94 - Kloaka Extáze - Let It Roll Cirkus Štěstí

94 - Kloaka Extáze - Let It Roll Cirkus Štěstí

Anotace: Den. Noc. Generace. Postavy. Hoikios. Osm ložisek. Daikos. Za zrcadlovkami. Cyikos. S dýmkou galaxie. Saivairos. BassDrop. Techstep. Neurofunkový folk. Extáze. LIR. Rave. Moderní robotický příběh.

 

  "Je pár robotických much, které vyjadřují dobové myšlení, jako hudba tvořená v kvartálních obrazech, je to stoupání, jež vzniká v pre-obrazech   a  hudba budoucnosti je tedy zakletá v budoucí generaci obrazu, ať jsi inženýr hudebního světla, akustických televodič nebo křemíkový technik    syntetizérů, tohle přece musíš vidět v křivkách objevených v zítřejším ravu, slzách jeho chvilky, která nezaniká. "    

      

      (povídá Chablo Par jistému korunímu princi ve čtvrté generaci mezigalaktického bass music festivalu) 

 

 I.

 

 "Zítra se o tom bude psát všude, tahle hudba bude doprovázet dějiny, ony ji však mají v moci a proto teď motáme jointa pro robotického krále komputerizované hudby." 

 

Bylo to skutečné ta vibrace ? 

Pro uskutečnění začněme pěkně popořádku, začleňme mnohočetné perspektivy a vysvětleme důvod celého počínání. Mozek Chtěl vidět a slyšet jak se tahle generace udělá, tepoucí do posledního, všichni do všech dimenzí, protičetné perspektivy se střetnou v amnestie beatu a procitnou ze snění a celý festivalový svatostánek se stane Skutečností s ušima velkých S, které oblejou obzor a zaplaví všechny smysly, kterými nás boží univerzum obdařilo!

 

 Vycházející slunce nad horizontem napovídá letmé modré pokoje oblohy. Místnost, která má všude po stěnách zápisky. Na stropě velká mlhovina. Zvonící budík. Přichází drop Loadstar Bomber. Postava, před chvílí ještě ležící, vyskakuje a roboticky stepuje jako šílená. Z postele zbydou jen třísky,  Jde do koupelny, vyčiští si zuby a pomyslí si, že tohle je ten den, den jedna mínus nula, den D, den L.I.R, dlouho očekávaný srdcem i mozkem, anticipovaný kloub jedné letní energie, žadostiučinění pro lidí milující drum and bass, mraveniště bassmusic, pro mnohé okamžik až náboženské spásy doprovázené rájem hojnosti chemických substancí, termoakustika kolektivních vytržení moderní technologie extáze věku ! Bráno do světa proti zákeřnému monstru entropie !

 

 

 Robotická inteligence dorazila do Benešova. Mimořádná pohotovost. Čas vzít raveující spravedlnost do vlastních rukou! Postava Salvairose z Vixkozu si obleče nachystané bojové oblečení. Zelené triko ze smajlem pijícím stepující šťávu z manifestujícího brlohu. Kapsáče s mořem kapes na drogy a cigarety, ponožky stepující sami v bílé i černé a batoh s vínem a plesgaňu se slivovicí, Morava reprezent. Vychází na světlo boží, obloha vypadá nesměle, tváří se neskonale. Saivairos jjíždí do bytu pro Hoikiose Jora, ten se probouzí v moment bytostného prozření na vteřinu přesně, okamžitě ve střehu bdí nad čím se objevil, kocovina v levém oku minulé noci jen upřítomňuje páteční sprcha a popisování příběhů ze snů, právě v tom zvoní na zvonek bytu Cyiros z plenéry, modrooký rusí čaroman trousící cáry dechu, usmívá se, protože má na tričku galaxii stoupající z dýmky Freemana Dysona v den kdy se galaxie svinula do sebe jako světlo paprskometu. Do bytu přichází bytný. "Vy jedete na festival ? Byli jste na Colors ? Chtěl jsem jet, byl tam frontman z Led Zepelin, Robert Plant." "Jedem za elektronikou plantovat beaty. Po domluvě padáme z bytu, se vším co jsme slyšeli o robotickém městě, které má produkovat onu vibraci, na kterou se slétají mušky a jadérka bytí té doby. První srpnový rozbřesk neurofunku !



Nastupující do času. Za ním se zvedá Daikos z Modryxs (ve skutečnosti poletuje na montáži někde v cirkuitu Jarošova, kde vydělává na poslední věty dopaminující prachu a lístku do himaláje lámaného beatu, do oka se dostává později téhož věčera pozn. au) myridáďan energie z pleautasy modras, patřící mezi mladé stepgaunery věku, youngsters hradiště lir crew téhož večera pohromadě. Ďas to vem, setkáme se po deváté, utečou mu věci, které si nahradí frenetickým pulzováním v čele crowdu nad pionýrem tech soundu. 

 

 

Vystěhování z bytu, poslední maniakální pohovory, odchod na vlakové nádraží města královského. Město prožívá letní filmovou školu, účastníci některých krajů a končin odjíždějí již před víkendem, sedmidenní poflakování, filmování a kalení není pro každého. Zapomenuté energiťáky jsou stopou času, my jedeme proniknout třešničku na konci týdne Lfš - cigareta pohladí rty na levém kouřovém vedle vlakového. Lidé se spacáky, karimatky a studentské oči vnukající nápady na letní rychty a uvolněné přijezdy. Přijíždějící vlak na druhou kolej. Rychlík o jedenácté směr Praha. Přisedáme do kupé. Tam dva staříci jedoucí z lázní Luhačovice. Mění se polarita řeči. Něco v moči těch dvou. Staříci vyprávějí o hudbě, mládí i Luhačovicích, jak si užívali a jak to tam bylo excelentní. Pro nás jsou to poutavé hovory. Víno začínáme už z kraje před druhou zastávkou. Bílé sladké bulharské jako staré město. Vzpomínky na minulý ročník. Jak jinak. Něco mi říká, že cesta bude dlouhá, průtažná, něco je ve vzduchu, robotický převrat, uživatelé marihuany jsou pověšeni na kouř jako na nesmrtelné prádlo Ty krávo, svět je ujíždějící úlet dvou očí, které tě milují ! Žluč všech těch problémů, které nastaly i nenastaly. Nejsme kompletní. Plenér je navnaděn. Daikos objeví cestu později. Musí vydělat, aby jej pustili a on mohl říct, že ten kříšťál stál za to. Neurofunkový kříšťál je letištěm ve kterém dominují běžecké cepíny !

 

Cesta je hrou jako náhodný poplach před dropem pulzující naděje crowdu.

Povídali, že ten set vyhoří před tím než ti mozek exploduje mdíem-íčkem.

Vím, že jsi brutální emzák a psychopatický soustruh když jsi to vezmeš.

  Ale stále jsi duhový princ stepwarrior, který vtéká do hudby a ona do něj.

A to je vše podle tebe, který vídíš, že nad nebem je zenit, který tě volá!

 

 

II. 


"Ty jsi mě do toho zase vtáhnul! Říkal jsem ti, že dneska je ten den kdy si to vzít, kdy jindy si to chceš vzít?"

 

Přecházející silulety různých krajů viděné z kolejnice natěšení. Města utíkají jako samply na vozové lince bicích vytvořených elektronicky. Živá tkáň lokomotiv se obláká do masek syntetické kadence a Partitury vzduchu kolem sloupů z rozkoše noci, která nenastala. Okolo promluv rotutohlavové chvění. Představy minoucí i prolnoucí se s večerem. Debaty se staříky od vesnice blízko dvora králové. Mají rádi taneční starou hudbu a tanec s děvčaty po padesátce. Vystupují u pardubic, podáváme jim kufry a loučíme se. Začínáme pít ve stoje, probuzeni náhlým příblížením k cíli...V Praze na nádraží co nevidět louská se okurka vlaků. Lístek máme přímo do Benešova. Trojčlený bankomat hledá svého šťastlivce. Finance v kupě připravené k roztočení. Skok do vlaku, stání v uličce. Hoikios se láduje a dáví sluneční pomozánkou se sýrem a česnekem, Vydatné bulky plné tanečního zla na koleji projíždějící přes Čerčany. Třičtvrtě hodiny tam. V druhé byl ten českek rozmixovaný jen jako polovina setu, který tě rozmašíruje. Svačina plá plná kovových slov, pár slov do úletu, bleších gest vtékajících do robotických, extatických, vyjetých úsměvů. Vlekoucí se okna. Slyšíte to ? Paranormální aktivita. Jsme tam. Žebrovci beatu v liquidofunku věku!

 

 

Vyskočíme z vlaku na starém nádraží jak správní zástupci gazeloidní rasy. Barikády lemují hlavní silnici jako by to byl dlouhý had utkaný z prvotřídního fetu. Pár podezřelých, mladých a nažhavených lidí již peláší směr areál. Policejní dohled, kdyby náhodou někdo močil na veřejné blaho, nebo upustil fajfku s vybranými metamfetaminy. Jdeme usednout nedaleko starého příběhu nádražních hal, popít kapky hrdelní vinné, zakouřit tabáček pro chvílé odměřené a srovnat halucinotvorné myšlenky. Cyikos se rozlévá jako vagon před roztříštěním nové galaxie. Říkal jsem mu, že jsme hradištštví vozatajové paranormální aktivity. Citelné zjištění, jsme bez stanu, ovce kapitalismu nám jej snědli, ve skutečnosti si stan vzal na ramena rohy a utekl do krajin, kde je více drog. Vydáváme se směr robotický areál. Místní lidé jsou jako fauna, která roste jen na vybraných ostrovech ráje, který už dávno vymřel. Procházíme přes prostor, kroky se melou, lidé se usmívají, kamenitá stezka dovnitř. Partička lidí po čtyřicítce grilují jehněčího nohsleda beatu. Tak-tak-tik-tek-časovaná bomba. Cítím, že guma na Black outu bude odpaněná nějakým cynikem. Cyiros a Hoikios si kupují lístky na festival neřesti. Šílené, devatenáct set a děvky ani vitamíny extáze nejsou v ceně, dopaminové brány imperialismu rozvírají svá víčka, všichni berou prázdnotu jako paletu svých sester. Svůj lupen mám už od března. Opatruji jej né jako oko v hlavě, ale jako sítnici uvnitř membrány, kde každý článek vteřiny je očekávajícím tlakem před explozí půlnoci. Každá kapka energie skladované od té doby bude té noci skalpelována díky mnoha formám chemického i organického vytržení. Vše odnikud a nikteré v lidech. Cyikos se obhlíží na strany a vidí jen samé hardcore kaliče, holiče hadrující step a krásné dívky všude okolo. Obcházíme stanové městečko, moře lidí stavějících druhý domov, festival v mraku rozběhu, vůně canabis se line čtvrtým prostorem. Bez něj by jste praskli tepem hvězd. Květy marihuany jsou kapky boží ambrozie, to ví každé malé dítě, i když neběhá po čudlících syntetizéru jako pozéři, co nikdy nesložili fraktální a zabijáckou hudbu. Sedáme na levý roh druhého bloku stanového města, komunikujeme se zpozdivším Daikosem, který cestuje autobusem a počítá ovečky kilometrů do cíle robotické inkluze (zahrnutí) a jdeme do úschovny. Tam se směje dívka, vypadající spíš jako fanda psytrance. Hodíme dovnitř věci, převlékání, přešlapování. Hezké holky a sexurity pleš lesknoucí se od slunce. To už stojíme u prohlídek, masáž zadarmo a v momentu jsme vevnitř. Dostáváme letáček s Imagination festivalem, progresivnějsí a temnější verzí festivalové dimenze tržní mechaniky věku. Kalení stojí peníze, producenti jsou kojící batolata na výdělky a stejně obvykle dělaj hovno. Uvidíme kluci, jestli to bude propadák, asi budu pít jenom čajíček, ty drogy ti neudělaj dobře, říkala babička. Prej ať hlavně necestuju se žádnými feťáky. Saivairos jen mlčí a obhlíží kde že je ten Madhouse...

