Co přinesla voda (11)

Anotace: ...aneb všechno je jinak...

Michal s Janou seškrabují další a další vrstvy ze stěn. Na některých místech se již objevila plíseň. Napadlo mne, že bych mohl navštívit nového obvodního lékaře. Požádám ho o tabletku proti vzrůstající nevolnosti. Zmíním se rovněž o prorůstající plísni. Doktor snad naši situaci pochopí a jako člen krizového štábu může doporučit či na lékařský předpis obstarat vysoušeč.
V čekárně sedí dvě dívky, zřejmě brigádnice. Táži se která je poslední. Poslední jsou obě. Jedna se škrábla a druhá ji doprovází. Z ordinace vyjde starší pán a dívky jej střídají. Odkudsi se zjevila známá dětská lékařka paní Vlachová. Tváří se povzbudivě a ptá se co mi schází. Vzhledem ke své otupělosti nejsem schopen vysypat problém rovnou v čekárně. Mumlám nesouvisle o svém předsevzetí mluvit s doktorem Pěničkou.
„Tak přiďte,“ povídá s úsměvem a mizí v ordinaci.
Po chvilce se dveře otevřou. Z nich se šine dívka s náplastí a kamarádkou.
V té chvíli, s formálním „můžu?“, vřítí se kolem mne do ošetřovny úřednice z OÚ následována nějakou paní, která se chce na cosi zeptat. Lekl jsem se, že jsem možná neviditelný.
Nezávisle na své vůli pronáším silným hlasem:
„Nesnáším, když mě někdo předbíhá. Kam se poděla lidská slušnost? Nebojíte se božího trestu? Jděte do prdele!!“
Po těch slovech jsem opustil čekárnu.
Cestou k domovu potkávám souseda – kamaráda. O sousedovi – volovi jsem se již zmínil. Křiváčkovu blbost vyvažuje, respektive převažuje, dobrota a inteligence přátelských sousedů Lady a Vojtěcha Matějkových. Sblížili jsme se prakticky nedlouho po mém příchodu do Měchovic. V dobách mé samoty, ještě než jsem se oženil s Májou, zvali mne na Štědrý večer k sobě domů, zvali mne i ve všední dny na oběd či večeři. Vůbec jim nevadilo když jsem se kolikrát pozval sám. Většinou mi Lada přidala na cestu domů ještě kus koláče. Na druhý den k snídani. Přitom sami měli tři hladové dospívající děti.
Matějkovi mají nesporně hlavní zásluhu na tom, že kromě stávajících objektů nebyla též vyplavena spalovna komunálního odpadu, barev a dalších nebezpečných chemikálií. Oni totiž před několika lety odstartovali petiční akci proti výstavbě této šílenosti v měchovickém údolí, kde minimálně půl roku vládne kromě blbosti skoro stejně mohutná inverze.
Vojtěch je rozrušený.
„Představ si,“ povídá, „že starostka začala pálit všechno, co lidi vynášejí z domů, před bytovkami, přímo uprostřed Měchovic. Veškeré plasty i odpad a prolévá to naftou. V noci šlehaly plameny dvacet metrů vysoko. Vidíš ten černej kouř?“
„No jo, člověče, valí se to přímo sem. Půjdu to vyfotit. Podáme na ní trestní oznámení pro obecné ohrožení. Jdu pro foťák.“
Po několika krocích jsem si vzpomněl, že mám na poště peníze. Vracím se tedy zpět k budově obecního úřadu, kde je i pošta. Před vchodem na chodníku stojí právě starostka. Vedle pak mladý muž s mikrofonem označeným nápisem PRIMA. Naproti další mladík s kamerou. Slávka se tváří důležitě.
Zdravím vzácnou společnost:
„Dobrý den, mohu také něco říct do toho mikrofonu a vaší kamery?“
Kamera je náhle vypnuta a mikrofon rovněž.
„A co by to mělo být?“ ptá se reportér.
„Mělo by to být pár slov o tom, co se ve skutečnosti v této obci děje. Měli by jste natočit, jak se zde pálí nebezpečný jedovatý odpad. Neměli by jste zabírat jen paní starostku s její Dé-Pé-Eskou, ale mohli by jste navštívit třeba náš domek s jeho El-Té-Ó.“
„Víte, my už máme málo času,“ tvrdí reportér.
„Hlavně že máte čas na přiblblý reportáže a lži paní starostky,“ přitvrzuji já.
„Tak my se u vás zastavíme. Kde bydlíte?“
Stručně vysvětluji, abych nezdržoval.
