Co na srdci, to na jazyku..

Co na srdci, to na jazyku..

Anotace: Neb, jak jsem zpovídal sám sebe.

Mít rád?

 

   Pro někoho mít rád či milovat, ať je to - co je to. Pocit oněch motýlků, ne v podbřišku, ale v bříšku, žaludku, Vy víte kde. Tam, kde se duha dotýká srdce a jednorožci spásají lehkost plnými doušky.

 

   To je to místo, o kterém se snažím psát. Kdybych chtěl popisovat onen pocit, kopíroval bych ne jednoho autora - spisovatele, já bych jich kopíroval tisíce, co hůř, vypadal bych jako někdo, kdo se naboural do esemesek mladých teenagerů a chtěl vyzradit světu to tajemství.

 

   Nikoli. Tajemství to rozhodně není. Neříkám, že láska tajemná není. Jen bych rád zdůraznil, kdo může globálně demagogicky prohlašovat, co je a není. Slyšel jsem a teď dovolte, budu si vymýšlet horkovzdušné balóny, sprinty do vesmíru, gejzíry orgasmů, nové kabelky,rychlá auta, sněhuláky s dvěma nosy, zámky a záhony lží, jen pro a dobro, ve jménu lásky. Ne.

 

   Já lásku stěží potkal. Představte si mne, jako stopaře v lese. Přesněji, pro ty s menší představivostí, tudy auta nejezdí. Pro ty co mají až moc bujarou představivost, prosím, chtěl jsem nastínit stopaře čekající na auto, nebo alespoň prostředek jemu podobající se. Respektive, abych nebyl jako to auto a neodbočoval pořád, mně se tenhle pocit, tahle zkušenost, skutečnost, dáma světem chodící se vyhýbala.

 

   Možná je to mou trpělivostí, natvrdlostí a rezistencí vůči autům, co nedodržují emise, čas vynaložený na čekaní vyplatil. Můžu prozatím říci, že to co jsem viděl, se mému obrazu co dýchám podobá nejlépe.

 

   Bohužel, nemohu souhlasit s ostatními. A vězte, nejsem nešťastník. Ne takový, jakého máte na mysli. Na křižovatkách v mém světě pořád platí přednost zprava. Jen je potřeba si ujasnit provoz. Ani pravidlo větší má přednost neplatí. Tedy alespoň doufám, že to není na pořadu dne. U mě má přednost Ona. Sice je menší, ale pravidlo zprava respektuje dobře, je ta pravá. Jenže, necítím se s ní povznášen v oblacích jako balónek a ani nejsem na provázku. Působí na mne spíš jako kámen. Kámen na hrudi. Kus malé skály. Je ostrá. Je pořád na co „lézt“, ne ve smyslu jaký by se mohl zdát, je jen pořád co dobývat. Je těžká, ne vahou, ale pořád ji v hrudním koši cítím, dává o sobě pořád znát a to považuji za cit. A co je hlavní, drží mě nohama na zemi, ve snové realitě. Je menší, ale v lecčem mne přesahuje. Moje chápání zaúpělo.

Nebere naděje, ale dává. Nabízí mi její pohled na svět. Ten co není kulatý. Její svět je rozmanitý. Abstraktně. Nevyřkla to nikdy, ale já ho vidím, v odlescích jejích očí. Promiňte, dovolím si malou vsuvku, já jsem dobrý plavec. Přesto bych se dobrovolně vprostřed jejích očí či na okraji s klidem utopil. Nebrečel bych, alespoň ne smutkem. A přesně o tomhle to podle mě je. Podle opilého chlapce. Opilého láskou, opilého vínem. Láskou k vínu. Ovíněného Jí. Světem naruby. Kde vítězem není ten, co drží jazyk za zuby. Nýbrž ten, co na srdci má to i na jazyku, bez ostychu!!

Autor Roger, 11.04.2014
Přečteno 780x
Tipy 5
Poslední tipující: dva, Edit, Aiury
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

KRÁSNĚ napsané :)

11.04.2014 16:00:15 | Aiury

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.10 | Facebook, Twitter