Battle of Destiny

Battle of Destiny

Anotace: Tohle je moje povídka neb spíše román o koníčku, který mě ke smůle okolí baví už několik let a moje síť lidí, ve kterých mám stejné maniaky jako já je doslova globální :D

 

Kapitola první: Osudové setkání

 

 

Někdy si z hloubi duše přejeme, aby se to co milujem stalo skutečností a někdy se tak stane. Všichni máme své sny týkající se našich oblíbených hrdinů z filmů nebo knížek. Některým z nás vydrží až do dospělosti. Tak jako mně, moje sny o Digimonech. Vždycky jsem věřila v jejich existenci i přes nemilé narážky okolí. A jednoho dne se můj sen vyplnil...

Ten den, kdy vše začalo, visela ve vzduchu taková zvláštní atmosféra. Frankie nechtěl pomalu ani nastartovat a Taya se neustále restartovala. Z obou mojich počítačů mi najednou mizely soubory týkající se Digimonů. Otráveně jsem se rozhodla pro koupel. Zamyšleně jsem se vracela do kuchyně, kde jsem chtěla na Taye zahrát si DMO.

Ve dveřích jsem si všimla naježeného kocoura. Jako první mě napadlo, že se asi něčeho leknul. Rozhlédla jsem se. Byl tam! Koemon! Mlčky jsem tam jen stála. Musela jsem se nejdříve zpamatovat z toho šoku. Ono vidět Digimona kresleného a živého je jaksi rozdíl. Něco mě napadlo. Potichoušku jsem se vytratila do obývacího pokoje, kde jsem ze stolu vzala misku solených buráků.

Vrátila jsem se a nepozorovatelně se přiblížila ke Koemonovi. Stála jsem vedle něho, ale vypadalo to, že si mě nevšimnul.

Nehledáš tohle?“ otázala jsem se a nasadila rozpačítý úsměv. Ihned skočil po burácích. Usmála jsem se. Tohle je můj Koemon, můj Koe-chan. Za mnou se však ozval další hlas: „Tak tady jsi!“ Trhla jsem sebou a otočila se. Stála tam Daffymon jménem Daffy. „Mám hlad! Chci vajíčka!,“ promluvil další hlas. Pohlédla jsem doleva: „Vydrž Sangy.“

Po mé levici stál obrovský vlk jménem Sangloupmon a já nevěděla, jestli se mi to vše jenom nezdá, jestli mám křičet radostí nebo zůstat klidná. Nicméně jsem se dala do vaření míchaných vajíček. Přitom jsem přemýšlela, proč tady vlastně jsou. Podívala jsem se na ně.

Proč tady vlastně jste?“

Daffy odpověděla: „Je čas...“

Abychom se staly Daffmon...“ doplnila jsem ji. Kývla hlavou. V tu chvíli mě napadalo snad tisíce otázek: „Takže to nebyl jen sen, jen má fantazie?“ Zavrtěla hlavou: „Ne.“ Koe-chan, který mezitím si hrál s Tayou se přidal do rozhovoru: „Někteří lidé nás můžou slyšet ve svých snech, ale jen málokdo k tomu přikladá nějakou váhu. A i kdyby, tak jim to stejně nikdo nevěří. Což je taky důvod, proč můžem chodit volně mezi lidmi. Myslí si, že jsme Cosplayeři.“

Na jazyku mě pálila jedna otázka: „A co seriál...“

Jo, to byl taky sen. Tvůrce měl sen. Dal k tomu námět a vznikl o nás seriál. Pro lidi z tohoto světa jsme se pak stali jen kreslenými postavičkami z televize. A bychom mi víme ovšem, co ohledně nás vzniklo tady v tomhle světě. Nemáš Digimon world 3?“

Usmála jsem se: “chceš si zahrát sám se sebou?“

Jo“ a už hledal danej soubor.

Iso mám na Frankiem, tak si to stáhni z ulozta a hoď si to přes PSXfin.“

Jo, dobrý“

Kdy bude jídlo?“ ozval se netrpělivě Sangy. Vrátila jsem se k vaření. Po chvíli jsem mu předložila hotový pokrm. Kolem nohou se mi otíral kocour. Uplně jsem na něj zapomněla! Podrbala jsem ho za ušima. Přičemž jsem se podívala na Daffy. Její srst se mi zdála být trochu divná: „Daffy, nechceš vyčesat?“ Pousmála se: „Myslím, že by to už chtělo.“ A tak jsem ji česala kartáčem, pro který jsem si došla.

Přitom jsem opět přemýšlela: „Děje se v Digisvětě něco?“

Neodpověl mi nikdo jiný než Koemon, který se nerudně koukal na svoje jméno v dabované anglické verzi hry: „Vždycky se něco děje. Občas nám někdo z lidí pomáhá a pak o tom napíše povídku. Nyní je, ale čas, kdy potřebujem Daffmon.“

Takže stačí, abych šla do Digisvěta a provedla Matrix Evolutin, že?“

Nestačí. Potřebujem získat z nepřítelské pevnosti přívěšek tady s Daffymon.“

Ten přívěšek, o který jsem žádala Antonínka...“

Jo ten. Mojeho kreslíře budem potřebovat taky. Potřebuji vás oba.“

Takže si pro něho budem muset dojít.“

Víš vůbec kam? “

No to vlastně …, moment pokud se mi ty data neztratili tak jo.“

 

Sangloupmon dojedl: „Já tě za ním odnesu.“

 

Na druhé straně republiky se otevřou dveře a Anton pomalu zacouvá přes dva schody svou modrou betku do chodby kde ji ustátí. Vyleze schodiště, všechny doma pozdraví a dá si oběd tak jako každý den, když přijede z práce. Večer když si sedá k počítači se na chvíli zamyslí do čeho, že se pustí dnes. „ Spam. Spam. Co je tohle ?“ klik „ Ah, další spam! No nic tak se pustíme do něčeho ať aspoň dneska něco udělám.“ Zapíná program a pouští se do spínačů své kampaně do Warcraftu III.

