HRA NA NEČTENÍ ... a nepsaní

Anotace: Text na dvě A4, úvahová reportáž z jednoho tvůrčího týdne, ve kterém jsem měla „zakázáno“ číst ... paradoxně ... o nečtení, něco napíšu a vy si to možná přečtete :-) ... ovšem, nakolik se dá sdílet bezrozměrný vnitřní pocit rozměrnými slovy?

1.část – Úvod do děje
Tak jsem zase jednou hrála takovou hru. Dostala jsem úkol – týden nic nečíst. Paráda, říkala jsem si, to je v pohodě, to zvládnu levou zadní, vždyť stejně skoro nic nečtu (myslela jsem noviny a knihy toho času a tak). A najednou mě to napadlo. Liter! Ty brďo, jsem tam 14 dní, nováček a pro mě novinka, takové moře různých úžasných děl, do kterého denně zavítám a ráda jím proplouvám a ... čtu! Týden bez čtení na literu, no to snad nevydržím ... Prvních pět dní jsem se statečně držela, vždy jsem jen jedním očkem nahlédla a pak zase s korábem odplula ... (nic jsem ani radši nepsala, i když to v zákazu nebylo.. ale jak je/bylo mým „dobrým“ zvykem, když bič, tak pořádný :-) )

2.část – Vedlejší překvapivě překvapivé zjištění
Večer pátého dne, už to bylo na pováženou, aspoň něco malinkého si přečíst ... navíc ... když otevřete internet, hned se na vás ženou nějaká slova, kdo s kým, kdy za co a proč, a proč vlastně? ... tolik reklam kolem cest, na které se najednou zaměří vaše pozornost, když zjistíte, že podvědomě ČTETE, ani nechcete, ale protože číst MUŽETE, tak vám to ani nepřijde.... ale ta slova prostě působí ... noviny ležící na stole, nápis a hned už čtu, automaticky, jenom se tam podívám, číst nechci, ale prostě „musím“, protože jsem na to zvyklá od první třídy základní školy ... ale proč nevnímat třeba tvar, barvu, velikost písmen, pozici, množství (tak jako v období předškolním?) ... jsou i jiné charakteristiky. Našla jsem své obrázky z časopisů vystřižené jen tak na koláže. A kolem nich zůstaly i stopy textu. Rozhodla jsem se oddělit „zrno od plev“ a nůžky už dotvořily moji myšlenku. Mám dvě hromádky. Jedna s obrázky, fotografiemi, úsměvy, lesy, horami a loukami, vodami, mořemi, ... fantazijní představivostí. Druhá plná slov, hran písmen, uzavřených do boxů předem daných významů ...
Kolik slov denně vstřebáváme, která blokují ta naše, která máme uvnitř a chtějí ven ... I tohle jsou slova, která možná jenom hltí váš vlastní tvůrčí potenciál a brání mu se projevit :-))
Ještě ten den večer jsem uklidila počítač, schovala ho pod fialový šál a překryla stůl vystříhanými obrázky a květy. Dva dny, dlouhé dva dny bez jediného otevření té elektronické krabice plné informací. (doby, kdy jsem bez něj v pohodě vydržela týdny, najednou jakoby nikdy nebyly a dva dny se zdály být věčností ...)

3.část – Tvorba není jenom psaní ... aha! ... cože?
Ráno sedím na místě, kde ještě včera byl počítač a téměř první věc po ránu bylo zmáčknout ten správný čudlík. Jsou tu obrázky. Příroda, kytky, jaro a hory, co mám ráda. Tak, a co budem dělat, když nemůžem číst? Budem dva dny čekat, než zákaz pomine?
A pak se hlava otočila na pravobok a opřené o zeď uviděla nedávno překvapivě pořízené plátno na obraz slunečnice, který jsem v něm už v obchodě viděla, se na mě bíle směje a povykuje „vem si mě“ ...nikdy v životě bych neřekla, že někdy vezmu do ruky štětce a barvy jindy než ve výtvarné výchově na základní škole ... k mému velkému překvapení, do večera je tam ... zhmotněný obraz, který ještě včera byl jenom v představách ... a už se směje žlutým úsměvem rozloženým na zelených listech v tmavě modrém okruží ...
Píšu, čmárám na papír, každé ráno, co já vím, jenom to, co přijde na rozum, beze smyslu, prostě to tam jenom tak naházím,vyházím... aby balast nepřekážel pro tu správnou tvorbu ... napadlo mě ... vzít tak papír do ruky a jen tak si propiskou něco nakreslit ... hm, není to blbost? ozve se věčný tvůrčí kritik ... není, a už ruka jezdí po papíře ... a dochází k překvapivému zjištění ... jo, tohle si pamatuju, to jsem přece kreslila, když jsem byla ještě malá ... beru papír s číslem šest a zase vzniká další tvar ... jdu s kávou po točitých schodech a co se vytvořilo na hladině? spirála, no jasně, že mě to dřív nenapadlo ... a za chvíli už vzniká spirálový skřítek, který se na mě směje z papíru ... neplánuji jak a co bude vypadat, jenom to nechávám přes sebe proplouvat a pak se divím, co se to vlastně nechalo vytvořit ... neuvěřitelné, to jsou přece ... grafické návrhy!
Zkrátím další „svoji“ cestu, která mě nepřestává udivovat a překvapovat, ale přitom vyluzuje na tváři stále větší úsměv. Výtvarné potřeby, výborné obchody. Barvičky, vlna, hlína, korálky, rydla ... to jsou ale možnosti objevené také díky jednomu „zákazu“, který otevřel prostor pro další „vnitřnosti“, co chtějí být projeveny.... a už „nikdy nebýt zakázány“ :-) ....

