Láska v poutech

Anotace: Mám rozepsaný detektivní román inspirovaný skutečnou událostí, zatím přináším k ukázce první kapitolu. Z ní samozřejmě ještě není vůbec zřejmá zápletka, jde mi zatím jen o to, abyste mi ohodnotili můj styl psaní a zda to za něco stojí.:-)

„To, co jsem slíbil, také dodržím. Takže jako první půjdou k tabuli ti, kteří měli pětku z testu. Kotorová!“
Třída vzrušeně zašuměla. Nikomu neušlo, jak se matikáři zachvěl hlas při vyslovení příjmení dotyčné dívky. Souboje Kláry a profesora Kubíčka byly legendární. Málokdy se totiž stávalo, aby se pedagog svého studenta – natož dívky – bál.
Klára na sobě nedala nic znát. Jako vždycky měla neměnný výraz v obličeji. Klidně vstala a pomalým krokem se loudala k tabuli. Profesor Kubíček se též snažil nasadit kamenný obličej, což se mu celkem podařilo, prozrazovaly jej ale prsty nervózně bubnující do desky stolu.
„Piš si! Logaritmus čísla X při základě čtyři…“
Klára poslušně načmárala zadání celého příkladu. Dala si načas, měla totiž v úmyslu to, co pokaždé: dát matikáři najevo, že tady pravidla určuje ona. Pak poodstoupila od tabule a upřeně se zahleděla Kubíčkovi do očí. Ten její pohled nejistě opětoval a v bledých očích se mu objevil náznak strachu.
„Teď to přijde,“ zasyčel Matěj z druhé lavice. Třída ani nedutala. Při Klářině zkoušení vždycky jako by zapomněli počítat zadaný příklad do sešitu.
„Logaritmus čísla X při základě Á rovná se Y právě tehdy, když Á na Y se rovná X, přičemž…“ Klára líně usekávala jednotlivá slova a za celou dobu nespustila z profesora zrak a ani jednou nemrkla. Ten na ni vyvaloval oči, jako by nevěřil tomu, co vidí a slyší. Po chvíli zkřivil obličej do jakéhosi poraženeckého výrazu. Klára mluvila a mluvila, sypala ze sebe teorie jednu za druhou a už dávno věděla, že má vyhráno. Když skončila, založila si ruce na prsou a vyčkávavě dál zírala Kubíčkovi do očí.
„Za jedna,“ zachrčel a raději se přidržel opěradla židle. Dívka pokrčila rameny a odešla si sednout na své místo. Zadání příkladu na tabuli upadlo v zapomnění.
Bylo to tak zvláštní, že ti to nikdo nedokázal vysvětlit. Při každém Klářině zkoušení z matematiky se dělo jedno a to samé. Všichni věděli, že dokonale chápe teorii, ale ani zaboha nedokáže sama vypočítat jediný příklad. Každý, kdo by s tímto šel k tabuli, by okamžitě dostal plný počet bodů. Klára ne. Nikomu nebylo úplně jasné, jak se dokázala dostat na gymnázium, ale jednou už tady prostě byla a profesor Kubíček trpěl nočními můrami od prvního dne, kdy si jí všiml. Snad za to mohl její hypnotický pohled a hluboké černé oči. Nikdo na světě neměl tak černé oči, jako ona. Bylo v nich cosi magického a každý se v nich musel i po krátkém očním kontaktu ztratit. K tomu si představte nekonečně dlouhé, vlnité, tmavé vlasy a až nadpřirozeně bledou pokožku. Klára zkrátka nebyla obyčejná. Moc dobře to věděla a dokázala svoji sílu maximálně využít.
„Geniální, jako vždycky!“ Klářina spolusedící Anička v sobě dusila smích. „Zrovna jsem si vzpomněla, jak jsme měli jednou jedinkrát suplovanou hodinu, ta učitelka tě vyvolala a tys jí patnáct minut udolávala těmi svými logickými argumenty, až ti dala jedničku. Takovou komedii bych chtěla zažít ještě jednou!“
Profesor Kubíček se zdál být otřesen. Přestože ještě zdaleka nebyl konec hodiny, sebral si své věci, zamumlal něco ve smyslu, že musí na poradu, a zmizel. Nic neobvyklého. Pár spolužáků ukázalo Kláře vztyčený palec na znamení uznání a hlavně díků, že přijdou o matematiku, a pak už se každý věnoval své zábavě.