 

 

Obletíme pár stagí Underworld zone. Ty kubistické malůvky jsou jako ostrovní zeď v našich kasárnách. Psychedelickej generační graffity art ve své neredukované podobě. Bassdrive zóne, kde kluci mají i studio s macbooka a jedou si svoje, vidím dvě obrazovky, spousta banerů a hodně tlačítek k prokliknutí, vybavení pro nástup a stvoření v bílém dobře ladí s mírnou náladou rozruchu, balancuje a ukliďnuje. Dvě F-jedničky po stranách, vítavá palba, jak ji miluješ. Vše se pomalu rozjíždí, obchází ještě nezapnutý Black-out, lidé kolem stánků, mladí lidé od kterých, kdyby jsi vzal nápisy a obrázky na tričkách, uděláš generační koláž tužeb a přání. 'I love Drum and Bass' 'Drum and Bass is my Drug' a nejvytříbenější 'Party Harder!' Madhouse stage stále ještě pilují, určitě mají ještě nosánek od koksu. Spousta lidí začala včera, ti nenasytní, ti co si to mohli dovolit. Hoikios skáče ke stánku s Espace wear, kupuje drahé naťelník, ideální dáreček, mezi tím a oním není rozdíl. Vnikáme do Chill out squatu, kde hrají již úderně, tvorové chillují na poduškách z betonových kvádrů, je to pěna pod prdel. Krásné flueresenční malby vytažené na světlo vibrace. Starý archetyp s dvojí tváří staříka, vousy mu splývají s rysem kolem nozder a očnic. Máyský kalendář a pavučina vesmírných snů roztočených po blanách sedmé dimenze...Psy komunita je inspirativnější než výmazové z dnb univerza, prolínající se kmeny žánrů. Už mlčim...Sedneme. Ubalíme. Najdeme místo na zkuřvous. Za Madhousem na travičce, vykouříme v lajně po třech. Silný to model, Cyikos přitakává, Hoikios kašle na celé kolo jako santusák před tuberou. Projdeme závratnou halou pro tři tisíce lidí, kde se rozprostře našim zrakům Black Out v celé kasárnické parádě. Před tím tady vojáci stepovali v řadách, byli buzerováni kreténama ze systému a vykonávali připitomnělé rozkazy mužské ješitnosti, nyní se tady rozvalují huliči, tanečníci, lidi bez budoucnosti a ztracené existence navíjející se na tankodrom dropů, basslinek, úderů, kopáků a nekonečné variace samplů, které tě mají rozburcovat a nechat tě uvěřit, že nebe i peklo je blízko, neboť ty jsi ten kdo vidí do Budoucnosti. Mr. Happy otevírá Blackout. Takovou přezdívku si může dát jenom nějaká vysmátá, vymázlá smažka s podlomenou sebedůvěrou a nízkýma schopnostma zasunout. Ještě že ji mám a neztrácím sílu dělat si legraci z atomického ravu i galaxie. Přišli jsme si to užívat ne ? Rezonance po celém prostoru ubíjí první vyhulené, nastupující vlna mírného chvění a to jsme ještě nic nepožili, ale s prvním dropem jsme ožili a pustili se do díla. Saivairos s Hoikiosem stepují s oblibou svého bytí už léta, vždy když v jejich malém městě nastane drumové rozpoložení, je to v nich...Mezigalaktické, turbinální, strhující, led-ovské plátna, větrací šachty o velikosti většího bazénu, v nich rotující klíče, spirální majestáty deoxyribonukleových kyselin a další paměti vesmírné historie. Hala pro tři tisíce lidí, skutečně designovaná jako sen dobrodruha, vizionáře. Nevím kdo je hlavním autorem projekcí ani konceptu té stage, ale smekám a vynáším respekt. Je to kurva dobré. ' Takovou párty jsem chtěl vždycky zažít, jakoby vytaženou ze snu' odlamuje ze slov Cyikos. A právě to je ono, vyhřeznou střeva nějakého šíleného snu a zhmotnit je ve skutečnost, magnificiencé. Za barem nechybí fotbálky, a gumové podložení pro good step/jump/mix kokteilového vraha psychosomatické pozornosti. Od pravé strany turbíny, procházející bary vzduchu, industriální design zapadající jako stará ponorka s Verneových novel, jen zasazená do budoucnosti, továrna na zlaté útroby robotického průmyslu. Jsme agenti jednoho věku a vy ledky a ustřelené, ujeté stagi uprostřed celé té oázy chaotické hudby neklidu. Stejné složení materiálu jako na zmním výstavišti. Brutální síla Function one, monstózní to produkt dnešní doby, divoké a precizní zvíře mezi sound systémy. Hyperventilní privilegium stát pod fukarem. Jen by jej mohli zesílil a odfouknou všechny ravery až na zadní stěnu, kdy by z nich zůstal jen chemickej cucflek. Provařená hra na nálož, první breakbeaty tvařácí se placatě, ploše, jako by o ně šlo, první stepy se zlomenou napoleonovou holí. Po chvíli, která trvá nekonečně dlouho jedeme na plno s Hoikiosem, ten kvintuje paty zase podle přihrádek své mapy mysli, nekecaně nečekaná rychta krátce po šesté, plnoodpolední rave, první štastné duše, výhonky pletoucí dynamiku té nezapomenutelné noci. Noc vinoucí se jako krásná rachejtle explodující nad zátokou matky Extáze.

 

 

Vyběhneme z Blackoutu jako pomazaní tygři nové mše. Potkáváme artisty. Klidně jsem mohli přicestovat z jiné dimenze nebo času. Chlápek se zlatou tváři a pigmentem sonické krávy na čópr kole, zasekává se na kamíncích a usmívá se jak sjetej bůh, projíždí areálem spolu s dalšímu ujetými umělci, černým a bílým bubeníkem, tanečníkem co zvedá svoji paničku jako stříbrnou svíci rauše, projíždějí areálem robotického kontinua, aby sjednotili pozornost před otevřením Mainstage. Mainstage je manifestovaná touha mnoha generací a věků, nikdo to neví, ale její podobu reinkarnovala jedna ultrasonická kráva s plynovou maskou, kterou Saivairos kdesi zahlédl. Uvítáme show, jejich připravené performance. Je zajímavé sledovat jaký je asi mimozemský ekvivalent domorodého bubnování. Je tam týpek co zná polaritu vesmírných energií a točí se dvěma dřevěnými zmijozelama a protíná je synchroně. Cyikos je mystik a ví, že to je versus Tao, Jing a jang, psychedelické rozhraní vesmíru. Ano, jste už znuděni, že, krásní mladí lidé památné země za kterou se neumírá ? Lidé tleskají nahlas. Křičí a natáčejí. Každý je režisérem, každý má prst na spoušti, neboť Youtube je globálním producentem nedělají si nárok na daň ani prestiž, je to prostě multimediální muzeum posledních sto patnácti let filmového věku. Oheň do výše pěti metrů za našimi zády. Oheň je hudba, která se vyjadřuje sama. Hudba mluví sama za sebe a nepotřebuje žádného idiota, aby to dělal za ni. Test na madhousu ze zdi z transformeřích součástek. Než se nadějeme, je po osmé, artisté vedou průvod a už si to dav strouhá pěkně k mainu, kde to už zažívá první drop na zeslabeném volumu L-acustic, kde štrůdly jsou po obou stranách zakomponované do gigantické robotické masky hlavy, v osmistěnu lodi, která se má zvednou k odletu, stavějící se jako cyklotronická mašinerie z blízké militární budoucnosti, vše uzpůsobené technice, světlům a zvuku, preforované pro večerní představení založené na lapsech, laserech a bojovných samplech, připravených vám odbouchnou mysl do jiné dimenze. A to tady jde, zažít Giacomo a vrátit si vyhozené prachy zážitkem vyhozených kopítek mysli. O tom až dále na seminářích tržní ekonomiky věku aneb jak zbohatnou aniž by člověk musel být génius nebo dědic obrovského majetku. Neb jedna pecka střídá druhou, řezané duo zatáček roztáčí kola apocalypsy a my s ládivou nádivkou grácie sledujeme první rozjezdy té audiovizuální podívané, které říkám mrdavá pastva pro potěchu mas. Řezaná osvětově a až do vytrženého kónického tvaru raverova hřebínku. Schooler zažil raketový vzestup, hraje vyloženě na tělo pecky co jedou ve všech podobách známosti. Ani se nenadějeme a mizíme ven z areálu, bereme dobré víno a vyrážíme směr vlakové nádraží kam má docestovat Daikos ve společnosti dvou Milánských boys. Cestou potkáváme první dealerské sovičky, od kterých Saivairos dožaduje nějaké kypré létající talíře.  K mání jsou jen značky aut a jedna firma co dělá s ovocem.

