Italské ubytko

Italské ubytko

Anotace: Nevíte kam vyrazit na prodloužený víkend? Zkuste Toskánsko!

Ráno vyjíždíme směr Německo se skoro hodinovým předstihem oproti původnímu plánu (hraje nám do karet změna času). Kocháme se ospalými vesničkami. "Honzík už nemusí mít podsedák?" ozve se náhle ze zadní části vozu. Mozkové buňky dávají na misky vah návrat zpět versus případná tučná pokuta v zahraničí. Sjíždíme z dálnice a vracíme se domů. "Odměnou" nám je výhled na ranní červánky a východ slunce. Vyjíždíme směr Německo s pětiminutovým zpožděním oproti původnímu plánu.

Přes německý a rakouský přechod přijíždíme do Itálie. Obdivuji krajinu posetou vinicemi a starými hrady a pevnostmi. První neplánovaná zastávka je v Modeně, městě Ferrari. Myslím, že se tady "musí" zastavit asi každý chlap, takže podezírám Michala, že tak trochu plánovaná byla. Bohužel na prohlídku muzea nemáme dostatek času ani peněz. Tak alespoň okouknout pracovnu Enza Anselma Ferrari a frčíme dál. Další neplánované zastávky jsou už jen na čůrání.

Po nekonečných serpentinách přijíždíme za tmy do městečka Montemerano. Navigace hlásí cíl a před námi je starobylá věž. "Tady budeme bydlet?", divím se a těším zároveň. Pod noční lampou je vidět úzký kamenný průchod a dále se vinou malebné chodbičky, úzké jako v Itálii. Michal se spojuje s naší hostitelkou, a ta posílá polohu našeho skutečného ubytka. Odjíždíme ze středu města do řadových domků.

Instrukce jsou jasné - klíč najdete v modré váze vedle vchodu. A tak procházíme terásky všech domečků a hledáme po tmě modrou vázu. Naštěstí přichází dodatečná sms s posledním údajem, který nám hostitelka doteď zatajila - číslo popisné. Lezeme ze schodů a zase do schodů a konečně... modrá váza. Jsme "doma". Po únavné cestě jsme spokojeni. Každý člen naší šestičlenné posádky má svoji postel (což není při našich cestách samozřejmostí).

V šatičkách a kraťáscích jedeme do termálních pramenů v Saturnii, což je náš hlavní cíl této minidovolené. Lehké oblečení vyměňujeme za plavky. Člověk by nevěřil, že za čtyři dny začíná listopad. A také by nevěřil, že po něm nikdo nechce žádné vstupné. Ani za parkování ne. Je to tady ... nádhera. Horká voda vyvěrající ze země se valí do malých prohlubní, úplná soukromá vířivka. Vůbec nevadí, že se o své soukromí dělíme s dalšími desítkami Italů a dvěma českými rodinami.

Přestože oběd máme s sebou, jedeme si ho snít zpět na ubytko. Následuje italská kávička na terásce a prohlídka městečka. Spíš než na procházku, jdeme na focení. Každý z nás drží svůj mobil v ruce a většina z nás fotí. Děti na instagram, já do fotoknihy. Lidi nepotkáváme. Jsme vděční za jednoho stařečka, abychom měli alespoň jednu fotku společnou. Siesta se tady dodržuje poctivě. Místní restaurace otevírá až v 19,00 a tak se přesouváme do vedlejší vesnice na zmrzlinu.

Po návratu jdeme s Áňou do místního butiku. Ona tomu říká hrabárna, neb z dálky to tak vypadá. Zblízka se hrabárna mění ve stylový obchůdek. Staré skříně ve kterých ladně visí italská móda. Zdržíme se dlouho, nekoupíme nic. Češi. Alespoň jsme se pokochali oblečením, které je vyrobené v Itálii a ne v Číně. Nasáli jsme vůni elegantních kousků za neelegantní ceny.

Večer završujeme v rodinné pizzerii. Na účtě přibyla ke skonzumovanému jídlu a pití položka za servis 12 eur. No, možná jsem si měla raději koupit ten žlutý kardigan...

Úterý

Ráno už balíme (proč jsou ty podzimní prázdniny tak krátký??) a narychlo objednáváme poslední ubytko. Bohužel dnes už to na koupání není a tak měníme původní plán strávit den u moře. Cestou se u moře jen zastavíme a pokračujeme dále do Pisy. Děti o této zastávce nevědí a tak dostávají indicie. Rozčilují se, že to nemůžou uhodnout. Nakonec uhodnou.

Blížíme se k městu a venku je hotová průtrž mračen, všude černo. Zavírám oči a vizualizuji si "novou" oblohu. Ne zcela jasnou, to mi přijde nemožné, ale pod mrakem s malinko vykukujícím sluníčkem by být mohlo. Hlavně bez deště. Máme sice dva deštníky, ale pořád (naštěstí) je nás šest. Parkujeme a zatímco odmítáme koupit deštníky a pláštěnky od místních černých prodavačů, přestává pršet. Jde se na šikmou věž.

Zapadlá vesnička na úpatí hor, kde ke starobylému domu vede úzká cestička akorát tak pro naši Karamelku. Oprýskanou fasádu zdobí milé dekorace a jako všude v Itálii zdobí schody a parapety květiny. Tady strávíme naši poslední noc...(Via Fornase n.71 Porcino Caprino)

Jsem nadšená. Ne. Jsem okouzlena. Sladění starých a moderních prvků dělá dvoupatrové bydlení naprosto dokonalým a útulným. Je tu úplně vše potřebné i něco navíc. Dvě koupelny, koutek na čtení, maska na spaní nebo noční světýlko. Paní domu je fascinující. Nerozumí ani slovo anglicky, ale má po ruce google překladač, kam namlouvá vše potřebné a přístroj nám to překládá do češtiny.

Asi jsem se zamilovala. Ne do té staré paní. Do té staré Itálie.
Autor le-na, 01.11.2019
Přečteno 153x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Povídání je plynulé, dobře členěné, výborné. A teď je kardinální otázka před autorem. K čemu to píšu? Proč? Něco jsem viděl, udělal si radost - a zahodím to (na liter nebo fb) - zítra zase - život pryč - planeta zničená... To jsou otázky které by takhle jazykově pokročilý autor jako ty, mohl vnímat a zohlednit při úvaze o čem a jak psát. Zohlednit v tzv. autorském úmyslu. Jistě dojdeš ve svém záměru dál, než sdělit že se hrdinka konzumně zamilovala do "staré Itálie".
Ano tato "stará" Itálie již neexistuje, doba je jinde a sám text vybízí sledovat náročnější linku. Pust se do opravdu literární práce.

01.11.2019 10:17:18 | Karel Koryntka

Děkuji za komentář. Píšu teď tak, jak to ze mě vypadne. Přiznávám, že nejdu do hloubky, nemám žádný záměr, ani cíl. Je to spíš můj deníček a když udělá radost někomu dalšímu, jsem ráda. Možná to vůbec nepatří na tyto stránky, nad tím se zamyslím. Každopádně děkuji za podnětná slova k přemýšlení.

01.11.2019 10:43:55 | le-na

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.10 | Facebook, Twitter