Anička, která byla i Klářinou věrnou kamarádkou už od dětství, vytáhla z tašky svačinu, přes celou lavici si rozložila asi patnáct katalogů se společenskými šaty a usmála se na svoji spolusedící.
„Co Kryštof?“
Klára otočila hlavou rychleji, než chtěla, a hned toho litovala. Okamžitě jí vystřelila ostrá bolest za krkem. Také při jméně „Kryštof“ se jí zhoupl žaludek a rozbušilo srdce, to ale ani v nejmenším nedala najevo. Za každých okolností se uměla skvěle ovládat a emoce nebo nálady jí nic neříkaly.
„Nic.“
„Viděla jsi ho včera?“
„Ne.“
„Hele, co kdybych prostě-“
„Ne.“
Anna si povzdechla a mlčela.
„Nepotřebuju dohazovačku.“
„Ale Lenka by mu jenom-“
„Ne.“
Lenka byla Aniččina známá, která chodila o ročník výš s Kryštofem do třídy. A Kryštof byl Kláry tajný sen. Bydlel v protější bytovce a odmalička se spolu zdravili, to bylo ale tak všechno. Zhruba před měsícem o něj Klára začala mít větší zájem, ale zatím vše spočívalo jen v tom, že ho každý den tajně pozorovala za záclonou ze svého pokoje. Anička jí často vyčítala, že pro získání Kryštofa vůbec nic nedělá a jestli nepřejde k činům, brzy ho uloví jiná dívka. Byl dost přitažlivý se svými tmavě hnědými vlasy, které mu spadaly do zářivě zelených očí, a vysportovanou postavou. Klára ale tvrdila, že jen čeká na „vhodnou chvíli“.
„Zkus na něj třeba sehnat číslo!“ radila Anča.
„To dávno mám.“
Anna vyvalila oči a málem spadla ze židle, na které se bezstarostně houpala. „TY na něj máš číslo? A ještě jsi nesebrala odvahu mu napsat?“
„Nechci si s ním psát. Chci s ním mluvit naživo. Jako to normální lidi dělají. Nemůžu ale za ním jen tak přijít a začít na něj mluvit. Ani si nechci hrát na náhodné setkání. Jestli spolu máme být, něco se stane, co nám pomůže ke sblížení. A už toho nech.“
Po vyučování se dívky loudaly Adamovem a nahlížely do výloh obchodů, v nichž se začínala objevovat vánoční výzdoba. Aničce se obzvlášť líbilo hodinářství, před kterým s ní Klára vydržela dobrých deset minut, pak nekompromisně zavelela k odchodu. Věděla, že Anička je blázen do hodin (doma ve svém pokoji měla hned šestery), ale začínala se třást zimou a domů to bylo ještě přes půlku města.
„Navíc ještě musíme do firmy,“ podotkla Klára. Její rodiče vlastnili firmu s názvem X o´clock, která vyráběla luxusní hodiny a hodinky. To byl Aniččin ráj, dokázala celé hodiny listovat firemními katalogy, nebo prostě jen tak stát na chodbě a pozorovat ciferníky ve vitrínách, jak odměřují čas. Pokaždé se celá rozzářila, když jí kamarádka ráno ve škole oznámila: „Dneska musím odpoledne za našimi.“
„Super!“ zazubila se. „Už je nový katalog na prosinec?“
„Včera ho akorát dokončili.“
Zrychlily krok, aby byly co nejrychleji v teple a pohodlí kanceláře paní Kotorové. Začalo drobně sněžit a i když bylo teprve půl čtvrté, pomalu se stmívalo. Kláru napadlo, jaké by to bylo, procházet se po městě ruku v ruce s Kryštofem.
Konečně po deseti minutách došly k firmě. Byla to velká sněhobílá budova, která stála na kraji parku, a vcházelo se do ní z hlavní Máchovy ulice. Klára zazvonila na stříbrný zvonek s nápisem RECEPCE. Téměř okamžitě se ozvalo zabzučení. Klára strčila do mohutných plastových dveří a dívky vešly dovnitř.
V prostorné hale s okrovým kobercem se nacházel obrovský mosazný pult, za kterým seděla mladá sekretářka. Mile se na Kláru s Aničkou usmála a ony jí to oplatily. Nebylo potřeba se nějak hlásit, dceru majitelů tady každý znal.