 

"Jsou barevný? Ne díky ty nechci" 

  "Tyhle jsou jistý, vypadám jak cigán kámo?"

    "Ne to ne, co jsou zač?"             "Zelený jablíčka a růžový mercedesy"

       "Koukej na mě jsou fakt dobrý    kámo nemá na lupen tak dáváme za sto pade"

          "Tak potom mi dej od každé jednu"      "Okey"

             (Má oči jako dítě co ještě nevidělo mámu)               " Jsi začal nějak brzo ne?"

                                                                                              "Já jsem začal už včera!"

 

                                                                           "Tak to je potom jasný, dík a čau"


Jsou chvíle kdy zapomenete na prostor a prostor zapomene na vás.

Pa jsou chvíle, kdy se něco chystá a vaše mysl furt skáče kurzorem 

tam dopředu furt dopředu, jakoby tam chtěla být a toužila stvořit

to všechno. Touha je jedna věc. Realizace druhá. Ravující robotické krávy jsou věc třetí.

Někdo by si měl dát pozor. Protože předávkování není jen slovo na papíře. Smích.



III. 

      'Hoříš pro lásku?' ' Láska mne zapálí, dnes v noci mne sežehne'



Doklušeme na nádražní původní spot, kde jsme zapalovali první benešovské žvárka a popíjeli první doušky bílého. Lidé přijíždějící při soumraku pozdějšími spoji po práci. Popíjíme lahodné moravské bílé a nálada začíná být velmi vzrušivá a bujará. Hoikios, Saivairos a Cyikos dostali za úkol ubalit špekenzí, pozdivši přitelenémi Daikosovi, který už mistrálně svádí boj o uvítací úsměv, který mu neskutečně vychází a my jsme nesmírně rádi, že jsme kompletní. Moravská čtverka pohromadě v opojení svatostánkem evropské i světové bassmusic. Svítíme oči do prostoru. Kde se zjeví Jancos Cralos a jeho fella Apartamix. Povídají že hrají cesta dlouhá toulavá, pět hodin panečku to je gól pánové, jdem do toho naplno hned a dáváme Jancosovi doušky domácí pálené ze švestiček. Ti dva jsou na liru poprvé. Všichni kromě Saivairose, který měl odvahu si to fouknout minulý rok úplně sám, na vlastní drum and bassovou pěst nosohltanu, protože slyšel že prstoklad beden bude vysoký jak čtyřpodlažní barák, šílený to musicus aparatus. Jaké to překvapení v dobrotách sil. Rozzářené rozradostnění jako první doušek a mládežnická tetka Gořalka. První doušek je Letmé letní pohlazení. Vše zašvitoří a pádem jícnu pročistí. Ubaléný špíček rozkoluje pánům sluchový i náladový apetit. Vynořuje se Daikos. Znovu Usmíván, znovu rozzářen, jde s italskými boys. Benisimo Let It Roll. "Dou you flyght from Milano?"    "Yes man"     "Wicked gonna be wicked and insane tonight!"  S neuvěřitelnou energií Saivairos dává highfive těm Bonům a Donům a Cyikos už náhlen, vítá, posílá bílé pozvolně, špíčka od paží k bradě, Vše cirkuluje, Hradištská osádka vydává se směrem do útrop kasáren, festivalové opojení začíná být Kompletní! Vystojená fronta pro Daikose, oranžová vlajka vlaje do noci se značkou toho všeho, Noc vlahého vánku připomíná silnou válku mezi dimenzemi jako lidé vydávající se za převtělené mimozemštany, čekající tisíce let zmrzlí, nedočkaví až budou moci konečně zapařit na měšce dat, které znamenají pohyb, život a poezii. Klid horlivých šoků před bouří první artilérie neura! Věci hozeny do úschovny, na vystavění stanu nezbyl čas, nový bojový úkol, mise probudit party ducha, který je poplatný všemi jen ne antropologickému průzkumu drogové informovanosti na elektronické taneční scéně, která právě znamená střední frekvenční Vesmír ! Saivairos otevřeně vezme se zavazadla krystal mdma, prášek pro frontální laloky, lačné svodidla mozkových center připravených svést finální extempóre..Extravaganzo liro traabanza trans! Vyrážíme dovnitř jako kobylky vystřelené prakem z antických křídel neukončených dějin fosforeskující moci.


Rozvířený a přijezdem rozjetý Daikos s plápolajícím svícnem v duhové palbě očí, našláplý, býčí matador Hoikios kající se úsměvem nového roznětu při bouři soumraku, uslyšený a znovuzrozovaný  Cyikos se světlou paletou severské krve připravené k rozpumpování pod dynamem hvězd a  Saivairos vnitřně křepčící v jakémsi zdánlivém megahypu, který jej vyšle za hranici, která tam nikdy ani nebyla, neboť být sebou znamená tančit a tanec je tvořivý rej šroubovitých výbojů mateřské písně Galaxií.. 


Přikládáme oko k festivalové vesmírné mapě a Jdeme ukázat novému Daikosově tichošlápku emzácký Blackout a skrytý vytuněný Madhouse, který vypadl elektroplazmaticky hned při první příležitosti, černočerná tma a antivibrující ticho, tlaková entropie nářku se nekoná,zapínáme oči jak baterky, zdravíce měrnice či směrnice nové doby, potkávajíce bratria ze Slovenska, Běžíme na Blackout kout privilegium dance, tam  hromadná exploze na týpka co si říká QO, nezahálí a rozsekává každou vteřinu, masterkill před desátou, roztáhlé koutky až ke skrupulím přirozené euforie, pokračujeme ven kolem underworldu, okolo, zastavíme se v Saivairově záblesku na dva koláčky co má od sovích hochů, splitne dvě barevná kolesa jež znamenájí válečný pokřik i pomatenou iluzi, kousne do jednoho jako čivava co si bere sušené toustíčky, ukousne půlečku, která vypadá jako asteroid, ještě zobne růžek, pošle Hoikiosovi, další smítko energie, která se metabolizuje, kluci se podělí, smlsneme na mírně hořkých polovinách v naději bližní hodiny tvého nástupu - alias až nás holky koulinkaté došlapají - a pokračujeme na netvora, zrůdnou Mainstage show šlapajíce tak kolo, jež začíná o čtvrt na jedenáct úvodní páteční show, která vlastně završuje výstup Frankeeho, které jsme pořádně neslyšeli a tak pronikáme do nahypovaného davu dál od leva, Hoikios to táhle, obchází plenér postaviček a hle, stoupají si do předních řad s Daikiosem a ve vteřině se ztratí Saivairosovi, lidí je jako zrnek kávy na plantáži v jižní Americe, v krvi molekul lidského vzduchu se to třese 'ať probudí tu věc',  lízne se metaprostorem dat nafrčených do outputů entertainingu po všechny ty měsíce reklamních sondáží a oblamování facebookových kolekcí a zveřejňování, to všechno tady vrcholí tak ať probudí tu zatraceně nadčasovou robotickou věc co je přelivem nějaké vyšší kosmické lodi a zároveň strojem na sny, objektem vesmírné struktury věci na kterou všichni čekali aby sní obohoatili své Vědomí a svůj více čí méně prázdninový Život ? 


Moment ztichnutí dlouhý jak atomická válka. Vážka před roztavením se mihne dřív než skončí třetí světová. Oči vizuální generace planou až z toho jednomu cvrkání mrkne i šourek. Oči obrazu jdou vpřed, dál za plentu viditelného momentu vášně. Svět se dívá a platí elektřinu, aby ten kdo  to načasoval a uzmul, kluci s vyhlášené makuty, nachystali obrovské černé projektory položené na bok technické věže ve středu, lasery se zamotávají do prostoru za zvuků startující kosmické lodi vzpomínající příběhem na budoucnost, světla rozzáří pódium po tom, co baletí robotická princezna zažehne baterkou rovinu pódia, potom Zelené lasery stylově rozpoltí čelní prostor, vyzařujíce tak mnohoset tisíc lumenů pronikavé zelenovosti a takhle asi funguje pamět jednotek světla, ve které sídlí potomek, paměť budoucnosti o které v následujících letech uslyšíme ve vidění těch, kteří viděli dál než my.


První údery neuroklaviatury, výdechy zvedající se továrny na stroje, exploze při rozbřesku slitin ve výrobě dobývá zorné pole tisíců rojem auditivní i vizuálně spektrabilní informace, mladé jako druhá dekáda třetího milénia, která nás obsahuje jako šlichtichy bitů zrcadlících tuto epochu vyzabíjenou mládím, mládím které je plýtváno božím plánem a stářím nepochopených generací dílny zákonů robotických strojů, jež pracují pod lidstvem šlehajícím plameny v rotoskopickém zaujetí hudební složky, čiré šílenství bez kritické fáze rozumu, mnoho úderů z hlavy středu masky, libové, harshovnější a libovější samply přízračné jak duté a oblé neuro jaksi vystihující tep celé fasády, monumentální sonda, části z hymny jak od pochodu z Black Sun, ta podobnost zle nahodilá a ty slyšíš, ať už jsi kdokoliv, kteroukoliv postavou z té masy, vidíš verzi skutečnosti své šou reality, vždycky je to šáráda části komunikace mezi mozkem za součastnost herecké show jako předpoklad ohromného výdělku na představením, které tě vezme sebou do kolen, ale na samém konci není ani tak dlouhé ani technicky mobilitně propracované jako to co přichystali minulý rok s fonusem na hrudi a zenitem na cirkulárních jiskrách celého stavu mainu a tak všichni spolkli tu věc i s navijákem, dobrá i bodrá celokovová pozornost architektonické erupce, na kterou všichni čekali, za kterou si draze a výsostně zaplatili, aby údrželi dech doby ve střehu a spatřili v mezipatrech akustiky doprovodné sonické obrazce, velín celé té gotické struktury zámků a šroubů a frikcí stavějících se do celé řady ozubených koleček nového věku, celé dynastie vzorů jdoucí na hlavní oko pozlátka technologií, je to skutečně teleportující velín jako rohlík kvantové teleportace nebo galaktického muzikolea, jen jeho potenciál nebyl využit na maximum, neboť zbrojní a vojenské technologie nebyly vpuštěny do hry a tak Saivairos snící stále chytá iluzi za kvítek a vidí, že holografická komerční instrumentalita lidstva a holosály kam se posuneme dál jsou buď na můstku mimo evoluční zřetel člověka, nebo jsou ještě dál než sahá jeho matematická představivost a skandální předhůří fraktálních dolů padajících systémů inteligence, onen můstek pro obrození ultrasenzoria hudebního milénia, vnuknutí před rozřezáním atomu a elektronickým započetím prvního projektu, který nežere energii, neboť ta je velmi zdarma a široce dostupná všem kutilům raveování myšlenky. Ať žijí mihotající se zlaté doly nové vlny hudebních projektů, které nám ukážou co je to atmosféra při zatmívajících stepech Supernovy přihlášené k  otevření mlhovin nevystavěné struktury budoucích Světů.


