Záznam kurzu - O argumentaci

Anotace: Čekejte jen velmi málo, ať mám vůbec šanci :o)

Vážení posluchači, je to již nějaký čas, co jsme se zde na naší pseudoakademické půdě sešli naposledy, ale nevěšte hlavu, život je plný nesmyslů, takže zkrátka jste jistě nepřišli...

Dnešním tématem je analýza argumentace. Mezilidská argumentace je pojem, který pokrývá mnoho stavů komunikace a provází nás většinou života. Občas svých záměrů dosahujeme pohrůžkou, občas násilím, občas jen vhodnou manipulací událostmi, většinou však v rámci nějaké komunikace, kdy se snažíme podpořit své cíle obhajobou nějakého vhodného, ale ne nutně našeho stanoviska.

Nejkomplikovanějším faktorem je samozřejmě člověk. Trvalo poměrně dlouho, než si toto sám člověk uvědomil a začal podle toho jednat. Člověk má totiž sklon za argumentaci pokládat i řečnické vytáčky, které ve skutečnosti nic nezdůvodňují, ale pouze sázejí na soupeřovu neschopnost toto včas odhalit.

Za skutečnou argumentaci můžeme totiž označit pouze argumentaci logickou a faktickou. Obě jsou přitom velmi úzce propletené.

Faktická argumentace vychází z nějakých ověřitelných a nejlépe měřitelných dat, která přímo svědčí pro nějaký závěr. Zde bohužel narážíme opět na lidský faktor. Že něco přímo svědčí pro nějaký závěr je vcelku subjektivní pojem a jeho možnost dezinterpretace je velmi lákavá. Uveďme příklad: Uděláme výzkum statistického výskytu rakoviny plic u lidí. Pokud se podíváme na údaje, tak zjistíme, že nošením zapalovače v náprsní kapse se vystavujeme vskutku extrémnímu riziku postižení touto nemocí.
Proč nám vyšel takový výsledek je v tomto případě asi zřejmé a celé to vypadá směšně, ale uvědomme si, že to je jen proto, že známe souvislosti. Kdybychom o rakovině plic nevěděli vůbec nic, kromě toho, že se jedná o záhadné smrtelné onemocnění, tento výsledek bychom snadno pokládali za důležitý.
Přicházíme tedy do styku s pojmem korelace. Faktická argumentace, pokud se nepohybujeme ve světě matematiky, není prakticky důkazem ničeho v pravém slova smyslu. Problém tkví v tom, že ve fyzickém světě neexistuje žádný zákon, ani důkaz, že něco platí. Mluvím o zákonech z přírodních věd, nikoliv o těch společenských, morálních a podobných. Všimněte si, že vám vůbec nevadí říci „Keplerův zákon“ o tvrzeních popisujících pohyb planet. Věda už pokročila a víme, že se jedná pouze o odhad a přibližné tvrzení, ve skutečnosti by se mělo jednat o „Keplerovy aproximace“, protože víme, že neplatí tak úplně přesně. Proč jsem najednou zdánlivě uhnul úplně od tématu? Inu, veškerá faktická argumentace, pokud jí bereme jako výsledek nějakého měření, v podstatě vychází z nějakých předpokladů o našem fyzickém světě, které jsme se rozhodli považovat za pravdivé. Různé „zákony“ jsou příkladem takových předpokladů. Snadno pak na základě takové argumentace řekneme: A tím jsme dokázali ....
Omyl, ve skutečnosti jsme ukázali korelaci mezi nějakými pozorovanými jevy. V životě ovšem člověk nemá čas a místo pro uvažování všech možností a vyhodnocování, zda se jedná o důkaz nebo jen těsnou korelaci, takže je mnohem pohodlnější považovat faktickou argumentaci za přímý důkaz, abychom si ulehčili život. Ještě zpět k příkladu s kouřením: v první polovině 20. století tabákové firmy pro svoji reklamu používali výzkumy, že kouření má pozitivní dopady v některých ohledech lidského zdraví. Tedy kouření je zdravé. Jak lákavá interpretace fakticky měřitelných dat, že?