Zdržuje Slávka.
„My žádný odpad nepálíme, pouze dřevo. Máme povolení hygienika.“
„Ano. Pálí se pouze dřevo,“ lže reportér.
„A co vám ještě vadí?“ táže se Lišková.
„Vadí mi, že máme všude naftu, kterou dosud nikdo nezlikvidoval. Nemáme vysoušeč ani kontejner. Taky mi vadí vaše milice.“
„Naftu vám přijeli vyčerpat a vy jste to odmítl.“
Schopnost takhle nestydatě lhát předurčuje Slávku Liškovou pro oslnivou politickou kariéru. Rovněž tak její pohotovost být vždy v záběru. Ať už se jedná o krátké šoty z konferencí ČSSD, nebo pohled kamery do hlediště při koncertu Lucie Bílé, kámošky Vaška Klause. O pár let později se bude jako členka rady středočeského kraje otírat o rukáv doktora Ratha.
Z pošty na mne mává paní Černá. Mám si vyzvednout peníze, budou zavírat. Rychle převezmu pár bankovek a spěchám domů upozornit ženu, její ségru a Míšu na příjezd televizního primaminištábu.
Způsobil jsem planý poplach. Pan redaktor s prima mikrofonem a chodicí kamerou potvrdili svou nedůvěryhodnost.
Beru fotoaparát a zjišťuji, že na filmu zbývá jediné políčko. Vyfotím tedy z dálky oblak kouře a poté se s videokamerou vydávám proti jedovatému čoudu. Je to záhul. Jestliže jsem před rokem přestal kouřit, nemělo to žádný smysl. Pouze jsem ztratil jistou odolnost. Nahradil ji, zdá se, lepší čich, doplněný nadějí, že se dožiji ještě horších časů.
Skutečnost opět překonala představu. Hromada spálených zbytků všeho možného je větší než náš dům. Na místo střechy – barevné plameny a štiplavý kouř. Nevybíravý bagr se svými klepety zakusuje do připravených hromad barevných igelitových pytlů a dalšího harampádí. Musím uznat, že občas nabere i kousek dřeva. Zapínám kameru a pořizuji záznam. Kromě pytlů s tajuplným obsahem vidím skrze hledáček kamery plechové sudy trčící z ohořelých zbytků odpadu. Dále umělohmotné (nikoli dřevěné) kanystry, zbytky plechových konstrukcí, ohořelé PET lahve a další pestrý sortiment, k jehož zpopelnění by dal souhlas pouze promovaný kretén.
Poblíž postávají tři muži. Dávám se s nimi do řeči. Ukazuji na jmenované předměty a táži se co vidí. Slova se ujímá maník ve světlém, špinavém tričku.
„No, ono se to před tím pálilo všechno, ale už se to začíná třídit.“
„Samo?“ táži se nevinně. „A byl by jste ochoten říci mi to tady do kamery?“
„Nó, víte, my jsme tu vlastně před tím nebyli, jsme tu až odedneška.“
Nevěřím svým očím ani uším. Snad jenom nos mě neklame.
K našemu hloučku přistupuje pan Kejval, člen obecní rady, kterého jsem dosud omylem považoval za slušného člověka.
„O co vám jde?“ ptá se mne z výšky svých sto devadesáti centimetrů.
„Zajímalo by mě, proč už konečně nehodíte na starostku svěrací kazajku,“ odpovídám.
„A proč?“ reaguje Kejval.
„Třeba právě proto, co se zde děje a spaluje.“
„Ale my na to máme povolení hygienika!“ trumfuje Kejval.
„Tady přece nejde o nějaký papír s razítkem, ale o normální lidský rozum. Víte, co různých potvrzení, plných všelijakých razítek, bylo v této zemi vydáno? A kolik škod bylo s jejich požehnáním spácháno? Vy všichni vypadáte jako dospělí chlapi a přesto jste normální srabi.“
Kejval se statečně zeptal:
„A kdo vám povolil tady filmovat? Vy taky patříte k těm ochráncům? To sou ty zelený, to známe.“
„Podívejte, pane Kejval, možná jsem trochu zelenej z těch smradů. Jinak ale normální, svéprávný občan se zbytkem rozumu. Filmování jsem si povolil sám. Můžu vám to dát písemně i s razítkem.“
Tím pro mne rozhovor skončil. Vykročil jsem ve směru dýmu k domovu. Po několika metrech potkávám mladou ženu, která nám předevčírem se sousedkou Ladou přišla nabídnout pomoc.
