Klaun volil

Volby

Tak se to stalo!
Lidi dostali, opět po čtyřech letech, právo něco říct dostatečně nahlas, aby to něco ovlivnilo.
A to byla volba sebevraždy, kterou pošleme tuto nádhernou společnost do kopru.
Ano! Byli Volby!
Zatímco volbu, aby lidi mohli svobodně páchat eutanazie, velice kulatně a tiše cpeme za oponu žurnalistického hnoje a psycho-vysvětlení, máme dostatečně kvalifikované odborníky na to, aby lidem doporučili jít k volbám, protože, prý, tím něco změní.
Upřímně řečeno jsem poslední dva měsíce pozorně sledoval politické hovnomety, kterými v šílených slovních přestřelkách, placených z našich peněz, stříleli naši nový Bohové nejen do řad svých odpůrčích kolegů, ale páchali fatální friendly-fire do vlastních řad a ještě pak nechápali, jak se to stalo.
Byl jsem z toho tak u vytržení, jako průměrný náctiletý u Clashe. V podstatě ono je to totéž.
Moderátoři i bojovníci jsou domluveni na scénkách a přístupu a když to zapomenou, stačí osočovat a vyhrožovat jeden druhému, za doprovodu přitakání placeného uvaděče, co by náhradu za klauna v manéži. Aspoň ty dorty mohli po sobě házet, nebo se na začátku mohli rozdávat nože.
Sledování těchto frašek mi zabralo několik dní pečlivého studia, aby můj mozek správně vyhodnil, kdo je větší mentál.
Já, který to sleduji, nebo oni, že si ještě myslí, že jim to někdo žere. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsem u toho seděl, jsem si uvědomil že já a radši jsem to vzdal.
Ono vybrat si mezi šíleným japoncem, mektajícím slovákem, skupinou vyhulenců, mafinskými kmotry a profesory teorie teroru, je vážně lepší vzít psa a zmizet v divočině.
Po vzoru velkých myslitelů, jsem tedy odešel do ústraní a nechal volbu na ostatních, těch chytřejších, zdravějších, mentálně stabilnějších a prostě daleko lepších lidí než já…
Bylo příjemné existovat stranou všeho toho bordela. Co jsem slyšel, asi jsme globálně zapomněli zaplatit poplatky za popeláře, protože se toho začalo drát na povrch docela dost a to byl jen měsíc před volbami.
Když jsem se vrátil, bylo tu jako ve vepříně. Prasata na billboardech a ovce mečely, které prase udělá menší bordel. Chvilku jsem si pomečel s nimi. Přece jen, i můj hlas i názor je jednou za čtyři roky vyslechnut.
Jenomže když mečíte dlouho, začnete tomu rozumět. A v tom mečení byli furt stejné věci: Peníze, moc, majetek. Masa ovcí se prakticky překřikovala, který hajzl je menší darebák.
Bylo to tak vtipné, až jsem z toho na chvilku přestal šílet a jen se normálně smál.
Dosmál jsem se, když přišel den, kdy můj názor, prý, o něčem rozhodne.
Přesvědčovali mě všichni přátele, doktoři, i zřízenci ústavu.
“Jdi volit Klaune. Tvůj hlas něco změní.” Paradoxně změnil, celý den jsem neměl chuť na jídlo, ani utlumováky, protože jsem chápal vážnost situace. Ta hromada sekaného a mletého dřeva, kterou jsem v ruce držel, úhledně zabalena v obálce, měla zásadní moc, rozhodnout o všem.
Držel jsem v ruce svůj hlas až jsem málem ten reálný ztratil. Bylo zvláštní jít v tichosti, skoro jako věřící na svaté poutí, ke škole, kde se tento zázrak měl údát.
Kdy MŮJ HLAS měl rozhodnout. Slyšíte, jak hloupě to zní?
Hlas jednoho má rozhodnout.
Upřímně kdyby můj hlas měl rozhodnout, zopakoval bych si pražskou defenestraci, nebo napodobil naše bratry Francouze a zkusil zkonstruovat brutálnější popravčí nástroj, než byla gilotina. A vzhledemk tomu, jak si naši milovaní vyžírnici libují v bordelu a špíně, viděl bych to na čínskou jámu. 
Tohle jsem si uvědomoval cestou na místo a ztrácel jakoukoliv víru. Ono se tady upřímně nikdy  nic nezmění, dokud dovolíme aby za nás rozhodovali právě ti šílení! Ti, co si libují ve fekáliích, bordelu a hnusu. Co se rochní ve špíně a penězích.
Takovým lidem mám dát hlas?
Když už jsem byl ale v místnosti s urnou a žmuntral jsem vzteky obálku, protože mé šílenství nahrazoval zdravý rozum, musel jsem se rozhodnout.
Navíc za to mohl fakt, že mladý volební úředník pečlivě trval na pravidlech a do urny jsem se prostě vysrat nemohl.
Takže jsem se odebral za “plentu” (chatrná kosntrukce ze dřeva, která se při váze papíru povážlivě nahnula na stranu. Asi aby druhý volící mohl opisovat) a technikou eniky-beniky vybral jeden z mnoha kusu drceného dřeva, který je pořád užitečnější než držitele jmen, na těch listech napsaná.
Notnou dobu jsem jen koukal do prázdna a uvažoval, jestli to je opravdu MOJE volba, ale jak jsem už řekl na začátku-nebyla.
Od volbe jsem odcházel otrávený a znechucen s tím, že zemřelo mnoho stromů pro nic. Hromada papírů, kterou jsem dostal, nebyla mým hlasem.
Byla to jen volba pomalé sebevraždy.
Už jen kvůli vám doufám, že jste si volili správně. Ne nadarmo se říká: “Lepší, když ti Rus vypne plyn, než když ti ho Němec zapne.”