Právě uvedený příklad nás vede k otázce logiky v argumentaci. Často nemáme faktickou argumentaci dostupnou přímo pro podporu nějakého zkoumaného závěru, ale využíváme znalosti dalších souvislostí, pomocí nichž odvozujeme závěry. Logika je ale zrádná věda a její intuitivní chápání vede k mnoha fatálním problémům. Příklad byl již uveden: V některých ohledech je to zdravé. => Je to zdravé.
Ve skutečnosti vznikla celá velká matematická věda (zvoucí se formální logika), aby konečně dala věci do pořádku. A uspěla. Dokonce v ní byl uskutečněn jeden z největších objevů 20. století a sice Kurtem Gödelem. Na druhou stranu také vlastně neuspěla. Prostě proto, že její pochopení není triviální a málokdo má vůbec chuť se o to snažit. Proto nás nepřestane „Tato věta není pravdivá,“ uvádět v úžas. Bohužel zde není prostor pro osvětlování principů logiky, takže tato část kurzu bude vypadat neúplně.
Přesto se však krátce pozastavme nad již starověkým Modus Ponens. Neboli základním odvozovacím pravidlem logiky. To nám říká: Pokud platí tvrzení A a tvrzení Z A PLYNE B, pak platí i tvrzení B. Zní to směšně? Že by to blbec nevymyslel, jak se tak občas říká? Tak se podívejme, kde jsme jeho „neznalost“ již zneužili. Ano právě u „argumentace“ s kuřivem. Měli jsme jedno tvrzení, jež jsme položili za pravdivé: Kouření je v některých ohledech zdravé. Rázem jsme odvodili: Kouření je zdravé. Kde byla chyba? Nedokázali jsme tvrzení: Když je kouření v nějakém ohledu zdravé, je zdravé. Asi je vidět, že ho ani dokázat nelze, ale když to soupeřovi v debatě nebudeme říkat a nedáme mu čas tyto „drobnosti“ domyslet, je na světě lež jako věž.

S podobnými problémy se potýká otázka globálního oteplování. Vědci mají pro výpočet dostupné jen některé svoje meteorologické a klimatické modely a na jejich základě se snaží něco odvozovat o budoucím vývoji klimatu a počasí. Vědci už se nesnaží šarlatánsky něco tvrdit (většinou) a tak svoje modely zkoumají na všech možných dosud pozorovaných jevech a pokud model odhadl jiný vývoj než jaký nastal, tak ho automaticky přepracovávají nebo zavrhují úplně. Dokonce existuje cosi jako skupina testovacích jevů (např.: El Nino). Stejně to ale nestačí, abychom mohli říci: Ano model je správný. Kdyby to tak bylo, tak nedávají všechny „otestované“ různící se (leč mnohdy podobné) výsledky. Skutečnost je taková, že máme naměřené údaje jako například: Ano, toto století je teplejší než těch pár předchozích. Nebo podobná tvrzení o desetiletích. Případně nemluvíme o teplotě ale o koncentraci CO2. Klima je ale věc, která na stovky let zase tolik nehraje a v dlouhodobém měřítku se může jednat jen o drobný nepodstatný výkyv stejně jako o předzvěst pekelných veder. Všimněte si, že vědecká komunita se vyjadřuje jen velmi rezervovaně a dává si pozor, aby neřekli věci jako: „Tak takhle to určitě bude!“. Spíš něco jako: „Naše modely ukazují, že by to mohlo být takhle.“ Klidně se podívejte na stránky AV ČR o oteplování. Rozhodně tam najdete pramálo z toho, co se objevuje v médiích. Pak se divte prezidentovi, že ho baví říkat: Globální oteplování není. Tento kurz ale není o oteplování, ale o zkoumaní argumentace. Právě jsme si ukázali příklad masově známého jevu, kterému každý chytrák rozumí, jeho argumentace je neprůstřelná, ale skutek opět utek'.

Vidíme, že člověk se rád vydává na scestí a používá cosi, co s úspěchem můžeme označit za kvaziargumentaci. Dokonce bych řekl, že je to ten typ „argumentace“, který používáme nejčastěji, proto si zaslouží podrobnější zkoumání.

Kvaziargumentací je několik druhů, toto však jistě nejsou všechny: analogie & absurdní souvislost, extremizace a personalizace. Jedná se o pracovní názvy, které nejsou termíny, tak je za ně ani nepokládejte.