Nevěřícně kroutí hlavou.
„To je hrozný, co?!“
„Zdá se, že vidíte to samé co já. Byla by jste ochotná to kdykoliv dosvědčit?“
„Samozřejmě. S tím můžete počítat.“
„Tak to jste tady možná jediná. Támhle ti ubožáci k tomu odvahu nemají. Děkuji vám.“
Spolu s kouřem mne provází duchaplná ozvěna: „…to známe, to sou ty zelený, ty zelený, to sou voni, ty zelený, zelený…“
Pan Kejval, jeho manželka, Adolf Moulík (předešlý starosta), Slávka Lišková, Karel Kejval (bratranec), paní Dbalá (rozená Moulíková), René Křiváček a další, jsou stálými členy obecního zastupitelstva, obecní rady, střídavě starosty, členy volebních komisí, různých spolků (např. Vltavanu), již dlouhá desetiletí. Jejich funkce jsou v obci dědičné či jinak přenosné, vzhledem ke komplikovaným příbuzenským vztahům. V předminulém volebním období, s vidinou tučné provize, tolik prosazovali již zmíněnou spalovnu, která dokáže spálit opravdu, ale opravdu všechno. Tehdy jim to výjimečně nevyšlo a tak si to teď vynahrazují. Nevadí jim, že sami ty dioxiny a bifenyly dýchají. Že je dýchají i jejich děti a vlastně celé příbuzenstvo. Mají přece povolení hygienika. Konečně si aspoň na čas mohou dopřát v hojné míře to, co léta museli ilegálně provozovat ve svých kamnech a kotlích. A Slávka zas po dlouhé době dosáhla orgasmu.
Doma za vrátky, v rozklíženém šupleti, válejí se vyhozené toaletní a kosmetické potřeby. Představa, že vezmu zablácenou, umaštěnou lahvičku drahé toaletní vody a své upocené, naftou, spálenými pneumatikami a škvařícími se produkty ušlechtilé lidské práce páchnoucí prádlo ozvláštním několika feromony, mě pobaví. Už cítím, jak se Máje roztahuje chřípí, zrychluje tep a odplavená sexuální touha se kraulem vrací proti proudu. Jiskřička absurdní představy ve vlhkém prostředí rychle uhasíná. Její místo zaujímá vodotěsná výčitka svědomí, která ukazuje na upachtěné a stále pilně pracující.
Zatímco jsem se ohříval u ohýnku, napsala Mája dopis pro pojišťovnu. Zdejší pošta je už zavřená a doporučené zásilky stejně nepřijímají. Musím zajet do Hradiště. Zkusím tam rovněž koupit film.
Kromě bláta, lepí se na mne místy i štěstí. Paní za poštovní přepážkou se nudí, čeká jen na mne. Kam se poděly fronty které pravidelně musím vystát? Voli je vypili. V samoobsluze již doplnili zásobu filmů, koupím si hned malou zásobičku.
Dobře zfetovaný omamnými látkami z Křiváčkova topiva a lehce opojený úspěchem na poště i v obchodě, narážím málem do televizní dodávky jedoucí po hlavní silnici. V náhlém leknutí oba brzdíme. Za volantem dodávky sedí prolhaný redaktor. Využívám příležitosti a ptám se, proč se u nás neukázali. Dozvím se, že na vině je nedostatek času. Vylezu z auta stojícího uprostřed křižovatky a přecházím těsně k okénku pana redaktora.
„Uvědomte si,“ povídám, „že televize jako médium má obrovskou moc. Ovlivňujete názory a myšlení spousty lidí, kteří jinak nejsou schopni vlastního úsudku. Že se nestydíte jim servírovat ty vaše báje a mýty. Proč točíte jen to, co se vám hodí? Kdo vás to učil? Jambor? Zelenka? Morávek nebo Černý?“
„Tak dobře,“ reaguje řidič. „Jednu větu!“
Vysouká se s mikrofonem, kameraman už má přístroj na rameni.
Mám odpovědět na otázku: „Myslíte si, že starostka Měchovic zvládá situaci?“
Odpověď: „V žádném případě. Naopak se snaží nás ze zatopené obce vykouřit.“
Je mi jasné, že je to pouze kamufláž. Nikdo z diváků se nic nedozví. Televize má skutečně kouzelnou moc.
Ucpaná křižovatka ozdobená mikrofonem a kamerou působí magicky. Zkuste si takhle zaparkovat bez těch mediálních rekvizit. Téměř jistě se o sobě dozvíte několik nepublikovatelných intimností.
- pokračování -