Partie stage dílečky masy robotické klaviatury organismu, kybernetického papírového organismu, se nepohybovaly jako předchozí ročník galavečera, byly zaměřené na energické lightshow a svěží tech-cyklus, pramené načasování a vizuální pastvu lidutvorného zárodku obdivuhodných ohromení, onen palčivý a květnatý audiovizuální orgasmus, multimiliónový rej částic s maketou zítřků i průměrným pivoňkovým ohňostrojem s párem konfet a břidlicových svící římských. Avšak kdo by tomu přišel na kloub dřív, o pět, deset let dřív, ten by to rozjel v době, kdy komerční využití multimediální dynastie nebylo ještě v západním světě předestřeno, třeba tak jako Alexandro Jodorovski vytvořil scénář k filmu Dune, který byl tak nadčasový, že prostředky k jeho realizaci tady nebyli ještě ani za deset, dvacet let a to o dva roky později přišel mladý šílenec Lucas a dal do pohybu tým, který utvořil lighthouse a prásknul do bot techniky a popasoval se s hvězdnýma válkama jako ten První. Ten tým je v době, o robotických principech filmové nadčasovosti může být řeč jen když jste v tom, ale kdo tomu dneska holduje, kdo vlastně předbíhá dobu si asi říkáte, jako já a vy, jako ten strýček tam nahoře co to celé dopoval finanřním trustem manžety manažera, jako dobré rozšísnutí před pečetí noci filmu, který je skutečností, protože jej sledujete a říkate si kam až by to mohlo zajít zase napřesrok. Viva la DC Breaks, kteří to rozpálili hned se svým Swagovitým koncernem první vteřiny a užínali tak super festivalové tempo. 


Krátce po ceremoniálu a jaká to byla příležitost k subjektivní lavině řevu, vystupuje Hype Mc a rozpumpuje všechny Neukojené bassem, '20 000 original ravers Respect to each one of you' , dvacet tisíc krát sto milionů krát sto milionů nervových synapsí v hlavě každého pikolíka tam obnaženého hyperdopaminovou náloží v centrálním mozku kolektivu a k tomu ještě někde nějaký náhodný cestovatel a pozorovatel světla v jiné galaxii používající sčítající systémy na kvantové sonary teleportace, jak fiktivní a nemístné říkáte, neskrývaná vášeň ke sci-fi, vizím a poezii i to je Saivairos, A pak ta vyskandující záležitost, která mi běží v hlavě už pár týdnů, slyším ji všude, stačí když se hrála česká hymna, před ovacemi stadionů, vždy nějaká vznosná chvíle, pauza melodické hudby, klidně spláchnutí zemské tíže a do pozadí ten posvátný vytoužený křik zdvojených ovací všech těch drum and bassheads ! 'Já řeknu Let a vy zas Roll - Let-It---Roll!---Let-it----Roll!!---LEt-It-----Roll !!!!


Vyhlašují tak kybernetickou hymnu a odstartování největší drum and bassovému (synth)festivalu v Evropě, ne-li na světě a celý svatostánek i přívlak mohutné energie noci je tak celebrován a vryt neopominutelně a nesmazatelně do hlubin paměti těch, kdo se uštědřili a přišli a ti i ode Saivairose sklízejí neskutečný respekt a hřívu příštích požehnání na Všech parties zítřka !


Kybernetická varno neurofunkové lázně vlahých součástek cyberpunku v syntetickém ródeu poslední vteřiny před šňupnutím prachové hierarchie částic, jež tě vystřelí do tepla a blaženosti. Neurofunkový folk je blizna tvých zůčastněných očí ve kterých se zrcadlí budoucnost, kterou miluješ nebo nenávidíš. Od druhé půlhodinky jedenácté hodiny do čtvrté ranní, kdy uzavírá nádraha za Audia BTK a Optiv na Mainstage pro doplňující akustiky vibrace pozadí - mezi varem lidí s technikou a novým vědomím se vše kopíruje strašně rychle, informace má pohyb rychlosti světla, stejně jako moment pohledu a odrazu světla, každá tranzovní úvaha je součástí toho neopakovatelného celku a je jen s podivem, že tohle je možno vyprodukovat v životě současném, tím mimózním rave placem se stala celá prostorová část mem-nebe, pod ním je vše jako v ráji, když je droga blízko a koluje ti v oběhu. I proto, že lidi, všichni lidi, člověk, kterého jste plni nebo prázdni, i proto bývají tvorové tak prázdní ač by měli tvořit naplnění, tak vyšinutí ač by měli hledat zlatou úměru, tak bezhlaví ač mysl jim ještě cirkuluje přes oběhy, tady dostanou co chtějí a oni chtějí hodně, všechno nebo nic, koupí nebo prodají se své touze, originál touhy v rozletu je jen jeden, v naději na rozkoš ze života a drogy, a ty dva někdy splývají, jako u básníků život a láska splynou ve velké Já, v dynastii epoch všech světelných jader vteřin, které opisuji, abych byl velkou hlubinou jako rozkoš ze života tryskající, tady ji znásobí, zcirkulují ji na bezuzdných žílách tržní mechaniky dneška a ujedou si nejbrutálnější úlet, pařbu jejich života, skvěle upadajícího a stoupajícího do světa, kde vládne měna, duch pěnez a jeho podoba antikrist, lačný článek budoucího liberalismu mocnářství skvoucí se demakracie se zdánluvě lidskou tváří, avšak příští odnoš psychofunk, bude doménou Plejáďanů, nebo transformetů metajících oktadropy do potomstva našich neuroděl!



Ať si to každý paměťník zapíše po svém, jak běhal nahoru a dolů ve čtyřtaktu celé hegemonie bassworldu, Vím jen, že jdu dál a postavy příběhu se vytrácejí a znovu nalézají jako Saivairos, který nenápadně poodstoupí, aby si do dásní a rtů vetřel trochu krystalu, který pořídil na domovině a ucítil tu viskonzitu teplejších standů a frekvencí na diaspoře průniků mozku a srdce...Po DC Breaks je crowd rozbuškou na ňadrách generace hozenou a tak nastupuje miláček sladkých nocí a prominentní člen smetánky Ram record Wilkinson, Hoikos s natěšeností bublajících bobrů stoupá blíže jako k božstvu plížení a užívá vysněné chvíle proměněné v palmu smyslové extáze, Saivairose baví pár desítek minut, slyší jej potřetí a ví, že Hoikios je stejně někde ve předu, užívá a čeká na Halflight year event! A fakt že jo dingo-bingo pak ji spustí ! Vyšle signální požehnání s Cyikusem, který našel peněženku a solidně ji vrátil, to je ono, v tom se střetnula dobrota, výtrysk lásky. Po obchůzce se náhodně Saivairos setkává s Cyikosem před Underworldem, narážíme společně na podivné a zajímavé lidi, tlacháme s nimi česky i anglicky...v zadu na Black outu, kluk, přivezl si dva gramu pírka, povídá, že je věřící, že extázi už spíš nejede, mluvíme o všem možném, O Teslovi a jeho přínosu lidem, o článcích evoluce, životu jako hře vytetované na paži, drogách a jejich pozitivním vlivu na slova a lidi o této noci, na emku je to tak snadné, vypráví se nejlíp o všem, bezbřehým lasem pojmutí, o tom tam uvnitř i venku, není to složité neboť i láska je někdy sjetá jako žirafí duha roztékající se v polibcích věčnosti, někde nad afrikou, kde se každou vteřinou rodí nové děti, nové duše, noví přátelé země, kteří se třeba jednou naučí bubnovat do rytmu svého Srdce, je to prosté, lidé se bojí, pořád se něčeho bojí, ten strach je ukrytá a silou rezavé kudly sžírá, oni tomu vždy většinou uvěří, že je to skutečné, propadnou tomu co je iluzivní, proto to berou, aby měli možnost vyjít, sjít tím co se tváří příhodně a nepohltí, obrácené světlo, v tom mi T. z Dvorkasu ukazuje dřevěný kříž, iluzi berličky jeho přesvědčení skutečnosti, snažím se mu vysvětlit příhodu z Imagination festu, kdy jsem se snažil zapřít svoji víru, svůj kříž, své bytostné self mrhající prostorem pro detail ve kterém je ďábel, podobný všemu co gestikuluji, mimiku dravě do detailů, procházím ty vzpomínky, jak neuvěřitelné to všechno bylo a stalo se. 'Life is a game má na ruce' a Saivairos na oplátku cituje 'Life is only a Dream in amusement park...' závěrečnou lajnu od Billa Hickse, mrtvého hrdiny a proroka této ztracené a nejkrásnější doby jelení pastušky beatu a raveujících loutek na emku, kokainu a všem možném, štastných, obnažených, oblažených do poslední píďě pírka krve rozvařené ve všech parties světa, které se nemohou rovnot jediné, Let It Roll festivalu, neboť bouřlivost na druhou znamená nesmrtelnost klidu bázlivých andělů bdících nad světem těch, kteří zapomněli že spát s boží existencí je pozdravem ze sfér které tě milují a to už zvedáme kotvy, Zvedáme nosy Cyikosem, rozetíráme ještě trochu poprašku po vrcholcích rtové smyslnosti a jdeme za Black out po tom co jsme ochutili na rtech a dásních malé sousto krystalu, téměř bezprostředně Saivairos snímá masku a hovoří s lidmi úplně, jsou to jen odlesky jeho samého, vnitřní jiskra se dělí v mocích těch, kteří v ni Uvěřili.  



