Hora Zeleného přízraku (3/II)

Anotace: Další pokračování. Podaří se klukům z vězení dostat?

Sbírka: Hora Zeleného přízraku

* 3/II *

Ono to, jak se nakonec ukázalo, tak hrozné nebylo, odkryli jen nějakou díru do země. Odházeli ještě několik kamenů a zjistili, že jsou opravdu nejspíš v té chodbě, co šla od potoka. Oba věděli, že chodba má úzké hrdlo, kterým normální člověk neproleze. Museli jen doufat, že to z téhle strany bude lepší a podaří se ho nějak překonat. A když nic jiného, tak jim aspoň zajistí přísun čerstvého vzduchu, takže se opravdu nebudou muset bát zadušení.
Chvíli se plazili, bylo to pro oba dost těžké; po tom viksu, co dostali, je všechno bolelo, ale snad to byl pud sebezáchovy nebo strach z něčeho ještě horšího, že se, i když jen velmi pomalu, posouvali dál.
Náhle zaslechli šumění potoka, ozývalo se kvílení nějakého nočního ptáka nebo co a bylo slyšet, jak po nedaleké trati jede vlak.
„Sláva,“ chtělo se zakřičet Jurovi, když se najednou ocitli venku, před vlezem do známé podzemní chodby, ale dobře věděl, že by si tím jen zadělali na další, patrně mnohem horší vězení.
Dali si dočasného bobříka mlčení a vypravili se směrem k domovu. Jen to vzali trochu oklikou, aby těm frajerům nepadli znovu do pařátů.
„Teď bych bral taxíka,“ osmělil se Henry, když se zdálo, že jsou dost daleko, aby je nemohl nikdo slyšet.
„Měli by pro nás přijet s rikšou. Nebo aspoň s vozejkem, taky už se mi potom všem nechce moc chodit,“ doplnil ho Jura.
Došli až skoro do Hevlic, když se Henry najednou zarazil.
„Poslouchej,“ zašeptal.
Oba zůstali stát. Bylo slyšet, kroky, pak, jako by se někdo zastavil a vtom začal pískat. Vzápětí rozeznali i melodii. Nebylo pochyb, byla to „wšská hymna“:

Tam na Montwšsu,
tam mám svůj wigwam…

Je to dobré, kluci jim přišli na pomoc. Jako odpověď se Jura pokusil přes rty, opuchlé z ran, které dnes dostal, zapískat pokračování:

Jen tebe lásko má,
tebe tam nemám…,

Wšskou hymnu vymyslel Jura. Jenom slova, melodii ne. Tu zaslechl, když byl loni s turisťákem na Slovensku. V jednom místě vyhrával rozhlas stále dokola různé písničky a právě jedna ho dost zaujala. Kdosi zpíval o nevěrných očích své vyvolené a vyčítal jí, že zatímco on někde bojoval, tak ona, místo aby na něho počkala, až se vrátí, si našla někoho jiného. Zpěváka ještě doplňoval ženský sbor, takže to jako celek působilo dost tklivě a na Juru tehdy dvojnásob. Po celou dobu trvání toho turistického tábora vzpomínal na vzdálený domov, pohodlnou postel, špajz plný jídla…
A pochopitelně i na Danu…
A teď po tom začal ještě myslet, co by se stalo, kdyby po návratu domů zjistil, že Dana, stejně jako ta v té písničce, zmizela a on ji už nikdy neuvidí…

Když tábor skončil a doma bylo všechno v pořádku, zhluboka si oddechl. Písnička mu ale stále zněla v hlavě. Nakonec ji objevil u strýčka Bohdana na gramofonové desce a několikrát si ji pustil. Nějak mu připomínala ten puťák, na který teď vzpomínal jen v dobrém, to kouzelné místo ve Slovenském ráji, a vůbec všechno…
Když je v klubu napadlo, že by měli mít nějakou znělku, pomocí které by se mohli třeba svolávat, navrhl právě tuhle melodii a návrh prošel. Během doby ji povýšili na hymnu. Pro ni už bylo nutné, vymyslet i nějaký český text, a to takový, aby co nejlépe vystihoval charakter jejich klubu. Toho se taky ujal a tak vznikla česká verze:

Země jarem voní,
já toužím jen po ní,
myslím na ni stále jen.
Čekám až jednou,
na mě se usměje,
to bude ten můj nejkrásnější den.
Tam na Mont Wšsu,
tam mám svůj wigwam.
(pak najednou, z ničeho nic, přešel rovnou ze třetí osoby do druhé)
Jen tebe lásko má, tebe tam nemám.
Já bych chtěl žít jen stále vedle tebe,
a tam na Mont Wšsu
bude naše nebe.
Ba jo!

