Jak jsem šla na Pixieho

Anotace: x

Znáte Pixieho? Jestli ne, tak jste o nic nepřišli. Hraje dramce. To jsou takový ty tuc tuc, na který choděj jen vyhulený smažky. Kdo že . . . ? No takový ty v maskáčích s palestinou kolem krku. No, jasně, palestina, to nosej teroristi.
Nebo tomu tak aspoň bejvávalo za mejch mladejch let. V radostném očekávání brutální rychty jsem ze sentimentálních důvodů na Pixieho šla. Už když jsme si před vchodem dávali brčko a přicupitaly dvě načančaný modelky, bylo něco špatně. To dneska na Pixieho choděj jen napudrovaný šestnáctky? No, nevzdám to předem. Další brčko. Začíná se plnit sál. Nebo aspoň místa k sezení. Vyberu si to nejstrategičtější ze zbylých a pozoruji okolí. Všichni způsobně sedí u stolků a já si začínám říkat, jestli sem opravdu nepřišli Pixieho jen poslouchat. Napadá mě legrační představa, že takhle spořádaně budou sedět celý večer. Uufff...
Střední třída, vesměs mladší holky a nebo kluci přes třicet.Já a Leny nápadně nezapadáme. Kluk, co vypadá na 15 a podnikatelka středního věku. Chce to brčko.
První odvážlivec na parketu. Pijeme kolu. Brčko.
Holka vedle nás trsá v sedě. Odvážlivec pobíhá od nejbližšího stolku na parket a zpět.
"Ten musí mít v sobě víc než jen trávu!" pronese Leny, který jinak mlčí. Brko.
Brko.
Modifikace brka.
Tak, pořádně se zhul a zasekej se na něčem. Pak to třeba uteče, říkám si. Zasekej se na něčem primitivním. Třeba jako je psaní týhle reportáže. Ajo, to je vlastně reportáž. Usmívám se. Ty mi nikdy nešly. Asi jsem je nepsala v tom správným prostředí.
Ale psaní mi moc nejde. Nevím, jestli je to tím, jak jsem zhulená a nebo právě tím prostředím. Příliš hlasité a decibely rostou. Jsem zvědavá, jak to po sobě zítra přečtu.
Na parketu je furt jen chvílema ten odvážlivec a Leny mlčí. Pořád pijeme kolu. Brčko.
Jsem dobře zhulená. K holkám odvedle si skoropřisednou dva kluci. Kudrnáč. Holka odběhne a hned se vrací. Po cestě paří. Čtyři kluci na parketu.Pozoruji rozdílnost od diska. Tam se začíná parket zaplňovat odprostřed. Tady tři kluci naběhnou k Odvážlivci a namáčknou se spolu s ním co nejtěsněji na podium a bedny. Divoce paří. Odvážlivec u toho dělá spoustu dalších věcí. Cvaká do mobilu. Nedivila bych se, kdyby chatoval na facebooku.
Brčko.
Zapaluji si cigaretu a sedám si tak, aby byl můj velký flitrový nápis BITCH na zádech vidět. Jsem oslepena laserem. Přestávám vidět i psát. Brčko...
Holka na parketu je díky zkreslenému perifernímu vidění nepříjemně blízko. Něco křičí.
Konečně rychta!
Holky odvedle zmizely. Už je tu i hlavní pařmenka. Potřebuje kolem sebe místo, je jí plný parket. Nebo je plná parketu? Kluk přichází k jinému. Lehce paří. Poskakuje po jedné noze do rytmu, stržen na stranu pařmenkou. Nevím, kde se tady vzala. Je nadzvuková.
Přestávám mít přehled. Příliš vjemů. Musím ven.
Uvědomuji si, že dokážu najednou přemýšlet ve dvou a pak ve třech paralelních rovinách.
Mám z hluku sluchové halucinace. Slyším v tom zaručeně něco jiného, než ostatní. Malé holčičky. "Zlato!"
Jsem fakt zhulená. Musím pryč z tohohle hluku. Zvedá se mi žaludek. Sbírám věci a zvedám se. Zavrávorám... Jestli tam dojdu! Ó né, schody. Uf, už jsem skoro venku. Zastavím se u vnějšího baru. Chvíli postávám a nechám všechny, aby si přečetli mojí jmenovku. Velkej flitrovej nápis BITCH na zádech. Stát pomáhá.
Neodolám velké rudé sedačce a zas se mi klíží oči. Podělanej mikroflashback. Proč lidi chodí do společnosti, když se tam nemůžou přikrýt peřinou a vytuhnout, kdy je napadne? Postrádám toho smysl a to mě ubíjí. Chodit, měla bych chodit. Oči se mi klíží. Donutím se jít na záchod. Na záchodě si vždycky člověk uvědomí realitu všedního dne. To mi jednou řekl na houbičkách Ondra a od tý doby to funguje. A hele, Kudrnáč. Vykresluji krásné ruské A. Procházení po objektu už mi nestačí. Popisuji docela vtipně vyhazovači, co mi je, když mě nechtějí pustit ven. Bože, to je ostuda, takhle se zhulit! Zní to fakt divně, když se mě šedesátiletá šatnářka vzezření divadelní kostymérky zeptá:"Vy nezůstanete ani na Pixieho?" Venku je šílená kosa, vydržím tam ani ne tři minuty. Pomůže to, ale jen na chvíli. Zas sedím vevnitř a zas se mi klíží oči. To psaní za to může!
Čím dál víc se mi stýská po mojí peřině. Nelíbí se mi tu. A musím tu být? Bojuj kurva, přece neodejdeš o půlnoci? Vytuhávám už i ve stoje a za chůze. Neudržím víčka. Chci pryč!
Na tohle už jsem asi vážně moc stará...