Venku nad křídly areálu je vzduch prořídlý, Black Sun Empire to pumpují uvnitř kordy králů neurofunku, legendární Andy C přihořívá venku od půl jedné ranní, na toho byla obrovská natěšenost Saivairova břímě, výlomná a vybudivá, jen on je Haunting, jen on může lovit Ravery do svých spárů s vinylu a mít o všem přehled, dosud jej neslyšel hrát živě. Hoikios se nalezne dojde rozzářený po Wilkinsnovi s novinou, že splašil srdíčko, skutečně extáze ve tvaru srdíčka a jemných vzorů, Saivairos v ni věří i v něj a půlku polyká ladným ukousnutím tříštivé hubičky nahořklého květu tepoucí emance rozkoše v miligramech obsažené, je to onen záblesk procenta Vesmíru, že tahle bude osudová, něžná jako každá vteřinná vyvěratelka toho co klíčí v hlubinnách rozpomnění na Andělskost blažené mateřské lodi před zrozením lůna...líčivá matka hojné hojivé bouřlivosti a krásy vnímavosti citelné terapie vzlýnání pryštivosti, člověk tak splyne se svými nejniternějšími pocity v euforickém soublaženství vrcholů, prochází si tím čemu se říká andělská nepředpojatost (nedbalá elegance drogového přeludu) a snímá masku předsudků z kraje svého myšlení, tím, že v lidech vidí to dobré, (nezakleté s negativní afektovanosti minulosti lidstva) nezahlídne to klíčivě špatné, nemá k tomu tendence to objevovat, tohle je Festival Štěstí, Kloaka Zemí Extáze, cirkus milionové hry rozfofrované blaženosti duší ve dvou dnech !


Chvíli Sedíme ve třech (Hoikios, Cyikos & Saivairos ) před Madhousem, povídáme si o věcech a lidech se staršímu týpky v bílých kšiltovkách, působíme vyrovnaně a naladěně, našlapováno (po váčcích molekul vzduchu proudí trpaslíčci THC rozposláni do všech koutů Vesmíru), naminováno, a tak Saivairovi hoši z čech podají pytlíček zda-li by nechtěl někdo ochutnat další fialový prášek rozdrcených koláčků, rozhořklý, výtečný, nabízí zpětně krystal, pánové však zdvořile odmítají a tak neskonalostně vyrážíme na plac Andyho, Daikos je v dáli, někde roztřikován vibracemi noci mimo nás, po pár hodin, než se shledáme ve finálním varním kotli na Black-Outu, však hledíme oním směrem na Main, půl druhé sobotníhio rána, zažijeme poslední hodinu setu Andyho Cího.



Jestli se na něco vyplatilo čekat jako na auru při rozvětvění nové představy, tak to bylo pro Saivairose tohle, na jedné straně perfektní vytříbenost drogového set and settingu (sečteno a podtrženo - Kousky mercedesu, jablíčka, selekce krystalu, drcené extáze a srdíčka) na straně druhé lamenzní vytříbenost a řezavost každého selektu, vítěz na poli legend, vinylové řezy kotoučů jako asfaltový Flash Gordon, jen roztáhnout ruce, zadívat se na zenit oblohy, rozevřít oči a zakřičet něco co bude znít v uších i srdcích, té výbušné směsi nejdelší vteřiny jakou jsi kdy byl odhodlán stvořit, ' How is to feel Infiniteeee?¨  nejposlednější dech a ty v něm voláš hledán celým smyslem padajících dlaní velebených křídel neustávajících forem lidské existence, napjatých k zenitu jedinečné singularity breakbeatu až hlas ti zaléhá okrajem nebes a ty rozprostřen stoupáš výš, neboť to co hledáš je nad tebou i pod tebou, proniká tebou a padá dolů s dropem až hluboko do jádra zemského uzemněno v tavícím kotlíku duše pronikající vším tvořivým s nádechem klíčníka doktora Fausta doktora Blaženosti doktora matky představené nejkrásnější drogy na které se dá surfovat a ujížděť samá plnokrevnost rozklenutých šípů předsádky mízy životní když se vrací pro klíč k esenci toho všeho a s každým kulometným beatem uzemňuje buňky do tvého těla, dum-lum-tam tinia-an holy holy damn Universe ! K plicních vrstev nevyslovitelné sklíčenosti nedovršitelnosti a zároveň konečnosti lidského kontinua, že vše v hudebním aparátu zplozenému k tomuhle, ' o krok blíž k hrobu a ještě dál kam až se pase Láska ' říkám tomu když se to 'naskytne' přepnutí na pocit 'nevyhnutelného' vnuknutá osudovost sdělení a významu neublížitelného vršenství vteřin jež tě rotují a zarolují do sebe a Zkušenost tak pozře duši -  Proud tvé molekuly všeobjímajícího § - konec všeho bolestného trýznění, meta-chemicko organická spása, cucající metamfetaminovaná konvulze, takhle se vznáší padlí andělé, když přicházejí do ráje, všichni jej zažívají v ten moment ovoce Eviného, je to kolektivní procítění, a Andy pouští poslední, závěrečnou věc s filosofickým démantem --- Searching My whole Life v pasáži heroického křiku několika tisíc s  F-i--n-ddd od Kove až do dna sil a schopností hlasivek, (ze kterých ráno zbude jen troud vitálních ochraptění)  poslední kapka rozleptaných hlasivek, tleská celý hvězdný roj vibracehedů, ta membrána fanoušků z celého světa, která si přijela poslechnou set, který přivezl Andy C - z dálky vypadá jako pohodový chlápek s kšiltovkou na hlavě a tak hraje všude po světě od raného věku a drží nad námi ochranou ruku neb stále hraje z vinylu a tuto noc prostírá královsky s parádou na kterou se Nezapomíná. (I hold my hand to the Light  I dont wanna be blind) Still Running wild !  F-II-NN-DDD. Všichni kdo hledají celý život nalézají sebe a svoje přesvědčení, že to celé má vyšší smysl, kterým někdy promlouvá Hudba.


Bůh stvořil všechny elementy. Všechny lámané vibrace Univerza před miliardami let.

My je našli. Znovustvořili. Znovupohlédli na jejich sílu. Na jejich rezonativní takty.

Podařilo se nám je objevit skrz technologii. Podařilo se nám to.

Ještě jsme se nezničili atomovými zbraněmi. Stále zbývá energie se smát.

Buď v první nebo poslední řadě, ale věř, že Budoucnost bude právě taková,

jako byl ten smích, když jsi se zrodil, když jsi řekl ano celé té Vesmírnosti Života.


 



IV.  


- Saivairos Ze zprávy Hoikoisovi 25.7.2014 zaslané z nočního tranzitu v Egyptě

 "Hadej ho hraje za sto šedesát osm hodin na Black Out stage ?"

 

Saivairos si to představoval v hlavě minimálně desetkrát, Andy C končí, odbíjí druhá hodina a fanoušci dvou legendárních Pac-Manů se rozbíhají na Black Out, slyšíš Black Out! Všichni jsou v takové synergii, v takovém soublaženství, spáleni tím co naložila stále dál do průniku ohromující energie vyslaná na nebeskou síť (Netsky) nesmazatelnou atmosférou tvořící všechny duše ve štěstí i smutku, v prostoru kde se rodí všechny emoce a kde se potkává fantazie a skutečnost, nejtenší nože ve kterých zaznívají všechna lidská 'cože?'.


A tak po náročném vystoupání na téměř sopečný vrchol popelavých uhlíků lávy nastal zlom, prořízení, prořezání zpátky na Blackout, kde neměl nastoupit nikdo jiný než Ed Rush and Optical o druhé ranní na přeplněné, nažhavené, eruptivně neukojitelné stagi, kde všechna ta energie tepala jak sněžné jazyky s purporové liány úst velkého Yetiho, ony srdečná vyznání kořenům se dalo krájet lehkým provazcem těl a řízenou střelou zdobných dat mezi všemi ravery, celá akustika placu připravená k ďasovému ohňostroji, kde zápalnou šňůrou jsou raveři a clubbeři všech těch míst, které se sešla v kasárnické hale benešovského Velkého úsměvu.


A proto sem přece přišli, aby uctili krále, jednoho pionýra, tam kde to celé, temnější, optičtější, industriálnější vzniklo a na čem má pan Ed Rush podíl, aby vyrushoval všechnu extázi, vyšťavil procentuální vzezření stimaluntů dobré daru euforie, všechnu zbylou kolující krev a linoucí se marihuanu do hlav účastníků toho výsostně frenetického a líčivě neukojitelného mihotání rozlícených postav toho času ve kterém levitující nápis 'King is Return' poskakuje ve vzduchu a ukazuje jaké tu mají pánové místo, nápis posléze rozmetán změti těla, údů a entit vytvářejících Out of Rave!


Říká Saivairos otevřeně, že to byl jeho černý kůň, neboť po dubnovém Roxy věděl - s přáním Pauliose, který mu byl tehdá nezapomenutelným hostitelem a supportem, tuhle noc jej potkáváme v závěru setu u pravé bedny, v tom šíleném zaujetí pro přízrak -  že to co umí připravit svěže ti dva, nikdo jiný nenasolí v jednom provedení, jsou to úchvacující, energické mixy, plné šťávy rozlité šlachám rozstepovaným prasknutím, celé to má strukturu a dynamiku, jež tě rozmašíruje a rozkašíruje na nanomolekuly optických, roibotických kabeláží ve spěšném extáze expresu a při techničtějším klíči celého stánku ti musí být jasné, že tady má někdo dvacet let zkušeností z mixováním hudby a rozpáře tak každý parket kdekoliv na světa (Killing it everytime baby 'every time') a o to přece jde - zvlášť v česku, kde se energie účastníků raveujících na extázi přelila s ohromným potenciálem - než kdyby všichni, jak je v česku hromově obvyklé, chlastali přes čáru - tím se rovnice změní v exponencionální parabolu a rozpínavý izolující vesmír Fenoménu Blackout Rave Let It Roll dva tísíce čtrnáct - tří tisícový dav - prstenec naprosto neukojitelný a neuhojitelný ve své potenci a tendenci jít pro každý breakbeat a strhnout k zemi každý drop vybuchujícím vyskočením. (Ke stropu vyskakoval jeden ublažený a jeden vysmažený). 