4.část - Konečně (menší) zápletka
No jo, texty, zdá se, jsou zbytečné. Ale co to psaní, které mě teď nedávno tak chytlo. A co se čtením, co s ním bude? Nastává rozpor. Ha, co s tím?
Tvořit, psát scénáře, divadelní hry, básně, romány.... Ale nečíst, nedívat se příliš, abychom v sobě nezablokovali umělce tím, že budeme sledovat ty ostatní. No jo, ale kdo bude číst mé knihy, básně, kdo se bude dívat na mé hry, jiní, stále ještě více méně zablokovaní umělci? Nebo jak to udělat, když nemám číst, ani se dívat na díla jiných, abych mohla já sama ze sebe, resp. nechat přes sebe, tvořit? Objevuju svět bez textů, tvořivý, krásný, znamená to už nikdy nic nenapsat a nikdy nic nečíst? Zase si něco zakázat?

5.část - „Mé“ rozuzlení
Já MŮŽU psát a můžu číst. Ale taky NEMUSÍM ... MŮŽU tvořit jakkoli. Psát své a číst i ostatní, a když s tím vnímám harmonii, no tak proč psát znovu (i když jinak) to stejné jenom proto, že je to „moje“. Radovat se z děl jiných i mých, tvoří jeden velký celek.

Číst i psát, i dívat se, i hrát, i sledovat, i tvořit svoji melodii. Stejně ona moje není.
Jenom jsem zachytila ty „správné“ vlny vesmíru, ty, které se mnou právě zněly.
Jsem tím nástrojem, přes který je projeven, něco, někdo, duše, my, svět, stvořitel?
Lidé, tvořte, ale čtete taky, každé dílo vhodné pro autora a ještě pro svého čtenáře též.
Každý máme životní období, každý máme scénáře.
„Nemůžeme být všichni umělci. Kdo by potom třeba vyvážel popelnice ... které naplníme vyhozenými skicami, například :-) ... Ale moje otázka zní, a nešlo by i vynášení košů udělat tak jaksi „umělecky“?, se srdcem, s úsměvem?
Trošku si přitom hrát, a ze své práce se radovat?
A pak si třeba doma večer v pokojíku malovat?

„Moje“ „tvoje“, to je jedno, všichni čerpáme z jednoho zdroje. A když se mi něco nelíbí, no a co, nechám to být a najdu si jiné dílo, které rezonuje :-) Všechno se mění a nic není věčné, tak i tvorba může být vrtkavá. Jednou jde a prochází, jindy neposedí a jde dál. No a co má být? Tak zase přijde něco jiného, každou vteřinou, obraz vyveden. Jenom vnímat a naslouchat svému VNITŘNÍMU hlasu ... a potom už se jenom dívat na tu krásu, třeba pod mýma rukama vznikající, formou slov či barev a tvarů. Že já mám něco hodnotit či posuzovat? Dobré, špatné? Řekl kdo? Ani má díla nejsou má, tvá nejsou tvá ... jsem ráda, když to někoho osloví a když najdu něco, co oslovuje mě, znamená to pro mě hodně, více lidí na stejné vlně, paráda ... ale moře je tak široké a tolik různých vln se do něj vejde ... tolik různých lodí, lodivodů a korábů.
Všichni se sem vejdeme, no není to úžasné?
Můžeme dělat naprosto cokoli, být kýmkoli, jenom si to dovolit.

6.část – Vyvrcholení a závěr
Tak už zase skáču přes kaluže ... píšu, čtu, obohacená o další rozměr, poučení z nečtení, sdílím, maluju, hraju, prostě tvořím a své samolibé ochranné hranice bořím, mým úkolem je naslouchat a tvořit a už ne tolik hodnotit ...