Autorské čtení mezi nebem a zemí

Ten plakát jsem uviděl ráno cestou do práce z okna autobusu. Hned jsem věděl, že toto autorské čtení si rozhodně nechci nechat ujít. MH bude číst ze své knihy, která mě naprosto okouzlila. Koupil jsem si ji ještě ten večer, kdy jsem v rádiu slyšel rozhovor, kde byl jako host. Zdánlivě obyčejný příběh, ve kterém se ale dějí neobyčejné věci. Nadpřirozeno ve světě, který důvěrně známe, a myslíme si, že nás už v ničem nepřekvapí.

Stačilo počkat pár dní a pak už jen odpoledne vyrazit do knihovny. Ohmataná klika, těžké vstupní dveře, které když se za vámi zavřou, přenesou vás do jiného světa. Ta tam je rušná křižovatka, kterou jste ještě před chvílí museli překonat. Tady je ticho a  jen zvuk vašich kroků na schodech.

Chvilku váhám, kam vlastně jít, ale nakonec bez vyptávání intuitivně vyrazím po majestátním schodišti do prvního patra. Postupně procházím ochoz nahoře a hledám ty správné dveře. Konečně poznávám plakát z autobusové zastávky.

Přišel jsem sice brzy, ale první už nebudu. Hned v první řadě již sedí dvě starší dámy. Lovkyně podpisů? Obě ve svých rukou drží knihu, kterou budou chtít podepsat. Zajímá je vůbec obsah a nebo jsou tady jen kvůli tomu podpisu? Jen další položka do sbírky? Předsudky.

Jdu dozadu až do poslední řady, ať mám přehled. Zajímají mě další účastníci. Těším se, až je budu moci pozorovat a domýšlet si jejich příběhy. Stejně tak se těším na autora. Jak asi vypadá člověk, který má takovou fantazii, že dokáže samozřejmě a nenuceně naplnit obyčejný svět neobyčejnými jevy a příběhy?

Sedám si na krajní židli u okna. Celou místnost mám jako na dlani. Ještě než se stihnu usadit, do dveří nakukuje starší pán. Po chvilce váhání se rozhodne, že je tady správně a jde si také sednout. Trochu zanedbaný, v obnošených šatech, ale s inteligentní tváří, ze které svítí živé oči. Ten má určitě přečtenou celou tuto knihovnu. Jen co dosedne, vytahuje z kapsy rozevlátého kabátu knihu. S jistotou ji otevírá na rozečtené straně a bez váhání pokračuje ve čtení. Ani okamžik nazmar.

Následuje skupina pravděpodobně studentek. Originální oblečení a vzhled, pohrdavé přehlížení nás obyčejných. Arogance mládí. Úsměvné a zároveň okouzlující. 

Dorazil i zamilovaný pár. Dívka je tady kvůli literatuře, chlapec kvůli dívce. Asi by teď s ní byl raději jinde, ale trvala na tom, že dnes si poslechnou čtení v podání samotného autora. On je trochu rozmrzelý, otráveně scrolluje v telefonu a čeká. Možná i trochu žárlí?

Místnost se postupně více než z poloviny zaplní. Je tu i starší pár, několik kamarádek v “nejlepších letech”. Podobnou skupinku mužů tady ale nenajdete. Nakonec dorazí i několik knihovnic.

Konečně uvádějí autora. Sice tleskám s ostatními, ale neubráním se zklamání. Na první pohled by mohl být úředník, nebo třeba ředitel firmy, ale spisovatel? Musím se v duchu smát. Měl by si na vzhledu dát více záležet, jako ty studentky. Ale proč vlastně? Stačí, že umí psát.

Ještě během představování autora se dveřmi s omluvným pohledem protáhne žena. Studentka už sice není, ale stejně v ní něco z té doby pořád přetrvává. Překladatelka? Nebo učitelka češtiny? Opatrně si sedá na krajní židli, aby nerušila, z koženého batohu vytahuje přísné brýle, které si posadí na nos. Dámy v první řadě jen pohoršeně kroutí hlavami.

Čtení může začít. MH listuje knihou, vybírá úryvky, které zajímavě komentuje a čte. Je vidět, že to nedělá poprvé, všechno působí samozřejmě a přirozeně. V jednu chvíli začne venku pršet. Kapky bubnují na velká okna a je hůře slyšet. Po několika úryvcích je ale většina posluchačů úplně pohlcena knihou i hlasem MH. Atmosféra je dokonalá.

Najednou se však v místnosti rozhostí ticho. Automaticky se podívám ven, zda přestalo pršet. Cože? Kapky zůstaly viset ve vzduchu a nepadají. Vstanu a vyhlédnu ven. Celý svět najednou stojí. Auta uprostřed křižovatky. Kos letící za oknem levituje na místě. Lidé na chodnících stojící v nepřirozených pozicích uprostřed nedokončených kroků. Celá rušná křižovatka vypadá jako nějaká obrovská socha, jako by najednou celá i se všemi lidmi zkameněla.

Podívám se zpátky do místnosti. MH s rozevřenou knihou v ruce nás s pobaveným úsměvem pozoruje. Je to zvláštní, většina publika je stejně nehybná jako křižovatka venku. Několik se nás však nevěřícně rozhlíží kolem. Starší pán s rozečtenou knihou, nejméně nápadná dívka ze skupinky studentek, knihovnice, která čtení moderuje. Dívka ze zamilovaného páru si zklamaně prohlíží svého “zkamenělého” chlapce i obsah na displeji jeho telefonu. Oba starší manželé se na sebe usmějí a pán ženu pohladí po rameni. Pozdě příchozí, snad učitelka češtiny, se usmívá směrem k MH, jako by jako jediná z nás věděla, co to má znamenat.

MH ještě chvíli počká a pak se nadechne a pokračuje ve čtení. Do ticha se náhle ozve zvuk kapek dopadajících na okna a celý svět se dá zase do pohybu. Zdálo se mi to? Nebo snad opravdu…? Zbytek čtení už mám jako ve snu. Ti zkamenělí se ještě ptají, nechávají si podepsat knihu, fotí se s autorem. My ostatní jen nevěřícně přemítáme, co se to tady vlastně stalo.

Domů jsem z knihovny šel pomalu parkem. Zakláněl jsem hlavu a přes koruny stromů pozoroval večerní nebe. Co to mělo znamenat? Od toho odpoledne v knihovně se při čtení občas zastavím uprostřed věty a nenápadně rozhlédnu kolem. Chci si totiž ověřit, že ještě pořád dokážu vidět neobyčejné věci ve zdánlivě obyčejném světě.