Tady by Saivairos sledoval partituru ještě hodně dlouho a ví, že na Black outu se jelo v extrémním, šíleném tempu až do úplného konce o šesté ranní, avšak zdolá tím vrchol celého festivalu a řekne, že na okamžik zahlédl esenci toho všeho odraženou v zrcadlovkách jednoho příjemného Itala na first lajnu před f-1, kde byl Saivairův flíček a kolem něj Hoikios uslastněný nahoře bez, Cyikos vyčarovaný do všech spekter, rychlý a předimenzovaný Daikos zpářený s vibem ve svatostánku nesmazatelna noci -

'spářit- po-pařit- spářit se s vajbem, uchytit permafrost beatu - pokřít -rozestřít -překřtít atmo - redefinovat fixní ideu taneční budoucnosti, která byla zničena s časem - Ital ve výsečníku zkušených, klesá v předtaktovkou dropu a vynáší v ruce jakoby růži, uzemňující růžu vteřiny před vodopádem implozí, po pádu tříště přichází exploze vždy s větší a větší nepříčetností, spolu ním vyskočí Maldoror, temná démoni přilévají pravdu o synergii (to toho ještě obligátně někdy/signature střílí amorovy dropující šípy na Legolase abych zasáhl Ed Rushe, který je diktující dnb's - space- pacman který prošel všechny dimenze a neminul ani Life v tom syntetickém deja vu, které mu říkáš vzpomínka electrico) načež kříčí poloautentické nadávky a citoslovce a angličtině a lámané čestině do toho vidí rotující soukoledníky jak prominentně mapují scénu prostoru svým jedinečným tanečním krédem, vše je v jiném než se zdá a finálně skončím u nepopsatelného - než však zpozoruji Itala jak říká něco na způsob '..You are the maddest One ...You are the here the Scene !' (Lunatic) Říká co chci slyšet nebo jen napíná bohatství vibrace, každopádně se otočí k nám a uskupí Hradiště Lir crew do takové elipsy (děti udělají v rauši ráje kroužek) v prvním lajnu, Cyikos, Hoikios, Daikos, Saivairos, Italian gux a jeden míšenec, začíná hrát zmixovaná Hajvka, (Neo - Hive) kterou má obzvlášť v Top 3 DnB sekci pro údernost a nekompromisitu, všichni se zaměří na to stoupání po klávesách, koutky jdou nahoru, zorničky táhnou jako duha, panenky vyskakují z očí a jazyk jde ven z pusy, klenba se spustí a my v kruhu roztřelíme zřetel, vyrazíme brány toho nejnadupanějšího (pro všechny noci světa..) dropu z Ed Rushovy artilerie, kterou ten set vypustil (aby vyhobloval ranní zlomený tvrdý chléb krásné černošky noci). Hrálo v tom taky soustřednou pozornost mnoho faktorů, opírajících se o levely imaginace jiné řevnivosti a prosté jádro sveřepé bezprostřednosti, která je u lidí normálních, nebo nenajetých jen tak béčková, potlačená, (out of rave universe is just starter of being) a tohle bylo všechno áčkové, lirovské - Nepopsatelné pro někoho kdo nevlastní laboratoř slova - zesumírováno tah na Blackout - komplet trefa do černého - Fuckings bullseye Hitman! - maximální frenetičnost, matečná bouřlivost pohádkových 'rave' postav ohrožené divé zvěře stažená do minimálního časoprostoru (izolovaná emanence unikátní pulzující kreativity) a poutavá, trhavá a konvulzivní neukojitelnost, blažená a stoupaná, leč zvoucí se nenasytitelným, vše v merkovním prozřeteli látky, která dominuje tématickým hodům výstupu, nebo lávě vaší zničující osobnosti, která zve se malým vesmírným já a proplouvá tím mocným a nezaměnitelným univerzem, kterým jej formuje jedna dechutvorných symbolických rovin, mach bojiště středověku, zákopová syntéza zbraňové nostalgie tanečního polibku, žiletka v lajně krve pumpující temnoty na druhou, jícen zjícnělých černou energií vesmírné krize, Himalájské jeskyně maximálna či godzilla když ši dá šůpu a jede bomby celou noc, 'Extenzively Hilarious shit!' jako Zrušhovaní králíčci Duracell puštění forwardem v 2x speedu, ještě navíc když se zhulí se robotickou sněhurkou, to je potom kurva V-Rave a celý následující den pak párčí na hašiši to je tůba, šůba, lůba, člověk zpařený, nový evoluční druh, kontemplace na šrot, nová fáze drogového pořízení, komplementace kompotu vyhořelého syndromu odpadní generace duší...


Ve skutečnost nastal pro Saivairose ještě jeden intenzivní roznět když šel v hlubinnách noci proříznout underworld zone, kde tančil animální mladík bez trička pohybující se múzicky jako tělo capoeiry ladných svižných kruzích vcházeje k němu, dostávaje do elektromagnetu ona těla ve vibraci jdoucí od nás k nim a k němu a ven a dovnitř vším...rotuji stepuji protěžji každou šlachu, dlaněmi mi dává signál ať uzemním svou těkavost svou imaginaci, promítám si jeho víčka na své ukazuje ať se koukám zpříma tanečníkovi do očí, jako dva samci divé zvěře na cestě k energii kořisti, krouží v bojovém zaujetí a s dropem prasknou všechna místa ideálu, provznášíme se prostorem v sítnicové mlze a hutné atmosfére brejku jež tě dostává na kolena a ty tančíš do poslední kapky v tom svícním extatickém víření s domorodým šamanem beatu...anythink goes. 


 

A tak jsi rozhodla za mne. Prodáš se jí uzemněním. Krásce s rozdrásaným vnitřkem. Extázi.

Uhodneš za ni tři přání. Než tě pošle do hlubinného pekla, kde by se ti hrozně líbilo.

Jsi kruhem ve kterém je nedostižné doháněno primárním pocitem falešných vystavení.

Tam tě označkují síly ve které jsi věřil, žádné jiné nejsou, buď v pořádku, bezmezný.

Nevěř ve vedlejší účinky. Verš je krátký na to, aby tě něco naučil. ŽIJ OD PODLAHY. RAVE!!!




V.  


 'Kill It k---i---l-------LLL I--TTT!'        'Fuck they killing it Tonight'    'Shout It!' 'Let It Roll!'



Ve skutečnosti necháváme singularitu singularitou a udržujeme ten vibe, se kterým se nám povedlo zpářit ještě dobrou hodinu a půl, přes Neonlighta, který byl dalším tažným lodivodem přes set sobotního rána, která pro Saivairose měla víc sevřenosti a rodícího se serotoninu a plauzibility a přičinění (Ram) amfetaminu než loď noci následující(Hospital night). Další z myšlenek, které Saivairos zde rád by prostřít chtěl je onen neuniknutelný odchod částic, všichni to určitě zažívají, je to ten pocit co vznikl na tabletách, že cestujete na extázi v čase, nebo že čas cestuje ve vás, vy jste pouzí návštěvníci této vnitřní i vnější dimenze, pozorujete, pochoduje a pak to přijde - tak opravdově to působí a tím se to stává uhranujícím podobně jako na Imagination festivalu (nebo v hypermontáži rychlého střihu tzv. fast-cutu), že se čas nejenom zastaví, ale vibrace je nadreálná, je to intenzivnější než snění ve větru vaší duše, je to plus ultras v srdečním rytmu obracející se vánkoví arytmie jako tektonické posuvy fontanických vrstev vašich amyšlenek ohýbajících se tak. že vezmou všechny dostupné barvy a nechájí je rozzářit a jakoby se vám vyperou, vyždímají a fotosyntetizují kolem spontánní tempery obličeje, je to vodopád napadající slzu duhy, pestrý a vlnitý, ve skutečnosti je to jakákoliv hudba vesmíru, která ohýbá čas drtící struktury myšlení (které se ohýbá samo aby nepolevilo ve článcích chybějících momentech kontinuity psychického řetezce...), ale jak fungují v souvislostech ty celky o raveujících mimozemšťanech, nesmrtelném jedu z drumových krav měsíce, drumové rytmice milénia v částicové historii alternativní mapy kráda vesmíru v transu kreativních levitací ve vztazích předpovědích z jiných vesmírů, šamanech kvantově se teleportujících do surfujících řad memorandu a mementa na svátost za stroje na sny a strojích času půštěných zpětně po smyčce do vazby mezi galaxiemi za převtělenou masku sil jdoucích již mimo kaskádovitou působnost role této časoptostorové textury, která promlouvá fondem a Říká se to i o filmech, že předbíhají svoji dobu, dobu svého vzniku jak ji chápou většinově ustálení jedinci,nebo i o albech a právě tam  o šesté ranní hrálo téma z terminátora, musel jej tam pustit Pixie, který s ním cestoval do minulosti (Subway Funk - Terminator Theme D'nB remix), možná Vám některé ty momenty zaslali dobří mužové budoucnosti jako dar bez návratu na minulost, požehnání, aby nám to hrálo na doživotí v těch úžasných festivalových barvách, nebo ten kluk, co si říkal Saivairos měl lehce přes dávku a je to velký snílek, kouzelník se slovy a filosof, navíc skrývající masku básníka, který v něm dřímá pro chvíle ozvuků, když vánek chvěje se pro žílů a múza připlakává hlásky jako tichá mlčenlivá sova nad vahou spravedlnosti. A jeho bratři, spolustolovníci se kousli s dobou a vytvářeli tak úplně jiný vesmír, každý si je jistý tím vesmírem sám pro sebe, tou svou hlavou, kde je nekonečně mnoho malých a velkých vesmírů, které povznášejí a svazují to té nejnicotnější a nejtemnější černé díry terminatorní Existencze. 