O něco později kdy po několika pokusech postavy na scéně v jedné z animací stále nedělají to co si autor představoval a záhadných rušeních samotného PC na okně cosi zašramotilo. Anton se pootočí a levým okem cosi zahlédne. Po chvíli slyší žalostné mňoukání kocoura, který našel svou spásnou jinou cestu dovnitř, když všechno jiné je zavřené. Suveréně skočí dovnitř s štráduje si to přímo ke dveřím kde čumí na kliku a začíná vydávat hlasité tony. „Jestli si myslíš že tě tam pustím tak se šeredně pleteš, obludo.“ Čapnul ho a vyhodil oknem zas ven. Chvíli seděl na parapetě a pak zmizel. Anton se vrátil ke své práci.

Nebylo to dlouho co uslyšel zas zvláštní zvuk pod oknem „ To seš zase ty Kocuřisko... ?“ Zarazil se. Na lampě stál mohutný fialový vlk s obrovskými čepelemi místo drápů a jakoby zahalen netopýřími křídly. Nejprve se nezmohl na žádné slovo a jen zíral.

Tývado ! To je … není to ? Sangloupmon ?!“



Chvíli jsme se dívala na dům, kde Antonínek bydlel. Pak jsme se Sangym seskočili dolů. „Jo, je. Můj miláček Sangy,“ ozvala jsem se. Koemon netrpělivě: „Na údivy není čas. Nasedni ať můžem jít!“ Daffy se však ohradila: „Takhle s mojím kreslířem a partnerem nemluv.“ Koemon utrousil: „Jo, to se někdo má mít dva partnery.“ Daffymon pokračovala: „To bě jeden nestačí?!“ Koemon se usmál: „Dělal jsem si srandu.“

Vyzvala jsem Antona ať teda nasedne. Jen tak tam stál a zíral na nás. Daffy se k němu teda přiblížila a jemně se o něj otřela: „Pojď musíme do Digisvěta. Potřebuji tě.“


Anton teď nemluvně nestál proto, že by stuhl úžasem nebo nevěřícností spíš potom jejich seskoku. Sangy velikostí větší než okno teď stál uvnitř... 

Ze zaražení ho probrala jemnost Daffymoniny krátké srsti. „ No, předpokládám že jsi Adri“ ušklíbl se „ A tohle část tvé armady“.

„Do digisvěta ? Teď? “ Začal ukládat rozpracovanou práci „ Vždyť nemám na sobě ani boty.“ Začal na rychlo přemýšlet „ zítra mám jít do práce a teď se šefům nedovolám abych se omluvil, že nemůžu dorazit kvuli tomu že mě unesli upíří vlk s jezdkyní, zelená barbarská opice s prakem a modrá chundelatá blondýnka ještěrka s třemi ocasy.“

Přešel po pokoji a začal si nasoukávat kalhoty. Ještě dodal pár rychlých vět než se zarazil nad jejich pohledy. Usmál se a v mysli zasmál „ Já zpanikařil ? He he to je zvláštní pocit, když se nad tím zamyslím“ ale nahlas řekl jen „ Kdy vyrážíme ?“

Náhle jsem se zarazila: „Jak se vlastně vůbec dostanem do Digisvěta?“

Snadno,“ zazubil se Koe-chan: „Projdem počítačem, ale nejdříve vás musíme zdigitalizovat.“

Zdigitalizovat?“ podivila jsem se.

Ano. My, když jdeme sem, tak se zrealizujem, nazývá se to Realizace. Vy lidé se naopak musíte Digitalizovat.“

A jak to chcete provést “ opáčila jsem se.

Náš svět je technicky vyspělejší než ten tvůj.“ Koemon přitom vytáhl podivné zařízení.

Tohle je Digitalizovač, převede jakoukoliv živou entitu na data,“ vysvětil.

„Moment“ řekl Anton „ Digitalizace? Tak to bychom radši měli... eh jak bych to zformuloval... no ohledně toho aby si nikdo neudělal naši nelegální kopii. Mohlo by se to stát ? “

„ Prosím tě kdo by si vás chtěl kopírovat“ odbyl ho Koemon, aby se vyhl odpovědi.

Pak to na nás namířil a zmáčkl tlačítko. Ocitli jsme se v bublině. Cítila jsem děsně divnej pocit, jako kdyby mi měly explodovat všechny buňky v těle, ale kupodivu to nebolelo. Za pár okamžiku vše přestalo. Bolela mě hlava. „Hotovo!“ ozval se hlas, „můžem vstoupit.“ Sice mi nebylo moc jasné, jak to chce technicky provést, ale budiž. Na obrazoce počítače se objevilo něco, co bych připodobnila ke „kapalině vody“ u Hvězdné brány.

Dotkněte se obrazovky,“ zavelel znovu ten hlas. Bolí mě tak hlava, že ani nemůžu nějak rozpoznat, kdo to na mě vlastně mluví, asi Koemon. A kde je vlastně Daffy, bodlo mi trochu... V tom jsem na ucítila zvláštní teplo na čele. „Dík,“ zamumlala jsem. Malý, no z mého pohledu velký, dráček se usmál: „To nic, přeci mi nebudeš chodit po Digisvětě s bolehlavem.“

Autor Divant Delvare, 18.06.2012
Přečteno 590x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí