laborky z biologie

Anotace: proč si opravdu pořádně rozmyslet opouštění základky...

Je čtvrtek, 3. 1. 2007, a polovina tercie jednoho nejmenovaného gymnázia zasedá v 7:25 do lavic biologické laboratoře. Zde strávíme dvě následující hodiny svého života při studiu ptactva a savců našich lesů. Dostali jsme do dvojic a naší trojice encyklopedie (asi tak o 100% víc než dokážeme do devíti strávit) a několik papírů velikosti A5, na nichž je stísněným drobným písmem našeho třídního rozepsán systém rozdělení ptáků nebo savců, podle toho, co kdo studoval minule. Koukali jsme do učebnice na obrázky a já vymyslela trojčlenku podle informací o hrabošovi: Shromáždí-li hraboš za den až 4kg zásob na zimu, jak dlouho bude sedmi hrabošům trvat, než nashromáždí 70kg zásob? Zatímco Věrka řešila úlohu, pokračovala jsem ve čtení. Anička do mě z druhý strany něco hučela, vynadala jsem jí, že mi brání ve vzdělání. „Je to napínavý, viď?“ šťouchla do mě sousedka. Předstírala jsem kousání nehtů, nervy v kýblu apod. a celá napjatá kývala hlavou. „Myslíte, že na konci umřou?“ Spolužačky mi odpověděly smíchem a krčením ramen. Za hodinu jsem to stihla prolétnout očima – ptáci neumřeli! Věrka mi zadala úlohu ohledně tepla tání ledu na mojí přehradě (vlastnictví přehrady pro mě byla novinka, ale ona trvala na tom, že MÁM přehradu). Prolétla jsem úlohu očima, před zkoumavým pohledem třídního otevřela jednu knihu, aby se neřeklo, a do úlohy napsala, že si půjdu na přehradu raději zabruslit. Kamarádka však byla neoblomná, dokonce mi tam ten vzoreček i vypsala a následně příklad názorně vypočítala. Mezitím Aniččina fantazie předvedla bravurní výkon v podobě rozsáhlého příkladu ohledně spotřeby kondomů jistých chlapců s jistými dívkami. Díky kalkulačce jsem to vyřešila brzy a napsala jako odpověď největší pitomost, kterou jsem během třiceti vteřin stačila vymyslet. Věrka pak hledala ty nejvtipnější názvy ptáků v encyklopedii. Následně jsme se řehtaly každou stránku nad pojmem „velikost ptáka“. Uznávám, že to byl mírně sexistický humor, ale co má tak dívka našeho věku dělat, že. Takže jsme prodebatovaly i téma – co provádějí naši drazí spolužáci v šatnách u tělocvičen. I když…Podle všelijakých narážek, co tak člověk zaslechne…Možná to ani nechci vědět. Profesor si naštěstí řekl, že s tím, jak si smíchem prodlužujeme život, bychom už deset minut do zvonění nevydrželi, a pustil nás v kdysi slíbený čas – deset minut před přestávkou, protože v dvouhodinovce ji vynecháváme a vzděláváme se non stop. Byla to opravdu báječná praktika. Už se těším na další.