Záložka tak padla na pouť rozbřesku tmy a my stáli těsně před šestou a hledali svoji bárku, opilý koráb zesnělosti, svoji nesmírně a nehorázně štastně vykalenou existenci, když v tom Saivairos uviděl papír a fixy a říká Cyikosovi, že si jde kreslit, neboť ona kreativita je jediná modla. kterou je možno pokoušet a kdo ji nevyzývá, strádá a neučiní sebe maximálně šťastným a ta možnost nebýt šťastným není v rečišti kreativního inventáře, v řece životních vyžití v jednom balíčku naší energie a v ní už si povídají přátelé s Moravy s týpkem z Německa, povídají si v jednom z českých měst, v kasárnách, které se promněnili v lokální městečko plné lidských robotů názoru a krásy osvětlující to jak vysvětlil slovo 'Našrot' a pořád to opakující, které se líbí německému týpkovi, co dělá malé skladby do techna a tak se mu zalíbila česká slova 'Rozbíječka' nebo 'Nabíječka' a výrazy od zbitých, mimo lidí, mluvíme o věcech i o německé literatuře a světech mimo jazyk, pánové jen koukají, ve skutečnosti nevím kam koukají, hledají místa k debatě, všichni jsou rozjančení, přichází týpa s barvama na obličeji, světle žlutá a modrá přejde do zelené, vychází oranžové slunce nad hlavní stagí, kam oko ukazuje východ, jaké to požehnané vteřiny společné na dávné roznětí, vše co nás má v moci a rozjímá nad tou mocí, kdy jsme přebrali, nebo měli jen vrcholnou dávku před sebezničením, ono to raveování je krapet sebedestruktivní, ovšem říká se s Bukowskim, najdi to co miluješ

(nebo co tě miluje, jelikož ' I don't like drugs but drugs likeMe' Manson) a nech se tím zabít, nech ať tě to zabije. Krása tě pohltí, pohyb a smrt je tu hned ani se nenaděješ a právě tranc tě přiměje zapomenout na to všechno, že i když jsi na té nejvyšší a nejlepší vlně, uháníš vstříc smrti, nevyhnutelné smrti a právě tam jestřáb vidí vlny, kde člověk vidí zábavu, žába vidí útok, člověk vidí nabídku hozenou Budoucností, nabídku na přátelství, která přetrvává.

 


Jeden z ústících momentů, Hoikios vybaluje tvář, Paulios si přisedává ke stolku pro děti, znovu se usmívá ve chvíli, kdy Saivairos překonává fantazii a ukazuji Daikosovi postavu Saivaira na papíře, (je to replikant z jiné galaxie?) kreslí hlavu, malé oči kolem ní jazylky a kostým starého fráčku, stryje kolem očí jako stíny minulosti, kterou dosud nerozeznává od přítomnosti a svícny kolem úst dvojích spojitých nádob, je to postava spíše démonická, zachovává si však něco dobrého co drtí, odvahu i smutek ze života a smrti, tvář pochroupanou slinami amfetaminu, kterou by rád manifestoval v budoucnu, třeba na Imagu, ktery přepíná přes bass do hardcoru a je ho hororová párty, hu-á-á, a nejen to tento hvězdný ročník přichystá exkluzivní premiéru jednoho nápadu kombinovat sety s versus battlem, což zní jako totální šílenství, však zůstaňme na Lirku. Solené slunce už dosahuje skoro na areál.


Sobotní ráno, čtvrt na sedm, první ostré paprsky liknavé jak prstíčky při úschovně vteřin dechu, zvedáme se a s posledními spolubojovníky na hraně Lir robotické verze času odcházíme ven, vyzvedáváme věci z úschovny a jdeme do hlubin stanového města, nacházíme místo v kempu, kde již stojí přátelé z Prahy, Paulios a Johnyx a další hezcí lidé, které nám bylo možné vidět. Z vnější perspektivy se zdálo, že se snažíme postavit stan, ve čtyřech to jde jde to ve čtyřech ? Jde to po takové noci ? Šlo to, po chvíli odhodlání. Vydechujeme jao ty spojené hliníkové tyčky od stanu. Cesta na koupaliště se zdá nemožnou a prchlivou. Všechny možnosti jsou náhle negativní před doplněním energie. Doplnění energie něco stojí, lesk na úsměvu a mírnou úlevu od útrob. Hoikos s Daikosem vytuhnou ve stanu, jež se stává po chvíli saunou, neboť slunce paří na všechna místa. Jako by na chladná skupenství šla ven. V kempu hraje DnB i Psy. Duševní slabost střídá malátnost a fáze, kdy už to asi nedáš...Předávkování...Ta druhá vodka propálila...Mírná otrava..Vše v pořádku..Procházka a pár temp ve vodě to spraví...Rozhodli jsme se že vyrazíme. Hoikios Cyikos a Saivairos na cestě za hasičskou nádrží.   Daikos zůstává ve stanu ještě chvíli déle. Nějaká ochablá chvíle. Toho dne na koupališti trhali lístky staří muži. Hasičská nádrž o osmdesáti metrech a dobré patnáctistupňové vodě, procházení, pohody víkendových pohledů, pohlazení přes čelo, dobré pivo i příznivé ceny. Přenosné repráčky lidé okolo hrají neuro i tam, vše se tak slévá, tříští, my dáváme topinky s masovou směsí, hranolky a klobásu. Chmelový mok a návrat mezi přeživší. Voda je ledová. Hecujeme se kdo to přeplave. Hoikios to zkouší, uplave do čtvrty a zabalí to, Cyikos a Saivairos to dají tam a zpátky. Síly se navracejí. Mrazivá voda je tím co tě vybrousí když už se nezdržíš tak plav, plavat se dá naučit i když jsi slepý a hluchý. Na koupališti byla krásná víla. Někde tam byla. Vím to.


Pojednou ve vše nekonečné smrklo na konečné.

Konečné nemělo přejít v úsvit. Zbělel a ty jsi nevěděl

jaké to je být na živu, při smyslech, zase moci dýchat,

hýbat se, tančit a milovat, milovat každý okamžik toho zázraku.

Málo z nich se krčilo v koutě. Viděli že tančit znamená chytat ten zázrak.




 


VI. 

        Asi vypadal nějak bledě a tak mu nabídli něco aby rozšísnul svoji pokleslou náladu pírkem'



Před druhou trojice plavců zpátky v kempu. Bublavé pohlazení slunečních paprsků procházelo i žaludkem. Živé jsou ty dny sobotní paměti před zkázou a hrůzou a devastace mysli. Promítáme si to teplo, je kolem třiceti sťupnů. Vše je pod sluncem záklopy. Ani trocha odpočinku spící žíňky, slabí spí přece v hrobě, silní žijí navěky, jen kapičky dřímotu by dali mnoho, Jdeme se podívat do areálu, Minirampa, kterou jsme včera hledali, již stojí, dřevěná s nízkým sklonem ve Fun Zone, tím to dodá atraktivitu celému areálu. Vůbec celý Fun zone měl zajímavé proareály. Čajovna, Red Bull stage s perfektním zvukem i hudební výběrem, s Cyikosem dáváme sladké pivo a uleháme na Red Bull stagi, hraje techno minimal, tam si psy-raverka zadupkává každý beat jemným spočinutím palce u nohy v zemi, jak inspirativní souznění s trávou a zemí, jak v dobrém tripu. Přijde ti to jako by jsi viděl, že každý zvuk je uzemňující, jen s ním splynout ve správný okamžik. 


Celé odpoledně uplyne jak voda nad skleněným otvorem z bonga. Kluci seženou supermana od Jancose, který mezitím prožil vydatnou noc a Hoikios vyhraje jam na minirampe, na který se příhlásil jen tak free, z volnosti. Byl tam i Matyáš Volek, trestající triky jako blunty a bonelessy. Avšak Hoikios to jinak zatančil i na kopingu při obrátkách odpoledních, jež snili s ním - Flip bs tailstand do zhoupnutí, flip bs lip na čisto, var rock to fakie do úplného perfektu bez chybičky, var to fakie v rádlu a řadu parádních, technicky univerzálních věcí. A to je ta jedna věc v životě, že spojíš intenzitu hudbu, s divokostí rave a ladností skateboardingu do jednoho sloupce a vyjde z toho co ? No přece báječní dárkový balení životního enthuziasmu,. co tě nakopne na sto dalších dní dopředu a taky Že se jedou bomby a z toho vlastně se pak jedou bongy, protože i tak se může jmenovat krám, ve kterém si můžeš nabít a udunit svý a poté si to i vyčadit.


Odpálíme to a pošleme dál.Výherní dárek,  Po chvíli vše zavibruje. Saivairos v hlavě již vákuum a to odpolední bongo jistě přišlo v pravou chvíli. I zbytek crew je labilně spálen pod papročky téhož souletu teplého dne. Od stanů zpátky jdou a chvíli se odkopří, než vyrazí znovu do paradiso main stage - a k osmé již zase v areálu na Mainstage, kde sobotu zabírala Hospital night, sladké odrůdy liquidního evangelia, naplaveniny v tom ujíždivém pocitu blížícího se nelimitovanosti, Hoikios a Daikos se chytli hned z kraje a dostali se pod taktovkou MC Kryptomedika do polohy refreshové a tanečně vroucí, rozusmívané. Saivairos se vzdálil hlavní stagi, Dal pizzu a jedno pivko, to mu zhoubně zahutnalo, Poté odtáhnul na tvrdší hudbu na Madhouse a Black out, kde se pohyboval s prodlevama až do ranních hodin. První vytáhl kouzelná sáček a dal jsi krapet krystalu na malíček a poté k nozdrám, jimiž silně vdechnul tu slast, vnikla do něj ta uspokojivá jikra hřejivé a teplé blaženosti. Běžel na zahajovací show, ta byla extra snímaná ze všech stran, každý snad vytáhl z kapsy kameru a stal se kameramanem druhého dne, znovu důraz na latentní lasery, kadenci úderného a přesného mazání částic, trubic a pístů, obrovský vzlet a asi šesti minutová paráda co nás všechny stála majlant a vykasírovala miliony, ale o tom to je, umět to naprogramovat a přimet ostatní, průměrný lidi ať přijdou na to co jsi vytvořil, když jsi přece tvůrčí, něco to znamená, když to umíš prodat a lidi tomu věří.


Od zahájení show Saivairos utíká znovu na Madhouse, kde se rozehřívá již Mejfus za záhy z Maztekem, kryjící si záda, oba prominentní a progresivní hráči tvrdší scény, tech a neurofunku, přesní, produktivní a žádaní a taky vytížení, každopádně bylo postaráno o eruptivní směs, mnoho novinek a a nevydaných věcí, další neurokvantový randál, třeskotní emanace, na který se nedá zapomenout, snad jen, že spíš měla přijít v lepším sonickém balení, Mad House měla jen menší reprosílu, což ovšem úplně nevadilo, plná zadní hala a té to jen prospělo, už se jelo v řinčivějších, ostřejších a jiskřivějších věcech celou noc a lidi byli po zásluze nenasytní a draví po každém zlomu, zlomovějších věcí bylo nesmírně. O Zbytku crew věděl jen, že se drželi onoho Mainu, Netskyje s klavírem a jeli si šlápnouce do křídel supermana a že Cyikos to vydržel bez chemie jen na tekutém zlatě jeho moku, jemuž se tak rád oddává. 