„Jak já to tady miluju,“ vydechla Anička blaženě, když stoupaly do schodů. „Kde vůbec vaši na to všechno vzali peníze? Muselo to stát miliony, takový přepych a luxus.“
„Nevím,“ odvětila Klára. „Neptala jsem se jich a ani mě to nezajímá.“
„To je škoda. Kdybych se zeptala já, asi by to nebylo zrovna vhodné,“ zasmála se plavovlasá Anička.
V osmém patře zabočily na chodbě doprava a pokračovaly až ke dveřím na úplném konci (nemohly používat výtah, protože Anička z nich měla panickou hrůzu). Nevšímaly si štítku, na kterém stálo MAJITELKA/ŘEDITELKA IVANA KOTOROVÁ, Klára dvakrát ťukla na dveře a vešly dovnitř.
Matčina kancelář byla veliká, podle Kláry až zbytečně moc. Jenom psací stůl zabíral zhruba polovinu místnosti a všude okolo vládl doslova chaos a zkáza. Stohy zpřeházených katalogů, spousty papírů, mezi tím staré propisky, kancelářské sponky, na okně zbytky od oběda, tři neumyté hrnečky a otevřené skříně všude, kam se člověk podíval. Klára měla pocit, že kdyby teď zazvonil telefon, matka by ho hledala alespoň pět minut.
„Ahoj holky!“ zvolala. Jednohlasně jí odpověděly a posadily se na dvě židle, ze kterých ještě napřed musely odklidit týden staré noviny a svetr.
„Co nového ve škole?“
„Za jedna z matiky,“ zahučela lhostejně Klára. Matka se usmála a pohladila dceru po vlasech cestou do skříně.
„Této, půjčíš mi prosincový katalog?“ vyhrkla dychtivě Anička, když jej zahlédla položený na kartonové krabici, která byla plná těch samých katalogů.
„Ale jasně, zlato! Vezmi si z krabice. A co vůbec potřebujete, že jste se za mnou zastavily v takovém počasí?“
„Dáš mi prosím nějaké drobné?“ prozradila Klára důvod návštěvy. „Jdu teď s Petrem na kafe a už mi nezbyly peníze.“
Matka se lehce zamračila. „Tak nemáš chodit po kavárnách, když na to nemáš.“ Pak zalovila v peněžence a podala dceři šedesát korun.
„Děkuju,“ pousmála se Klára. „Tak my zase mizíme. Dorazím domů tak do osmi. Pa!“
„Ahoj, teto!“ zazubila se Anča s novým katalogem v podpaží.
Když dívky vyšly z budovy, nastal čas, aby se rozdělily. Anna bydlela v rodinném domku v ulici V Háječku, takže se teď musela dát doleva, zatímco Klára mířila k bytovkám v Palackého ulici. Odemkla vchod oranžového paneláku, vyšlapala do čtvrtého patra – a byla doma.
Klára milovala svůj domov. Především byl jejich byt krásně zařízený, ale zároveň i útulný a vyzařovalo z něj opravdové teplo domova. A do toho ještě milující rodiče a fenka zlatého retrívra, která právě vykoukla z obývacího pokoje a honem běžela přivítat svou paničku.
„Ahoj, Annie.“ Klára si klekla na koberec v předsíni a zabořila obě ruce i obličej do hebké srsti zbožňovaného psa. Annie byla její poklad. Dostala ji k třináctým narozeninám a pojmenovala ji podle své nejbližší přítelkyně. Aničku to tak pobavilo, že půl roku na to pojmenovala svoji novou kočku Clare.
Klára pověsila na věšák v předsíni kabát a odebrala se do svého pokoje. Zařídila si tuto středně velkou místnost úplně po svém. Podlahu pokrýval koberec v její oblíbené tmavě fialové barvě. Stěny měly sice bílou barvu, ale z převážné části je překrývaly plakáty oblíbených filmů nebo diplomy za různé školní aktivity. Největší prostor v pokoji zaujímala veliká postel, dále šatní skříň a psací stůl s počítačem.
Klára si jenom v rychlosti projela vlasy hřebenem, nasypala Annie žrádlo do misky a vydala se do kuchyně pro něco na zub. Rychlým pohledem zhodnotila plnou ledničku, zase ji zavřela a nakonec si vzala jen samotný rohlík ze skříňky s pečivem. Koneckonců, v kavárně si dá určitě nějaký zákusek.
Za čtvrt hodiny měla sraz s Petrem, to znamenalo, že sebou musela hodit. Vyhlášená kavárna v ulici Na Borůvkách totiž stála až na kraji města. Adamov sice nebylo nijak malé město, ale ne zase natolik velké, aby tady byla zřízena městská hromadná doprava. Všude se tedy muselo pěšky nebo autem.
