, takže opět přeskakujeme nebo podlézáme turnikety. Jedeme na Grand Central Terminal a odtud hodinu taxíkem.

Jsme v půjčovně. Obavy, jestli nám auto půjčí, protože Michal má mezinárodní řidičák, ale nemá kreditku, jsou zažehnány. Pán v půjčovně je velmi milý. Bereme bílého Forda a vyrážíme. Mrakodrapy postupně nahrazuje americký venkov s domečky. Prohlížím si krajinu a zase se cítím skvěle. Míříme k Atlantskému oceánu. Procházíme se po pláži, smáčíme nohy a Michal i tělo. Byla bych tady věčnost, je ale potřeba najít nocleh. Michal přes airbnb zamlouvá pokoj. Jdeme se najíst k "vočkovi". Naporoučíme si tady kombinaci jídla, jaké chceme. Aničce rýži s kuřetem ani nepočítají a přidávají zdarma pití. To by se u nás nestalo.

Vyrážíme na ubytko noční americkou ulicí a já se cítím šťastně. Jídlo je skvělé, vítr ve vlasech, hudba v autě. Přijíždíme na místo. Zaparkujeme před domem. Michal delší dobu něco smlouvá. Konečně přichází k autu. Nocleh je objednaný až na zítra. Vtipný. Takže na pláži měli plno, protože tam máme rezervaci my. Ach ta data. Naštěstí majitelé jsou v pohodě, mají volno a tak nás pouští do svého apartmánu v garáži. Oproti Bronxu to je naprostý luxus. Máme dokonce i vlastní záchod s koupelnou. A není tady horko. S Aničkou radostí vyvádíme jako pominuté. Cestování je fajn. Plno zážitků, ať už zklamání nebo radost. A hlavně - vždy je to na nás, jak se při tom cítíme. Anička i Michal jsou skvělí parťáci.

čtvrtek 28.9.
Obchodní centrum Jersey Garden. Plán je dopoledne nakoupit, odpoledne nějaký výlet. Nakupujeme do 6 p.m. Jestli bych něco změnila, kdybych do NY letěla znova, tak ten den nákupů v NY. Tady je totiž úplně všechno, včetně Viktorky a Lega.

Vybaveni oblečením a dalšími drobnostmi jedeme hledat naše poslední ubytování, které máme rezervované. Přijíždíme na smluvené místo. Ve fast foodu čekáme na majitelku bytu. Kupuji si kafe a mám chuť na koblížek. Chci ho jen ochutnat a tak si objednávám jeden. Prodavač se podiví, nabere mi jich půl pytlíku a dává mi je zdarma. Teda to jsou kouzla. To by se mi v Čechách (asi) nestalo.

Čekáme přes hodinu. Přijíždí černoška, omlouvá se a naviguje nás do svého bytu. Dům na pláži jsem si teda představovala trochu jinak. Procházíme okolo prádelny, kde mají ty velké pračky, které znám jen z filmů. Vcházíme. Hledám náš pokoj. Už v něm ale stojím. Zlatej Bronx. Dvě "zavšivené" postele, za paravánem matrace s dalším cizím člověkem a gauč, na kterém nocuje majitelka. Jsem dost utahaná, potřebujeme přebalit věci na zítřejší odlet, je už pozdě. Baba nás přichází upozornit, abychom se ztišili. Prohodí pár slov. Ptá se, jestli jsem učitelka. Tak to už by stačilo. Mám to snad anglicky napsané na čele? Otvírám víno. Utlumená kapkou alkoholu, přitulená k Áně a hnusný dece usínám. Moje poslední noc v Americe.
Autor le-na, 19.10.2019
Přečteno 185x
Tipy 3
Poslední tipující: Frr, Schíza
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.10 | Facebook, Twitter