Stalo se jednoho zimního rána

Anotace: Snaha zachytit jedno obyčejné a zároveň jedinečné zimní ráno. Při psaní jsem poslouchal Melody Makers Ondřeje Havelky.

Sbírka: Můj báječný svět

Mžourám do tmy. Musí být ještě brzy. Znovu zavírám oči a slastně se převaluji v posteli, ze které nehodlám vylézt dřív, než budu muset. Stejně každou chvíli očekávám protivný zvuk budíku. On to tedy vlastně ani není protivný zvuk, mám nastavené rádio, ale stejně je to zvuk, který mne vytrhává ze spánku. Ale pořád nic...





Otevírám oči a zjišťuji, že jsem se vzbudil o hodinu a půl dříve. Nahmatávám brýle, vstávám a zapínám počítač, abych si přečetl elektronickou verzi svých oblíbených novin. Mezitím se odebírám do kuchyně, přivítám se s kočkou a rozhoduji se mezi čajem a kávou. Mátový čaj vítězí a po chvilce si ho vychutnávám u čtení novin. Tak to mám rád, ráno má být příjemný vstup do dne, ne shon a stres, vzbudit se krásně vyspalý... Poslouchám hudbu a koukám na noční město. Všude se ještě spí, až na blízkou spořitelnu, kde už kdosi pobíhá a datluje do PC. Venku je napadnutý sníh, takový ten pořádný, a ne ta obvyklá šedá břečka. Půjdu dřív, alespoň se projdu. Po snídani a hygienické rutině ledabyle nacházím pár učebnic a sešitů do batohu, ke kterým přihodím právě rozečtenou divadelní hru od Čapka. Profesorka fyziky má v plánu celou hodinu zkoušet, tak si počtu. Nic zvláštního mne dnes nečeká, známky už mám uzavřené, jen z němčiny bude zkoušeníčko. A z nejotravnější části dne mám propustku, zvanou omluvenka z TV. Ta rýmička :-) Obléknu se, trochu si upravním vlasy (marná snaha), dám něco dobrého kočce, aby neřekla (nebo spíš vyčítavě nekoukala) a zachumlaný do šály vycházím novému dni vstříc.




Obvykle jezdím do školy metrem, ale nemám ho rád. Maximálně tak v létě, kdy je tam příjemný chládek. Ale jinak? Hluk, spousta lidí, žádný výhled, fronty u eskalátorů. Dnes tedy ne, ne když mám čas. Pojedu většinu cesty autobusem a metrem jen poslední část (bez něj to bohužel nejde). Při čekání na autobusové zastávce vytahuji mp3 a zaposlouchávám se do prvorepublikové hudby. Hodí se to sem, naproti mně stojí krásná funkcionalistická vilka. Začíná padat sníh... Na silnici se objevuje autobus a jede si to pěkně k zastávce. Nastupuji, usadím se u okna a pozoruji tu nádheru. Trochu mi tu v Praze chybí příroda. Prahu miluju, tu architekturu, historii a kulturní život, ale přeci jen mít dva kilometry od domu les mělo taky své výhody. Začíná se rozednívat, ale jen velice pomalu, pomaloučku. V autobuse jsem skoro sám. Blíží se konec mé cesty a přestup na nenáviděné metro. Ale co, jsem tak dobře naladěn, že mě nějaká prkotina v žádném případě nerozhází. Mám pořád ještě trochu času, a tak se mohu ještě projít gotickou částí města. Obdivuji osvětlené budovy a kostely. Už dávno vím, že Praha je v noci nejkrásnější. A v zimě ještě krásnější, taková pohádková. Nikdy nezapomenu na noční Vyšehrad, taková nádhera.




Otevírají první obchody, ulice přestávají být prázdné. Je čas na další cestu. Nastupuji do metra a za chvilku jsem kousek od školy. Obloha je pořád ještě taková nádherně tmavě modrá a všude ještě docela ticho, oproti tomu co brzy přijde. A už slyším řev sotva čtrnáctiletých kluků s cigaretami v rukou...Ale ne, tím si teď nebudu kazit náladu. Jdu dál. Chvilku přemýšlím, co budu dnes dělat a napadá mne, že bych mohl toto jedinečné ráno zvěčnit na blogu. Brodím se neuklizeným sněhem a jsem již skoro u cíle. Vypadá to na pěkný den...