Dermatha - Prolog

Anotace: Jedná se o Prolog fantasy-historického románu, který nese název Dermatha. Nepopírám inspiraci Templáři. Doufám, že se prolog uchytí. Přeji pěkné počtení.

Ulicemi Wiressu proniká hysterický křik a řinčení oceli. Plameny tančí po střechách domků obyvatel, kterým už nikdo nepomůže. Domobrana městečka byla během několika hodin poražena a stovky mužů, v kroužkové zbroji a černé prošívanici s bílým křížem na hrudi, proniklo dřevěnou hradbou dovnitř. Zabijí všechny do jednoho. Každý druhý hrubián má v ruce louči a podpaluje s ní dřevěné příbytky. Z domovů vytahují muže i ženy a na místě je popravují. Podřezávají jim krky anebo jednoduše probodnou. Ani s dětmi nemají soucit. Zabijí je do jednoho.

"Vypalte to tu do základu!" vykřikl rozkaz muž, který jako jediný seděl na koni. Kroužkovou zbroj s dlouhými rukávy a suknicí, která má chránit stehna, má přetaženou bílým varkočem s červeným křížem. U pasu má varkoč stažený koženým páskem u kterého mu visí meč schovaný v pochvě. Jílec omotaný černou kůží. Záštita ukovaná z černé oceli se v plamenech blýskala. Stejně tak se třpytil rubín, kterým má muž vykládanou hlavu meče, což odkazovalo na jeho lordské postavení.

Tvář měl poznamenanou věkem a válkami, které donedávna probíhali po celé Dermathře. Černé obočí skrývalo hnědé oči, které planuly zuřivostí a krvežíznivostí. Černé vlnité vlasy mu dopadaly na široká ramena. Koženou rukavicí levé ruky si přejel přes kolečko vousů a menší bradku. Poté znovu chytl otěže.

"Nikoho nešetřete! Nikdo nesmí uprchnout! Každý zaplatí za životy těch, které tu skrývali!"

K rozbřesku už byly daleko od doutnajícího Wiressu. Táhli domů s pokladem, který nalezli v katakombách kostela.

Lord jel vpředu toho černého hada, táhnoucího se po cestě. Muži se radovali, smáli se a pokřikovali jméno svého pána: "Barus, Barus, Barus! Barus, Barus, Barus!“

 Muž měl na tváři úsměv a v sedle seděl vzpřímeně. Dlouhý zástup mužů ve zbrani předjel hnědák, který v sedle nesl jednoho z Barusových podřízených. Když se přiblížil ke svému pánovi, přizpůsobil krok koně, jeho běloušovi.

"Pane," oslovil lorda a ten stále dál upřeně hleděl před sebe.

"Ano, Joriku?"

"Myslíte, že toto jednání Richard bude přehlížet? Země jsou v mírovém jednání, nemůže…“ začal Jorik, ale svou myšlenku nedokončil. Přerušil ji sykot vytažené čepele, jejíž ostří mu projelo krkem. Čepel zalila jeho krev a stékala dolů k záštitě, když Barus dal svým vojákům rozkaz k zastavení. Jorikova hlava se už válela v prachu cesty a pod sebou vytvářela rudou svatozář. Muži vyděšeně hleděli na hlavu, která se na ně upřeně dívala, dokud jí nevyhasl život z očí. Kůň, který nesl Jorikovo tělo stále pokračoval v ladné chůzi s jeho tělem, které se po pár kroků svezlo na bok a upadlo do trávy, která rostla podél cesty.

Barus otočil koně ke svým lidem. Meč otočil špicí k zemi a podal jej jednomu z mužů, který ho očistil od krve a podal mu ho zpět. Na obličeji už neměl ten úsměv a oči mu již nezářily tak, jako předtím.

"Každý víme, o co Richardovi jde!" rozkřikl se a každý z vojáků přitakal. "Chce spojit obě království, už nemá sílu k dalším bojů. Je jako myš, která se schovává do kouta! Nechce podpořit NAŠÍ VĚC! Kdokoliv, kdo se zmíní o tom, že NAŠE VĚC není správná, nebo se jen zmíní o Richardovi, dopadne stejně jako Jorik!" ukázal na tělo za sebou a muži, kteří byli vpředu nasucho polkli.

X

„Velmistře!“ vběhl do sálu muž v šupinové zbroji. Na čele mu vyrašil pot, jak běžel přes celé nádvoří se zprávou, kterou právě obdržel. Jeho křik vyrušil velmistra, sedícího na trůnu, z myšlenky. U něho stojí několik mistrů. Rozhodně je Alik vyrušil uprostřed jednání. Všichni na něho upírali své pohledy. Jeden z mistrů se mu pokusil zastoupit cestu, ale velmistr mu naznačil, aby tak neučinil. 

„Co se děje, Aliku?“ promluvil velmistr a nechal ho předstoupit blíž. Alik předstoupil blíž a ani se neklekl, jako je psáno v jejich zákonu.  Když předstoupíte před velmistra, pokleknete na levé koleno a sklopíte hlavu, čekáte, dokud vám velmistr nedá pokyn vstát.

„Wiress, pane. Vypálili ho do základu.“

„Co prosím?!“ stoupl si velmistr před trůn a s kamenným, nevěřícným výrazem hleděl na Alika. Mezi mistry to zašumělo.