Vize jednoho sobotního rána

Anotace: Poetický tripreport z experimentu s 2cb.

Nástup rozednĕní

Ze soumraku k úsvitu míhají se podezřele vitální čmouhy na tmavomodré obloze, slévají a odlučují se jako serpenti za ticha někde v džungli pohyblivĕ za zmaštĕnou hlavou kamaráda, rozostřené silulety malomĕstské reality.

Potácející duše v lehké suitĕ zbystřelé paranoii, hledám správný klíč ke klidnému zázemí, dobré duše nových přatel shodou okolností odemknou dveře a pustí mne dovnitř, jakmile zamykám dveře babiččiného slováckeho bytu, jsem v bezpečí. Cítím úlevu, je šest ráno, dávám rychlou ledovou sprchu, převlékám se do čistého prádla a jdu s čajem na balkon s výhledem na stříšky bytovek a koruny listnatých stromů mĕstského parku.

Kontury v čase

Vnímám jak z korun šlehají a morfují kontury jejich nazelenalých barev a jsoucna, takové mikroskopické metamorfózy. V koutku duše objevuji a doceňuji ďábeskou genialitu poodhalené syntézy 2cb molekuly mém unavené mozku, syntézy kterou v 80. letech syntetizoval kmotr extáze A. Shulgin a který jsem pozřel před necelou hodinou, v setrvalém intenzivním a sťupňujícím neklidu před očima živoucí scenérie jinak ospalého obrazu rodného města nad třídou malinovského, kořím se před synestezií-hodného rozjímání za hranicemi možností lidského jazyka a objevuji neurčitĕ hmatatelné kontrakce mezi rozpínajícími množinami mých já a světa, jež se slučuje v jediné konjunkci, intuitivnĕ spínám ruce na obĕť se víry a pokory vesmírných sil a téměř v horečnĕ vzácné modlitbě se chopím oné prostupující síly, tvořím otevírající kanál a prostor pro energii, sahající od předků prababiček a jejich břemen tĕžkého života, vytrvale pozitivních posilujících roznĕtů, bolestivých porodů; šlahounů genetické informace od neuronů až po nebulární vesmírné objekty, až k ke kompulzivní hyper-současnosti, takřka nostalgicky k mé tragicky zesnulé matce a jejím vrcholným zkušenostem až ke mně, mému niternému porodu, až po rozhodnutí cele se dodat sváteční poezii, skrze tvůrčí zážitek promĕniv se v nástroj vyššího, ke mne obnaženého já, rozpolcenému synu na konci rodokmenu hledajícím vykoupení a jednotu, hledající víru v pokračování života a smysl zde na zemi, v představách zeleného ráje blížící se utopii, v klidném prostředí vychovávající rojíci a bujné potomstvo, děkujicí za zázemí, uvĕdomující si endemid své lidské nedokonalosti, hledající vyústĕní kosmické zkušenosti v snoubení momentu a barvě z budoucnosti mysli - jsme nexus reality jako korunka vĕdomí, dar pomíjivosti a krása průsvitného časoprostoru, vnímání vnímaného tisíckrát nevyslovená brána k nekonečnu. Jsme svým vlastním prokletím, nadĕjí i možnou zkázou vlastního rodu, rasy, putování, nadání darem pro destrukci, nekonečno i neomezené kreativní možnosti slité v jeden proud sebeurčující trajektorie.

Vhled

Mystik nezapře své mystické kořeny, psychedelik své tvůrčí Inspirace, surrealista zdroj snĕní a z něj plynoucí sílu skutečnosti. Jsme z tentýž planoucí látky jako naše pulzující sny! Na hranici vyčerpání ulehám s přáním chill hopové vibrace s animací pohádkovĕ sjeté populární postavičky s barevnými duhovkami a high na životĕ v naprostém drogové vyčerpání s citátem pronikám do tajuplné a bezedné snové říše: ,nechť se tví rodiče dožijí 100 let'

Z vytržení snové říše mne budí až telefonát a pozvánka k ohni, opékání v letním slunci žhnoucího odpoledne na pasekách mařatských má lásko!