Věčný svit neposkvrněné mysli

Anotace: (eternal sunshine of the spotlees mind) režie: Michel Gondry, scénář: Charlie Kaufmann. Myslím, že film, který by mohl být pro láskou zklamané lidi, kterých je liter plný, celkem zajímavý. Aneb, když by to šlo si nechat někoho z hlavy vymazat lékaři :)

V ústech ještě zbývá hořká pachuť po polibcích milované osoby, která byla a najednou není. Marné je snažit se zapomenout, protože o to víc se střepy zarývají do srdce. Většina lásek má stejný osud. Zprvu stačí jenom být spolu, postupně chceme víc a víc. A láska se pomalu vytratí z domu zadním vchodem.
Vzpomínky však zůstanou a ty krásné bolí ze všech nejvíc. Nedá se před nimi nikam schovat, nejde prostě jen utéct. Ale co kdyby existoval způsob, jak si nechat někoho z hlavy odstranit? Úplně běžný zákrok, stejně jako třeba plastika prsou? Kdo z nás by potom nepřemýšlel o tom, že rozbije prasátko? Láska by přišla o vedlejší účinek v podobě trápení a už by nebylo proč se jí bát.
Jenže každá mince má rub i líc. Představte si, že vám poštou přijde kartička, na které je napsáno, že si vás někdo nechal vymazat z hlavy? Zkuste se vžít do toho pocitu, že už nedostanete další šanci. Stojíte s nepřítomným výrazem u schránky a přemýšlíte, proč to ten druhý udělal. Vzpomínáte na všechny společné chvíle, které zbyly v hlavě už jen vám. Existuje však východisko. Stačí jen obětovat určitý obnos peněz a zbavit se té tíhy v srdci podstoupením stejného zákroku.
Tak přesně na téhle zápletce stojí Věčný svit neposkvrněné mysli. Dala by se shrnout do jedné věty, a přesto na ní lze postavit celý film. Ani dobrá hlavní myšlenka však neobstojí, pokud pokulhává zpracování. Můžu vás však uklidnit, protože sám nevím, jestli mám dřív do nebes vynést scénáristu, režiséra nebo herce.
Příběh se zezačátku tváří jako typický romantický film se vší jeho kýčovitostí. Je svátek svatého Valentýna a Joel se „úplně náhodou“ vydává na pláž, kde opět „náhodou“ potkává dívku, která je se svým temperamentem přesným protipólem jeho introvertní povahy. Kdyby ona neudělala první krok, sám by ji nikdy neoslovil.
V hlavní mužské roli se představuje Jim Carrey, ale okamžitě zapomeňte na toho chlápka s gumovým obličejem. Když se totiž snaží konverzovat s dívkou, působí tak tragikomicky, že mě ho bylo až líto. Hned vzápětí mě však donutil přemýšlet, jestli také občas nejsem podobný zoufalec jako on. Díky této roli nejenom mně dokázal, že dovede hrát i trochu složitější postavy.
Kate Winslet v roli Clementine se sice chce bavit, ale občas, jako blesk z čistého nebe, rozhovor utne a s Joelem rázně nesouhlasí. Působí to až sobecky a namyšleně, když si pořád mele svou. Zdánlivě banální rozhovor se točí okolo barev na vlasy, které dívka často mění. Je to symbol toho, že se snaží utéct před stereotypem.
Přesto se ti dva dají hned dohromady. Brzy by mohla následovat svatba, pak třeba děti a film by už celý mohl být o ničem. Nebo spíš o tom, jak se dva lidi milují. Co to plácám, on přece o lásce je. Nechci hanět romantické filmy, ale kdo zná scénáristu Charlieho Kaufmana (Adaptace, V kůži Johna Malkoviche), ví, že tentokrát to nebude tak strašně kýčovité, ba naopak je třeba očekávat netradiční postupy ve vyprávění a špetku šílenosti.
Kolem 18. minuty se objevují úvodní titulky a bez nějakého vysvětlování sledujeme ubrečeného Joela. Clementine ho opustila, aniž by mu cokoliv řekla. Marně se ptá, proč? Odpověď však nalezne již brzy. Dostane se totiž ke kartičce, na které je napsané, že si ho Clementine nechala vymazat z paměti a to jenom proto, že se s ním nudila. Nejedná se o žádné sci-fi z roku 2050, Joel je ze stejného světa jako my a proto mu to samozřejmě připadá jako výmysl.
Rozhodne se tedy navštívit firmu Lacuna, kde zákroky provádějí. Všechno vypadá úplně přirozeně, jako v čekárně u praktického lékaře. Jenom sestřička nebo lépe řečeno sekretářka má víc napilno než u běžného doktora. V jednom kuse vyzvání telefon, na stole spousty obálek, ve kterých jsou ukryty stejné karty, k jaké se dostal Joel. Ani v ordinaci nečekejte žádné futuristicky vypadající přístroje, všechno je zkrátka reálné a uvěřitelné.