Klára to měla do kavárny dobrých deset minut. Přidala do kroku, protože už se nemohla dočkat vůně kávy a hlavně tepla. Oblékla se sice teple, ale počasí na konci listopadu bylo lezavé a některé dny už i mrzlo. Konečně s úlevou stiskla kliku u vchodových dveří a vešla dovnitř.
Okamžitě ji praštila do nosu důvěrně známá vůně kávy, čokolády, skořice a marcipánu. Kavárna Domino byla útulná a vždy plná lidí. Stolky s pohodlnými židlemi nebo lavicemi byly odděleny do jednotlivých boxů, takže lidé měli soukromí.
Asi pětadvacetiletá servírka za pultem uvítala Kláru příjemným úsměvem.
„Dobrý den, slečno, co si dáte?“
„Dobrý den. Latté a jeden kousek ořechového dortu se šlehačkou.
Servírka hbitě připravila dortík a kafe a společně s ubrouskem a lžičkou vše pečlivě naaranžovala na hnědém tácu.
„Padesát pět korun, prosím.“
Klára zaplatila a usadila se u svého oblíbeného stolku jen kousek od pultu. Mrkla na hodiny na stěně. Petr už tady měl taky být, ale jak ho znala, bylo jí jasné, že dorazí se zpožděním. Téměř nikdy nepřišel včas a také se vyznačoval náladovostí a roztěkaností.
Petr byl vlastně Klářin švagr. Její starší sestra Hanka si ho vzala před pěti lety a měli spolu malou Kačku, kterou Klára milovala. Bohužel se Petr s Hankou po roce rozvedli. Manželství jim vůbec nefungovalo, především kvůli tomu, že Hanka nebyla rodinný typ. Nerozešli se zrovna v nejlepším, ale to neměnilo nic na tom, že Klára měla Petra moc ráda a nadále s ním byla v kontaktu. Za ty pouhé čtyři roky s ním zažila hodně věcí a byli si blízcí jako bratr a sestra.
A už vchází do dveří. Přesně s dvanáctiminutovým zpožděním se konečně dostavil. Teď se rozhlíží po kavárně. Zrak mu sklouzl na Klárku a po tváři se mu okamžitě rozlil kouzelný úsměv. Nadšeně své švagrové zamával a potom třemi svižnými kroky stanul u pultu. Chvilku jen tak flirtoval se sympatickou servírkou. Věnoval jí svůj úsměv, uchopil tác s objednávkou a už byl u Kláry.
„Ahoj, kotě! Už jsem ti chtěl volat, že to prostě nestihnu, protože musím do večera napsat jeden článek, ale nakonec jsem si vzal notebook s sebou a říkal jsem si, že mi s tím trochu píchneš. No a jak se vede? Co je nového, od té doby, co jsme se viděli naposled?“
A to byl celý Petr. Upovídaný, vtipný, momentálně veselý a hlavně dělající tisíc věcí najednou. Během monologu na uvítanou stihl vyřídit zprávu na mobilu, osladit si kávu, vyndat a zapnout notebook, pověsit si kabát na věšák a věnovat Kláře nejnovější číslo bulvárního plátku, pro který psal.
„Přečti si reportáž na dvacáté třetí stránce,“ zahučel rozmrzele. „Nakonec přece jen šéf vybral Liborovu práci, místo mojí. Dělal jsem na tom tři noci!“
Klára nalistovala příslušnou stranu a začetla se do reportáže z nepříliš zajímavého tenisového utkání. Když dočetla, upřela na Petra své černé oči.
„Promiň, ta práce je výborná.“
„Děláš si ze mě srandu?“ Petr vyletěl jako čertík z krabičky. „To je nějaká podpora?!“ nakvašeně padl zpátky na svojí židli a se zamračeným výrazem si založil ruce na prsou.
„Říkám to, co si myslím,“ bránila se Klára s kamenným obličejem. „To utkání muselo být absolutně nudné, ale on to podal tak dobře, že je to doslova show. Ale ty, pokud se dobře pamatuju, jsi o utkání napsat sotva dvě věty a ve zbytku se soustředíš na tvar listů na stromech okolo a podobně.“
„Dobrá, dobrá,“ zahuhlal Petr a v tu ránu z něj byl morous.