Analogie a absurdní souvislost jsou jedny z nejzákeřnějších úskoků v debatě. Zneužívají obecně lidské tendence věci kategorizovat a propojovat je s již známými souvislostmi. Uveďme příklad: Politická debata o rozpočtu, jedna strana navrhuje řešení, kdy nějaká reforma proběhne ve dvou fázích, druhá strana chce vše udělat naráz. Důvodem budiž nejasný vývoj po reformaci s ohledem na případnou možnost regulace. Strana, která chce reformu provést naráz vznese argument: „Propast taky nepřeskočíme nadvakrát!“ Dav zatleská a první strana je považována za „přehádanou“. Ve skutečnosti kdyby tento „argument“ druhá strana neřekla, nic by to v ideálním případě nezměnilo. Zamyslete se, proč by vůbec mělo? Proč by analogie s propastí měla vůbec být směrodatná? Proč? Protože vůbec. Neexistuje důvod, proč by tyto věci měly být propojeny jinak, než ryze řečnicky, což ovšem ani v nejmenším případě nelze brát za argument. Každý spor, nebo stanovisko, kolem kterého vznášíme argumenty, by mělo být posuzováno absolutně odloučeně od ostatních jevů, pokud k tomu neexistuje nějaké dobře podložené odůvodnění. Dalším příkladem budiž toto: Jak vypnu počítač? No přece cvakni na Start... Inu i tak běžná věc jako počítač ukazuje, že běžné analogie nemusí vůbec platit :-). O zdravém rozumu ani nemluvě, ten už věda odložila do té nejzaprášenější police, kam se odvažují natahovat jen politici a řečničtí eskamotéři.

Extremizace je úplně jiná kategorie, ta rafinovaně využívá neznalost, nebo nepřesnou znalost předpokladů, které nějaké tvrzení má. V matematice je to neodpustitelný prohřešek, protože pak často snadno dokážete cokoliv, tj i zřejmou nepravdu. Příklad: Konzumace ovoce je zdravá. Snězte třicet kilo jablek a uvidíme. Zde se objevuje jakýsi nevyřčený závěr o přiměřenosti, který lze snadno odsunout do pozadí a popřít tak tvrzení celé. V debatě lidé často používají obraty: „Takže ty říkáš, že když .... tak ....“. My se jen bezmocně díváme, jak z nás soupeř dělá bezcitná monstra schopná jíst zaživa malé děti. Soupeř je ve skutečnosti ať už vědomě nebo nevědomě liška podšitá a podstrkuje nám extremizované důsledky našich tvrzení. Pokud soupeř hraje „přesilovku“ a na doslech se nachází manipulovatelný dav, velmi snadno podobným úskokem zvrátí mínění ve svůj prospěch. A protože není lepšího potěšení, než odsoudit zloducha a nemilosrdně ho nechat rozsápat, nemáte šanci s logickou ani faktickou argumentací typu : „Tak to není, protože v takovýchto případech je věc komplikovanější ...“. Upalované čarodějnice také o čarování často slyšeli až na hranici (zde se předem omlouvám, protože upalování čarodějnic bylo motivované ještě mnoha jinými záměry a vskutku nešlo o přesvědčování tupého davu). Podobné debaty mívají jen malou šanci na vítězství „čistými prostředky“. Politické debaty jsou pak hotovou exhibicí podobných nečistých úskoků.

Mezi úskoky také patří personalizace debaty. Často nejpohodlnějším způsobem, jak se vyhnout problémům s fakticky a logicky argumentující stranou je její přímé napadení a zdiskreditování. To pak můžete říkat, že tráva je zelená, ale jak jednou začne panovat přesvědčení, že se vám nedá věřit, tak nemáte v ničem pravdu. Všimněme si, že tento nástroj sofistikovaně využívají všechny dogmatické ideologie. Jakmile jste označeni za našeptávače/rouhače/mefista/zlý jazyk ... tak jsou s vámi hned hotovi. Každé pořádné (chytré) náboženství/sektářská ideologie má ve svých základních dogmatech, že nikdo, kdo je proti, nesmí být poslouchán a nechán ať něco nějak interpretuje, nebo cituje. Ať už je to pohanský pes, nebo z něho mluví ďábel... Člověk musí mít silný charakter, aby z podobné myšlenkové pasti unikl. Samozřejmě některé ideologie se dostali mnohem dále a využívají mnohem důkladnějších prostředků. Nacisté jistě nekonali svá zvěrstva jen na základě přesvědčení, že jste méně než lidé, a co říkáte je nutně nepodstatněné. Jedná se však o příliš komplexní problém, než abych měl vůbec ambici se jím nějak více zabývat.

