Sám JUDE

Anotace: V ulici poletoval prach a jediné, co bylo slyšet bylo hvízdání větru.

V ulici poletoval prach a jediné, co bylo slyšet bylo hvízdání větru. Cítil jsem se ztracený v záplavě vzpomínek na toto místo. Schoulený v rohu ulice jsem čekal, až uslyším těžké kroky, nebo ostrý zvuk střelby. Nic se nedělo, ale i tak mi srdce bušilo s rychlostí o závod. Na co se má v takovéhle situaci myslet? Určitě vyváznu, určitě. Vždyť jsme si tu před chvíli s klukama jen hráli a za chvíli naši partu rozehnali vojáci.
„ Podívejte se i tam dozadu! Ty žiďáci jsou zákeřný prevíti. Neznabozi a z kurvy syni!“ řekl Herr Lajtman a vojáci okamžitě uposlechli rozkaz. Tedy, vyzvali nejmladšího poddůstojníka, aby ohledal oblast. Jonatán Pišta věděl, že je nový a je jakýmsi otloukánkem, protože byl původem Čech. Jeho rodina se přestěhovala do Polska, a když započala druhá světová válka, tak musel narukovat k Wehrmachtu. Polsko totiž bylo rozděleno. Tam se dostal pod velení Herr Lajtman a z jeho oddílu se utvořila speciální skupina. Bylo mu pouhých 16 let, ale na svůj věk byl urostlý a velmi pohledný. Jiskrnýma očima probodnul velitele i své pobočníky a strojeně se vydal prozkoumat jednu temnou uličku. Nechtěl ani nikoho najít. Tohoto faktu se nejvíce bál, ale povinnost a pud sebezáchovy velel proti jeho přesvědčení. Náhle uslyšel pláč. Došel až dozadu a tam našel na starých pytlích stočeného chlapce.
V tu chvíli bych se nejraději propadl do země. Měl jsem pocit, že mě všichni i sám bůh zradili a vydali mě napospas dravým vojákům, jejichž zájem na své vlastní osobě jsem plně nechápal. Přes clonu slz jsem se rozhodl alespoň se podívat na svého vraha. První, co jsem v jeho tváři uviděl, byl strach. Jeho oči nebyly tvrdé, nýbrž teplé a plné soucitu. „Musím tě vzít s sebou,“ řekl a vzal mě do náruče. Tak přece jenom budu žít o chvilku déle, ale raději bych se nechal zastřelit, než padnout do rukou fašistů.
„ Podívejme se na toho ptáčka. Kterýpakto podvraťák se nám tu vylíhl?“ řekl Herr Lajtman. Já jsem jen odvrátil tvář a zachumlal se hlouběji do náruče. Kolem dokola vojáci propukli v smích. Posmívali se mladému vojákovi, že je chůvička a jestli mě nechce přebalit. On tam jen stál a poté pronesl s naprostou odhodlaností v hlase: „Postarám se o něj. Je to jen mladý kluk a ještě je možno z něj vychovat dobrého árijského hocha. Rysy na to má a já sám za něj ručím.“. Ozvala se další salva smíchu a sám Herr Lajtman se prohýbal v pase. Během záchvatu smíchu se podíval na Jonatána a gestem ruky mu naznačil, aby šel k němu blíže. Jonatán mě pustil a šel k němu. Když k němu došel, Herr Lajtman ho jedním chvatem položil na zem a ruku mu zkroutil za záda. Před obličej mu podstrčil svou botu a řekl: „ Olízni!“ Přes vlnu odporu to Jonatán udělal a Lajtman pokračoval: „Nejsi nic víc než pes, co olizuje boty a ty si tu budeš hrát na hrdinu? Stáhni ocas mezi nohy a kliď se mi z cesty. To, co s tím klukem budu chtít dělat rozhodnu já!“ Kopl ho do obličeje a otočil se ke mně. „Ty! Jak se jmenuješ?“ Podíval jsem se na Jonatána a jen kvůli němu jsem promluvil. „ Karel Herman, pane.“. „ Půjde s námi!“ zavelel Lajtman. Vojáci se uchechtli a přetáhli mi pytel přes hlavu. Za chvíli jsem ztratil vědomí.