Klára ho chytla za ruku. „Bude z tebe skvělý novinář. Jen jsi neměl svůj den.“
Její švagr se na ni zaraženě podíval a potom hlesl: „Když to říkáš ty, tak si toho vážně cením. Vím, že takové věci řekneš, jenom když si to doopravdy myslíš.“
Pousmála se. „Vždycky tě budu podporovat.“
Poseděli s Petrem ještě hodinku a půl. Převážně mluvil právě Petr – o práci, o všech svých ctitelkách, o kamarádech, o soutěžích, do kterých se chce přihlásit, později vyprávěl různé historky ze života, do kterých si vždycky něco málo přimyslel, aby byly zajímavější, a nakonec, jako pokaždé, si podepřel bradu a začal přemítat „co by kdyby“. Klára ho celou dobu trpělivě poslouchala, a když si vyřídil šestý telefonát, navrhla odchod domů.
Petr nebydlel v Adamově, ale v Plzni. Dříve bydleli s Hankou také v Plzni, po rozvodu jí však byt zůstal a Petr si sehnal jiný, v jiné čtvrti. Teď nasedl do svého celkem luxusního auta a naznačil své švagrové, aby si přisedla, že ji odveze až na sídliště. Klára zavrtěla hlavou a zamávala mu na rozloučenou. Jindy by Petr i zašel ke Kotorovým domů alespoň pozdravit, Klářini rodiče ho měli pořád rádi, ale dneska chvátal a tak bylo zbytečné, aby si zajížděl.
Doma čekalo Kláru milé překvapení v podobě Hanky a malé Kačky.
„Nazdar sestřičko,“ zazubila se Hanka, když její mladší sestra otevřela dveře do plného obýváku. Hanka seděla v křesle s pětiletou Kačkou na klíně, která si prohlížela pohádkovou knížku a nadšeně komentovala každý obrázek, přičemž se na něj všichni kolem museli podívat. Na pohovce potom seděli rodiče, maminka Ivana a táta Patrik. Na konferenčním stolku stály prázdné talířky a misky, z čehož vyplývalo, že Hanka opět za krátkou chvilku snědla veškeré připravené pohoštění.
Klárka se postupně se všemi pozdravila a pak se posadila na židličku vedle sestry, aby se přeptala, co je nového.
„Zítra jedu do Prahy na další školení! A další týden bych měla jet s kamarádkou z práce do Mnichova na jednu menší přehlídku, prý se na nás možná přijde podívat nějaký profesionál!“
Hanka měla malé kadeřnictví v centru Plzně, ale jejím snem vždycky bylo dostat se do showbusinessu a česat celebrity.
„Moc ti to přeju, Hani,“ usmála se Klára. „Ty se tam jednou dostaneš. A budeš nám mávat z televize.“
„Klárko,“ ozval se táta od televize, „nezapomeň zavolat dědovi. Má dneska svátek.“
„No jasně.“ Klára vyskočila ze židle a odešla do chodby, kde měli Kotorovi pevnou linku. Vytočila dědečkovo číslo a přiložila si sluchátko k uchu.
„Ano?“
„Ahoj dědo, tady Klára! Tak ti přeju všechno nejlepší k svátku a hlavně to zdraví. Doufám, že dodržuješ všechno, co ti paní doktorka předepsala.“
„Klárko, děkuju. A nejsi blázen? Ještě abych do sebe cpal prášky, na to ještě nemám věk! A alespoň mám pořád důvody, proč k té pohledné doktorce chodit.“
Klára se usmála a pro sebe si zavrtěla hlavou. „Ty jsi pořád stejný, dědo.“
„To víš. Tak přijeďte v sobotu na oslavu. Původně jsem to chtěl udělat v pátek, ale jdu do divadla.“
„Určitě přijedeme. Tak ahoj dědo!“
„Ahoj, ahoj Klárko.“
Zavěsila sluchátko a přistihla se v zrcadle, že se usmívá. Dědu, tátova otce, měla strašně ráda. Byl pořád plný elánu a miloval svoji rodinu. Už teď, v pondělí, se nemohla dočkat víkendu.
O chvíli později, když už Hanka s Kačkou odjely, se Klára vysprchovala a poměrně brzy si zalezla do postele. Předtím ještě vykoukla z okna na liduprázdné sídliště. Pohled jí zabloudil ke Kryštofově bytovce. Ani nevěděla, které okno je jeho. Na zhruba čtyři sekundy upadla do lehkého snění, pak se ale rychle probrala, potřásla hlavou a ulehla do peřin. Měla výbornou náladu, ani nevěděla proč. Možná zkrátka jenom proto, že všechno bylo tak, jak má být.