Bylo naprosto jasné, koho myslel tím: má lásko. Žádné konkrétní jméno ale nepadlo, proto to nebylo osobní. Tím pádem to ani klukům nevadilo a text bez připomínek přijali.

„Když jste dlouho nešli, vyrazili jsme vám naproti,“ oznámil Štěpán poté, co se setkali. „Přesně podle toho, jak jsme se dohodli,“ pokračoval.
„Dík, to je od Vás hezký. A kolik je hodin,“ zeptal se Jura.
„No, kolik by mohlo být? Tak něco kolem deváté,“ pokusil se odhadnout Štěpán.
„Takže jeden vlak je už pryč, a další jede víc jak za hodinu,“ konstatoval Jura. „Nezbývá, než jít pěšky.“
„Ty si myslíš, že by nás v tomhle stavu a navíc bez peněz do vlaku vůbec vzali?“ řekl Henry, který jediný kromě něho věděl, jak jsou zřízeni, protože ostatní to vidět nemohli, vždyť už byla docela tma.
„A co jste zjistili?“ zeptal se Wolfgang.
„Ani se neptej,“ odpověděl mu Henry a v jeho hlase byla znát určitá rezignace.
„Henrymu rozbili brejle a mně ukradli klíče,“ doplnil ho Jura a pokračoval. „Teď musím co nejrychleji domů, ale nevím, jak se vůbec dostanu dovnitř. Asi budu celou noc vartovat na zahradě…“
„Vidíš, já říkal, abyste tam nelezli,“ ozval se Wolfgang.
„To máš sice pravdu, ale za to, co jsme viděli, to možná stálo.“
„Neblbněte. Fakt? Co jste viděli?“
„Kostru,“ odpověděl Jura jako by se nechumelilo.
„Co…?“
„No kostru! Lidskou kostru.“
„Nedělej si srandu.“
„Fakt nedělám. Dole ve sklepě pod tou hospodou leží normální lidská kostra…“
Tomu ale nikdo nechtěl věřit.
Fakt, přísaháme,“ dušovali se Henry s Jurou téměř jednohlasně, no je otázka, jestli to zabralo.
„Oba jsme to viděli,“ doplnil ještě Jura.
„Nebyl to nakonec ten černý houslista,“ zeptal se Štěpán nedůvěřivě a možná i trochu posměšně.
„Docela bych teď uvěřil úplně všemu. I tomu, že černý houslista opravdu existuje, v poledne chodí strašit a ta kostra patří jemu,“ řekl Jura už dost naštvaný, že je nechtějí brát vážně.

Když se nakonec ocitli v domě Wolfgangových rodičů a rozsvítili světlo, Wolfgang vykřikl a Štěpán skoro taky.
„To vás ale zřídili,“ zmohl se první Štěpán na to, aby konstatoval skutečnost.
Trochu se umyli, aspoň z nejhoršího. Jura si vzpomněl, že doma zůstalo okno do ložnice v prvním patře pootevřené, takže pomocí žebříku by mohl vlézt dovnitř pro náhradní klíče.
Na dvorku takový dlouhý žebřík našli, dalo jim dost práce s ním manipulovat, no nakonec to ve čtyřech zvládli a dopravili až na místo. Tam se jim ho povedlo postavit, aniž by něco rozbili.
Štěpán, který jediný se po něm odvážil vylézt až nahoru, našel podle Jurových pokynů rezervní klíče a to bylo v tuhle chvíli nejdůležitější. Strčili je do hlavních dveří zevnitř, a tím se staly ukradené klíče nepoužitelné. Do domu se teď dalo chodit jen zadním vchodem přes zahradu, ale největší nebezpečí bylo, aspoň na čas, zažehnáno.
Ještě uklidili žebřík, Jura se vrátil domů, znovu se pořádně umyl a šel spát. Byl rád, že to dopadlo aspoň takhle.