Stroj času

Anotace: no nevím, byl to pokus o reportáž..co nám zadala ve škole..

Stalo se Vám někdy, že jste byli myšlenkami úplně někde jinde než v reálném životě? A ty myšlenky vás pohltili natolik, že jste se třeba ocitli úplně v jiné době? Mě ano.
Stránku po stránce pozorně čtu potištěné listy knihy, jejímž autorem je Umberto Eco, Jméno růže. K tomu abych pochopila celé tajemství knihy, využiji stroje času. Pomocí hlubokých myšlenek se přesouvám do knihovny opatství, ve kterém se momentálně nacházejí hlavní hrdinové. ( Adso, Vilém )
Právě přicházejí do třetí kaple, kde se nachází oltář. Vydávám se za nimi jako detektiv Sherlock Holmes. Oltář se podobá kostnici, lebky umístěné na něm mají hluboké oční důlky, jsou uložené na hromadě kostí. Nahánějí mi strach. Vilém strčil dva prsty do očních důlku kostnaté tváře, ozývá se rachot a před námi se otevírá veliký tmavý otvor. Když Adso pozvedne lampu, vidím sestupující vlhké schůdky. Přemýšlím, zda se vrhnout do té černočerné tmy. Zaslechnu rozhovor: ,, Zavřeme za sebou dveře?" ,, Radši ne.", odpovídá Vilém. Tím mi umožní odhalit další tajemství opatství. Sestupujeme po schodech dolů, bylo jich přes deset. Ocitám se v chodbě, která má po stranách výklenky, do nichž byly po staletí ukládány kosti mnichů. Některé výklenky poskytují hrobku drobným kostem, v jiných jsou úhledně naskládány lebky do pyramid. Hra světel a stínů mi nahání husí kůži. V jednom z výklenků jsem zahlédla pouze ruce, spleť mrtvých, navždy do sebe zaklenutých prstů. Unikl mi výkřik. Oba muži zpozorněli. Před odhalením mě zachránila krysa, která se ve tmě rychle mihla a zapištěla. Na konci chodby jsou další chůdky. Od skriptoria nás dělí jen dřevěné, řetězem polité dveře.. Přede mnou se objevuje prostorná místnost. kruhovitá a ne příliš vysoká klenba, podpíraná silnými pilíři, vymezuje prostor. Na každé straně jsou tři obrovská okna. Pod každým oknem je jeden stůl. Na každém stole jsou postaveny inkousty, jemná pera, pravítka, podle kterých se dělají linky. Nad každým stolem má mnich čtecí pultík a na něm rozevřený kodex.
Adso s Vilémem přestávají obdivovat krásy a zajímavosti skriptoria a vydávají se východním schodištěm do knihovny. Ta mě zajímá ze všeho nejvíc a proto je následuji na jejich dobroduružné cestě. Jakmile jsme se ocitli tam, kam jsme nikdy neměli vejít, byla jsem velice překvapena, že se nacházíme v nevelké sedmistěnné místnosti bez oken, páchnoucí zatuchlinou a plísní. Všichni jsme se zarazili, jistě nevěděli o mé přítomnosti, ale všichni jsme měli stejné myšlenky.
Jak už jsem řekla, místnost měla 7 stěn, ale pouze ve čtyřech byl mezi dvěma sloupky ve zdi poměrně velký průchod a nad ním lomený oblouk. Podél stěn stály obrovské skříně plné pečlivě srovnaných knih. Každá přihrádka nesla štítek s číslem. Uprostřed místnosti stál stůl vrchovatě naložený knihami. Na knihách byl menší poprašek prachu. Ani na podlaze nebylo moc smetí. Také jsem si všimla, že štítky nad dveřmi nesou nějaké nápisy a že jsou vyryty hluboko do kamene a rýhy pak vyplněny barvou. Byla jsem nápisem, který nesl slova Apocalypsis Iesu Christi tak unešena, že jsem si málem nevšimla, jak se moji společníci vydávají k jednomu průchodu a chtějí jím projít do další místnosti. Ta se moc nelišila od předešlé a bylo to tak i v ostatních místnostech. Všechny stejné, podél zdi skříně s knihami, uprostřed stůl a průchod do další místnosti, prošli jsme tak tři místnosti a v té čtvrté už nebylo kam jít. Knihovna je veliký labyrint a nalézt cestu ven nebude jednoduché. Adso s Vilémem si nevěděli rady. Myslím, že je na čase jim pomoci. Promluvila jsem: ,, Uvažujme!" Nastalo ticho a Vilém odpovídá: ,, Kdo jste?" Vysvětlila jsem mu situaci a on mě nechal dokončit původní myšlenku. Povídám tedy: ,, Pět místností čtyřstěnných či neurčitě uspořádaných, v každé jedno okno, a ty jsou rozloženy kolem místnosti sedmistěnné a bez oken, do které vedou schody. Připadá mi to jednoduché." V tom mi skočil do řeči Vilém: ,, Ano. Mám to." Poděkovali mi za pomoc.
Najednou se mi celý obraz zamlžil a jediné, co si pamatuji je jak říkám, že stavitelé knihovny byli dovednější, než si myslíme.
V ruce držím knihu a asi mi ještě chvíli potrvá než pochopím všechna její tajemství.