Saivairos pobíhá celou halou a hledám souputníky, Lokám vzduch i prostor prořezávaný světla a beaty, Je to neskutečný. Jak říkává Daikos. A přece se to děje. To je skutečný! Vychází ven před Mad, Mazteka později potkávám u Red Bull stánku. Vzdávám mu hol a všechnu čest a pilířek do budoucna. Uznává a jde si na plechovku býka. Tolik věcí co by člověk řek. Předtím sem se osobně setkal jen S Ed Rushem v Roxy, musel jsem mu tehdá říct že jsou geni-ál-ní v tom jak předávaj energii ( to ona technologie umí co). O Maztekovi věděl, že by rád dělal podklad k nějakému velkému sci-fi, Prométheovi, což je i jeho oblíbený spektáklos. Poté vychází k Bensonům, vystojí frontu a kupuje Camel, zapolovač nemá, odpaluje si celou noc od jiných nebo jednu od druhé, oblíbená kategorie věd, zachutná taky pm driver excit speed pro zmírnění únavy. 


A pak nastal záblesk, konzumace piv přesáhla míru, zachutnala ona chmelová sanice, částečně viskonzitou vylitého serotoninu za minulou noc a taky tím, že jsme byli moc vysoko ( a člověk není bůh aby věděl jak hluboké jsou ty pády/ mládí má daleko do moudrosti) a tak vítr smutnil, že se vyznává z toho všeho jak se přebíjeli nálady, a vše převládalo, po patnácti zkouškách ' Are you selling some exc? Do you know somethink about selling exctazy ? zelené jablíčko zřetezilo pocity a možná i utlumilo pochody ve spojením s pivkem a cigárama i paměť, a poté další pivo obralo na paměťové stopě, ta se potrhala, llehká asi hodinová defragmentace, mezi půl dvanáctou a jednou hodinou, je dost defragmentovaná, poté vidím mnohé rozostřené, hlušiny což zamrzí, ( odběhnutí na běs při Dirtyphonics) a všechno temné a mihovavé, celá madhouse pod kotlem ta pára a talíře svatebčanů rozzuřených k šílenství, a drtící rendlíky rendlíky, létající kovové bubny a moráky špendlíků na pláštích štíhaček a robotických kvant z oceli a právě robotu přicházeli na příběh noci, aby se podívali na celou Forbiden Society night...a pračky z budoucnosti tříštící se o dveře Sionu a lidi u vytržení až do rána přes A.M.Cího, který podává znovu své dobré i nejlepší a děkuje celému Liru za náklonost, bouřlivost a přijetí neskutečné párty. 


Je tam jeden okamžik, který Saivairos shledal osudným ( jako všechny ostatní ), jelikož neměl kolem sebe nikoho ani Cyikose -  Na A.M.C v Novém Jičíně viděl nekompromisní set a říkal,  co asi dávají, bál jsem se, že AMC je na pírku, tom českém známém prachu, který jsem nikdy nebral, přitom to byl zosobněný strach z tvrdých drog, Na liru se mi však stalo ( jak už to bývá) že člověk chtěl ochutit nájezd bezprostřednosti a řek budiž a svišt - a koho to nepotká - hardcore fanouška fordiden society z Olomouce,  o kterém věděl že si jej najde, který mu nabídne velkoryse jeho perníčkové dobroty, upraví, zeptá se jestli to už měl, ' že prej ne' prostře mu to na lože a jako dětská sněhurka si šlehne, přejede ten mrazík od začátku do konce a rázem ráj tekutého tepla proudí do těla jako orlí pařát vnitřní exklamace silných stahů a to co člověk všude jen čte náhle zažije, není to ona hrůza a temnota, je to pravý opak, nezjistitelné tělo slasti a míhavé vznášející se euforie, nakažlivá až z toho člověk nechce ven a tak se unáší až do ranních hodin, než jej to zvedne, učesá a moment, kdy opadává se střetává s pohodou a klidem. Ovšem je nemístné a trochu prachsprosté, že experimentátor jako je Saivairos nezkusil tuto kombinaci extáze s pírkem na čistou hlavu, i tak jej to spíše drží nad pozitivitou než tíží a do budoucna se ukáže ona strana těch silnějších stimulantů. V pozdních hodinách se zasteskne po něčem oblejším, pevném ženském zadku páteřně se vlnícím na stagi jako křivky sladkého želé při nových hrách, impulzy a stimulace, přibližuje se, otáčí, nachází dívku ta pulzuje do jeho slabin, je toporná, ale líbí se jí, že může takto provokovat, je to jen malá výzva, ale i tak vzruší a přivede do toužebného pocitu, kdy jde o něco co má mít svou váhu, neboť doteky cizích jsou přece ovoce, které ještě jemněji voní než bláhy toho známého.


A poté potká dívku z mládí, z altetiky když ještě jako mladý běhal na oválu a házel oštěpem, a básní pro ni jako o život, je přeci hezká a milá, usmívá se, modré nebo zelené oči, panenkový nos, těší ji pozornost i náklonost, dělá tam požární hlídku, pracovní nasazení, mladá Kateřina a on naivní konzument tvrdých drog, jak je ten svět nádherný a přeci se blíží a znovu se shledává se svými spoluoživotateli nové planety, kteří se vyrojí z černé části black out - drum and bass areny, tam zase oni, rozevlátý a vyschlý Cyikos, Daikos s Hoikiosem rozvrnění a přitlumení a on jako siluleta vchází k nim v Imagination tričku, které předznamenává další silnou akci, která bude tím, co vybouchne na podzim v plné parádě Leťnanských hal. Ještě pří šesté potkává Johnyho s kterým prohodí pár slov, doširoka se usmívající pařmen s tváří šaškovského anděla, schání a kupuje si odvar z lysohlávek na ranní zpravení, říká že vyjádření od policie ještě nedostal, když řídil v praze na cannabis a v krvi měl zbytky extáze a speedu, jaký to královský gentleman.


U Cesty z areálu o šesté, zajdeme ke stanům, Kemp vycházejícího slunce, Dojdeme a únava padá, Daikos nabije hašiš, vonní jemně a vibrativně, to suché listí a borovicový háj, Složité úvahy slítají se na jeho hlavu, všechna inspirace, kterou by rád vypověděl o lidech, myšlení, příbězích, tvorbě a částech nudy, která se zvedá ze zěmě jako zapomenutá rachejtle na začátku štace,poté už jen úsměv, přichází za nimi dívka, povídají si o Praze, Crossu, cestě k Drum and Bassu a takové té jiné stránce festivalu -  Lidskost. SOucit. Milost. Příště znovu na tři dny. Lépe připraveni a vybaveni Koupaliště kam zacházíme i Jancou, dáváme klidné štráfky, Posedíme a před druhou vyrážíme na vlakové nádraží. Před tím se rozloučíme s naší spojkou, herecké hvězdě Pauliosovi a Johnoxovi, jež odpočívali u nádrže.Celou tu dobu ať už ve vlaku se mi do hlavy linuli zvuky, které uši nemohly zaslechnout, cyklyly se v porcích neura odraženého a zpožděného v některých částech mozku ? Celá ta synaptická hra je udržvala ještě dlouhou dobu ve hře? 


 Odjezd 13:52 s Janco Králem do Prahy. Po cestě radná další konzumace, krystalky nasypané jako potůčky v časopise. Nejsou nám k ničemu po dvou dnech užívání, udrží bdělé nicméně, bereme si je, nikdo neodmítá. Pražské odevdání a svačina na Wilsonově parku, opravdový chill a oběd. A stále ty slyšiny silných technických samplů a linky utvářející celé hudebbní pasáže, které se mu tvoří v hlavě. Jen auto projíždí kolek a hned autosugesce a plán, že to auto má rádio úplně na maximum a jede Neurofunky přes ulice. Spirálky jedoucích linek v hlavě jako řady panáčků jdoucích na popravu. Hecovačky se Stormem, jen plané a titěrné. Cesta v Kupé domů, kde Jancos znovu rozdává, tentokrát nadělá štrádličky, lajničky na podpoření víček nahoře, cesta dlouhá smích se krátí, posloucháme set a libové neura. Vzpomínky se vytrácejí a vracejí jako štěhovaví ptáci. Vše jako na drátkách. Kouření z okna. Stále ty slyšiny od kolejí, pražců a okolního prostředí, tvoří se odrazy hudby. Jen ta nesmírně inspirativní echa ! Přijezd do Uh za tmové lázně noci, stoupneme si do kroužku a odhulíme to postupně. Všechen hašiš,D jeho oušky hašiše, jemné doušky hašiše, rozchod, rozloučení. Návrat na byt, Rozpravy u Hoikiose na balkóně při cigaretách.  O hudbě, vzpomínce a síle jejího úderu, dětství a cigaretě, nezapomenutelnosti toho všeho, Halflightu, krystalech a dalším co nás čeká a nemine. Říká, že Breton píše o 'zlatě času', myslel to však ve stylu zasvěcení a vrcholné zkušenosti. I tohle je ta zkušenost. 



Zkušenost tvoje, kterou jsi celý život hledat, neboť dítě zvídavé jest.

      Jako mámina pěst, když ji drží. A ty líné děti co nectějí nic.

             Nezdravé a nespokojené plíží se ulicemi a shánějí dávku drogy.

                   Aby zjistili jak je smahá, neotřelá, jaké její křidélká dávají moci.

                               A  přes všechny noci, pro každého jednou, nastane ta poslední.









VII.




Ať jsou ty zítřky štastné a bohaté, lidské a procítěné.

At se nás ty drogy nebojí a my jich také ne, jen pro jednou

Ať pánové drží ochranou ruku nad tím co protančí rendlíčky andělů.


Vše co žije je objevené. On objevil stranu ze které se dýchá.

Tak ať ji pustí, než odejde z té mise jež zve se život.

Nechť pozoruje, co se zde vyvíjí a jej přebíjí.


Výboje mládí, rezonance středu,

ústa drog a krásy jež zdánlivá

vlévá své prsty do tebe

a vylévá z tebe co cos žil.


Co jsi v nocích potu,

té generace, v prachu žil,

pod nosem prachu a úsilí,

rozprostřil, křikem nahromadil,

v pravdě a odrazusmysl smyl.





Neboť Rave a DNB

ten je mistři Věčný


Respekt Vám


Váš Saivairos. 



Autor Happyyz, 08.08.2014
Přečteno 719x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter