Film - století kinematografie

Anotace: Od Platónovy jeskyně až po digitální věk

Po technické stránce řečeno je film soubor fotografií, které jsou zachycovány a poté promítány rychlostí 24 snímků za jednu sekundu. Jak lidé přišli na ono číslo 24 a co vlastně znamená, není zas tak podstatné a není to předmětem tohoto referátu. Z jiného pohledu by se dalo říci, že film byl z počátku věda, poté umění a dnes je jen další z mnoha prostředků k vydělání peněz. A tím už se pomalu dostávám k historii filmu. Celou téměř 109 let dlouhou historii nejmladšího umění bych rozdělil na několik částí, podle důležitých událostí ve světě filmu.

I. Vznik nového média (1895-1915)
28.prosince 1895 je oficiálně uznávané datum vzniku kinematografie. Můžeme sice souhlasit, ale musíme si uvědomit, že toho dne se neobjevilo nic tak převratného, tomuto slavnému datu a první veřejné projekci v Grand Café v Paříži předcházel dlouhodobý vývoj. Od Platónovy jeskyně, přes vynález fotografie, laternu magiku, první multiplikační fotografii až po různé "hračky", které vytvářely iluzi zachyceného pohybu. Celý tento vývoj se nazývá "pre-cinéma" a i tato doba má své velikány.
Nebudu se dlouze rozepisovat, tak uvedu pouze nejvýznamnější z nich. V Americe to nemohl být nikdo jiný, než Thomas Alva Edison, jeden z nejvýznamnějších vynálezců tehdejší doby a v Evropě, přesněji ve Francii rodina Lumierů, kteří vlastní patent na kinematograf z roku 1894. Dva roky představování přístroje na výstavách a u známých a konečně nastává ono slavné datum 28.prosince 1895 a první veřejná projekce. Z počátku si Lumierovi najímali kameramany, kteří jezdili po Evropě a natáčeli několikaminutové snímky. Později si kameramani začali vytvářet své vlastní styly a kupovali od Lumierových licence na kinematograf. Tím začala éra krátkých filmů, která zahýbala celým světem. Tuto éru ukončím v roce 1915, kdy David Wark Griffith presentuje svůj dlouhometrážní film Zrození národa. Tento film o Občanské válce v USA je považován za první umělecký film z hlediska svébytnosti filmových vyjadřovacích schopností.

II. Zlatá éra němého filmu (1916-1927)
O filmu se říká, že je sedmou múzou a jestli je nějaké období, ve kterém je film čistým uměním, pak je to právě období němého filmu. V této době vznikly nejlepší snímky celé filmové historie. Můžeme si položit otázku, proč právě první filmy jsou kritiky považovány za nejlepší, vždyť s vývojem techniky by se měl film vyvíjet a filmy by měli být stále lepší a lepší. Odpověď je jednoduchá. Na začátku šlo tvůrcům filmu právě o vytvoření uměleckého díla a postupem času, se zakládáním filmových společností, si lidé uvědomili, jak je snadné na filmu vydělat a začali vznikat laciné komerční filmy bez ducha, které byly vytvářeny pro jediný účel, získání peněz. Druhým faktorem, proč jsou tyto filmy celosvětově uznávané, je právě to, že jsou takzvaně němé a režiséři museli příběh vždy naprosto dokonale podat tak, aby divák film pochopil i bez zvuku. Jako nejlepší filmy této doby jsou považovány ruský Křižník Potěmkin, americké Zlaté Opojení od Charlieho Chaplina nebo francouzské Utrpení Johanky z Arku. Pomalu se dostáváme do roku 1927, kdy se z filmu stává multimedium a film neútočí jen na divákův zrak, ale i sluch.

III. Zvuk ve filmu a Zlaté období Hollywoodu (1927-1946)
První zvukový film se jmenuje Jazzový zpěvák, ale už před ním se samozřejmě tvůrci snažili o zvuk ve filmu a vymýšleli různé unikáty, například kdy v kině při promítání hrál naživo orchestr nebo v Japonsku k němému filmu četl dialogy člověk sedící v kině, avšak první skutečný předchůdce Jazzového zpěváka byl film Don Juan, kdy se podařilo synchronizovaně propojit projektor s gramofonem. Je samozřejmé, že po Jazzovém zpěvákovi nezačali všechny filmy mluvit, ale začátkem třicátých let už zvuk pronikl do téměř všech filmů na světě a od roku 1932 do dnes by se natočené filmy bez zvuku dali spočítat na prstech jedné ruky. Se zvukem přišlo do filmu ještě více komerce a hlavním rodištěm úspěšných filmů se stává Hollywood. V této době se doslova roztrhl pytel s filmovými žánry a vyjmenovat všechny by zabralo spoustu času. Můžeme však světový film rozdělit na americkou tvorbu, kde vzniká úspěšný žánr realismus, kde režiséři ukazují v té době skutečnou, na kost prohnilou Ameriku a evropskou tvorbu, kde ve fašistických zemích filmy lidem ukazovali Hitlera jako boha, v SSSR naopak filmy ukazovali totalistickou ideu Stalina. Ve fašismem poznamenaných Čechách se točí především politicky neangažované komedie. Z tohoto období bych upozornil na americký film Občan Kane z roku 1940, který je do dnes považován za nejlepší film všech dob a jen pro zajímavost na jedné filmové fakultě v Paříži se o tomto snímku přednáší celé dva semestry.

IV. Doba poválečná, padesátá léta (1946-1959)
Jak to tak bývá, po období rozkvětu nastupuje úpadek a to se nevyhlo ani filmu. Kvůli krizi po Světové válce a rozdělení světa Železnou oponou nemohl každý točit filmy, které chtěl a spousta režisérů dostala zákaz úplně. V Americe se točili především Westerny, například Sedm Statečných a komedie. Nejúspěšnější komedií z tohoto období je Někdo to rád horké s Marylin Monroe. V SSSR, Itálii a v Německu byl pokles filmu úplný. Jediný italský režisér, který nepřestal podávat skvělé výkony byl neorealista Fellini, jeden z nejlepších režisérů všech dob. Veliký rozkvět v tomto období zaznamenal japonský film, a to nejvíce samurajskými filmy režiséra Akuri Kurosawi. Takový pokles světového filmu byl i následkem toho, že výborní tvůrci, kteří mnohdy ještě pamatovali němý film stárli a umírali a mladá generace ještě nebyla tolik umělecky vytříbena. To však neplatí v šedesátých letech, kdy byl film omlazen a to znamenalo naprostý převrat ve světové tvorbě. Tato doba se nazývá Nová vlna.

V. Nová vlna (1960-1980)
Koncem padesátých let vrcholila tvůrčí filmová krize. Právě ve Francii, kde celá filmová historie začala se našli lidé, kteří si tento úpadek uvědomili a začali se tímto problémem zabývat. Byli to především mladí kritici, kteří založili filmový časopis "Cahiers du Cinéma", kde ostře vykládali své názory na tehdejší francouzskou tvorbu. Tito kritici začali později točit své vlastní filmy a většinou to byli filmy filosoficko-estetické, kde se úplně změnil vztah mezi herci a divákem oproti klasické industriální tvorbě. Tomuto zlomu pomohl i rozvoj techniky, tvůrci začali točit filmy malými přenosnými kamerami, což umožňovalo mnohem větší volnost. Začal se také používat citlivější materiál a tak se dalo natáčet i za přirozeného světla. Nová vlna se začala rychle šířit po celém světě a vznikla spousta nezapomenutelných snímků obrovských kvalit. V Anglii točil především režisér Stanley Kubrick, proslavený snímky Spartakus, 2001:Vesmírná Odyssea a dodnes v Anglii zakázaný film Mechanický pomeranč. V Americe nutno podotknout nezapomenutelnou Bezstarostnou jízdu s Denisem Hopperem. Nejdůležitější jsou však sedmdesátá léta a čtyři režiséři, kteří „zachránili“ Hollywood. Francis Ford Coppola a jeho trilogie Kmotr, Martin Scorese se slavným filmem Taxikář, v němž zazářil Robert DeNiro, Georgie Lucas a nezapomenutelná Sci-Fi trilogie Hvězdné Války a konečně nejbohatší režisér na světě Steven Spielberg, který oslnil diváky hororem Čelisti a Sci-Fi Blízká setkání třetího druhu. Nová vlna za sebou zanechala největší převrat v historii filmu, ale díky tomu, že tento směr neměl vytyčený žádný konkrétní cíl, znamenala pouze jakési oživení a ve filmu zůstala spousta neduhů.

VI. Postmodernismus ve Světě (1980-současnost)
Filmy z tohoto období bych já osobně přirovnal k hracím automatům. Filmová studia investují obrovské sumy peněz do filmů a těží tuny dalších peněz na další nesmyslné filmy, přitom je vše založeno na oslnění nechápající masy diváků megalomanskými efekty. Největší podíl na takovém úpadku má pád Železné opony a tím i konec jakékoliv cenzury, takže film si může dovolit ukázat divákovi takové věci, které směl dřív jen lehce naznačit a divák si je musel domýšlet. I dnes se však najdou tvůrci, kteří s filmem experimentují a točí takzvané nezávislé filmy. Mezi největší autory takových filmů patří zejména světově proslulý Quentin Tarrantino s filmy Pulp Fiction nebo Jackie Brownová. Takových tvůrců je samozřejmě více, avšak jejich jmenování není až zase tak důležité. Dnes se filmy natáčí prakticky všude a není v lidských možnostech postihnout veškerou produkci. Můžeme jen očekávat, co nám budoucnost kinematografie přinese.