Ještě však existuje druhá rovina personalizace, sice zintimnění. Nedávno jsem si v metru všiml nápisů: „Máš mě ještě rád? Zkrať to, co chceš koupit...?“
Je to směšné, řekl bych kvůli extremizaci tohoto neduhu (S extremizací to jsou dva neduhy v jednom, pěkné že?). Každopádně tato rovina dává naprosto nový a nepříjemně nepříjemný rozměr v komunikaci mezi lidmi se zvláštním citovým poutem. Patří sem veškeré výlevy typu : „To bychom si my svým vlastním rodičům říci netroufli...“ až po „Ty mě nemáš rád, jinak bys ...“.
Je na nich nepříjemné, že zatímco s cizí osobou s gustem vypochodujeme, s blízkými máme jakýsi vnitřní blok, který nás odrazuje od podobného zacházení. Vlastně ten blok je to, co dělá tuto rovinu personalizace efektivní. Mluvíme zde hlavně o citovém vydírání. Skutečně, kdybychom „soupeře“ neměli ani trochu rádi, tak bychom jednali úplně jinak než je nám předkládáno. Ten ovšem často dokáže libovolnou špínu světa dát na náš talíř, přičíst nám ji k zodpovědnosti a nechá nás za ni cítit vinu. Naprosto nejgeniálnějším tahem je totiž vyvolat pocity viny v zůčastněném. K tomu je potřeba předložit mnoho, špatností, které udělal, ať už vědomě nebo nevědomě, a v rámci pokání ať přijme pěkně naše stanovisko. Pokud tak druhá strana jedná, všimněme si bodu, který se na tom dá napadnout a jak se to dá udělat: „Když tohle říkáš, dáváš mi tím najevo, že Ti nezáleží na mě.“ Ano, je to použití personalizace, potažmo citového vydírání. Ale podívejme se na hlubší souvislosti. Jedna strana předkládá, co všechno musí druhá strana udělat, aby se očistila, případně aby dokázala své trvající emoční pouto. Pokud si toto druhá strana včas uvědomí, všimne si jednoho zásadního faktu. Každé citové pouto musí být oboustranné, jinak se o skutečné pouto vlastně nejedná a ani nikdy nejednalo. Za takového předpokladu máte pak úplně stejný nárok vyžadovat to, co vyžaduje druhá strana, protože pokud něco ospravedlňovalo její nároky, ospravedlňuje to nejspíše i ty vaše. Pozor, tady se předpokládá, že jste se nevrátili po týdnu z hospody, nebo nebyli přistiženi při nevěře apod.
Nutno ještě podotknout, že pokud v komunikaci dojde k podobnému střetu, nic dobrého nejspíše nevzejde. Navzájem se ujistíte, že druhá strana je taková a maková a mrzet to nakonec nejspíše bude oba (pokud oběma stranám skutečně záleží na té druhé). Tady by se asi těžko hledal obecný návod jak jednat. Důležité je nejspíše si stále připomínat, jak vidí problém druhá strana a z toho vycházet.
Nejsme však v poradně pro citové vztahy, ale zabýváme se argumentací. Do této emoční kaše jsme zabředli ještě z jednoho důvodu, a sice abychom ukázali, že v této rovině se jen těžko používá argumentace faktická a logická. Přesto však se objevují mnohé kvaziargumetny, které vyvozují nároky, jež jsou oboustranné, ale jedna strana si je výhradně usurpuje, čímž si upevňuje pozici. Jelikož ale není cílem poskytovat návod jak argumentovat, ale jen prozkoumat různé druhy argumentace, věřím že jsem dospěl k závěru.

Tedy na závěr: Pokud si myslíte, že něco z toho, co jsem zde napsal je špatně, zdůvodněte mi proč to tak je a snažte se argumentovat řádně. Zároveň můžete zkusit vysvětlit proč je tento požadavek absurdní. :)