Samotný zákrok překvapí svou logikou. Musíte posbírat všechny předměty, které mají spojitost s tím, na co chcete zapomenout. Podle nich se pak vytvoří mapa vzpomínek, podle níž bude vymazávání probíhat. Večer si vezmete prášek na spaní a ráno se probudíte s oknem jako po proflámované noci.
Přesně podle tohoto plánu postupuje i hlavní hrdina. Sledujeme jeho jednání, které se pozvolna tříští, prolíná a bortí a společně s ním si uvědomujeme, že už jsme v jeho mysli a bloudíme ve vzpomínkách. Občas se do jeho vnímání prolne okolní realita, ve které prožívají dva technici své vlastní příběhy.
V roli jednoho z nich se objevuje Elliah Wood. Má možná být „záporákem“, ale jeho jednání je zcela pochopitelné. Je opravdu zoufalý a trpí komplexy z toho, že se ženám moc nelíbí. Rozhodne se tedy využít příležitosti a sbalí Joelovu bývalou přítelkyni Clementine. Při tom využije informací, které zjistil, když jí prováděli vymazání vzpomínek. Působí spíš jako chudáček, když se opakovaně kolegovi zmiňuje, že už má holku. „Ukradl jsem jí kalhotky,“ dodá ještě po chvíli. „Neboj, byly čistý.“
Ve fázi mazání vzpomínek se poprvé výrazněji projevuje nadání režiséra Michela Gondryho, který se proslavil především tvorbou reklam a hudebních klipů. Je to znát i na tomto snímku, protože na velmi malém prostoru toho dokáže říct hodně. Často používá rychlý střih a dokáže propojit různé vzpomínky s až udivující lehkostí. Daří se mu i přechody zpátky do reality a její prolínání, když Joel kolikrát slyší rozhovory techniků, kteří se o něj starají, a obratem jich při putování ve své hlavě využívá.
Počáteční etapa jeho cesty je lemována špatnými vzpomínkami na Clem, když i zprvu zdánlivě krásné společné chvilky končí hádkami. Joel utěšuje sám sebe, že takovýhle vztah už neměl stejně smysl. Jenže bariéra se pomalu bortí a začínají se objevovat starší vzpomínky na doby, když spolu byly ještě šťastní. Znovu si uvědomuje, že jí nejspíš miluje, i přes všechno to zlé. Na změnu názoru je však už pozdě.
Zoufalý Carey si chce uchovat aspoň jednu jedinou vzpomínku. Utíká společně se svou dívkou a zároveň se staví na odpor nevyhnutelnému osudu. Jeho vytrvalé snahy jsou však neustále mařeny zlými „vymazávači.“ Film tak vyvolává další otázku, jestli je možné uchovat si ještě něco hlubšího, když jsou všechny vzpomínky pryč.
Zatímco Joelovi mizí z hlavy poslední okamžiky s jeho láskou, přichází do finále i vedlejší dějová linka. Zprvu nadšená asistentka Mary, která celý proces bezmezně obdivovala, přichází na jeho zrádnost, když zjišťuje, že jím kdysi taky prošla. Nakonec se rozhodne otevřít oči i všem ostatním, kteří si nechali paměť vymazat, a rozešle jim poštou informace a audionahrávku, na které popisují své důvody.
Joel se ráno nic netušící probouzí a my se vracíme zpátky na začátek filmu. Je prvního Valentýna a on se místo do práce vydává na pláž. Teď už víme, že to není obyčejná náhoda. Film nás však nechá nahlédnout ještě dál než v úvodu a my sledujeme Clementine, která otvírá obálku a vkládá kazetu do přehrávače. Joel je v šoku z toho, co slyší a utíká domů, kde nalezne stejnou obálku.
Oba dva teď vědí, že to, co se teď zdá nádherné, se jednou změní. Když teď stojí tváří v tvář osudu, čeká je těžká volba. Nebýt spolu, protože se jednou budou nenávidět nebo zavřít oči a nechat se vézt proudem, který se je snaží strhnout? Láska to je víra, která dává naději, že všechno se dá porazit. Možná jednou zůstanou jenom vzpomínky a možná ani to ne. Možná…
Nakonec snad jen jedno varování: Na film by se neměli dívat jedinci, kteří právě prošli rozchodem. Nejspíš by byli k celému dílu mnohem vnímavější a ono by na ně dopadlo smrtící vahou, čímž by jen prohloubilo kráter prázdnoty v jejich srdcích.