Tajemství Prokletých plání 14. díl

Anotace: Kapitán Vincent Carlsbach procházel hustým porostem podél potoka až ke třem kaskádám, na...

Sbírka: Tajemství Prokletých plání

Kapitán Vincent Carlsbach procházel hustým porostem podél potoka až ke třem kaskádám, na něm vystavěným. Za ním klopýtal Pavel Hlavsa a Alexander Schulz.
Mezi první a druhou kaskádou, počítáno proti směru toku, se nacházela jedna z mnoha žil, v kterých bylo možno nalézt kameny a která ležela blízko místa ztroskotání Carlsbachovy vzducholodi, s kterou za války mapoval krajinu za Kavkazem a skončil zde v Pláních. Carlsbach zhruba věděl, kde ji má hledat. Dorazili na místo poměrně brzy. Carlsbach nevěděl, jak dlouho má čekat, než Gücklhorn zařídí vše potřebné. Pokud by vzali kameny dříve, mohlo by to mít katastrofické následky. Jak ale znal Gücklhorna, zařídí to tak, aby měli ve věcech jasno.

„Začněte hledat!“ nařídil, „Někde tady je naleziště kamenů. Mělo by být dobře vidět, je u povrchu!“
„Co s nimi chcete dělat?“ ozval se Schulz, „Víte přece, že je máme chránit, ne si je brát!“
„Jak Gücklhorn nařídil, tak konej! On ví, co dělá a dělá to po čertech dobře, tak nereptej a hledej!“

Netrvalo dlouho a naleziště měli. Čistá, nenarušená žíla černého kamene se žlutými žilkami ledabyle skrytá pod převisem, který překrývali kořeny dubu. Teď stačilo jen čekat. Pokud by se pokusili dostat kameny násilím, nedopadlo by to dobře. Kámen musí vypadnout sám. V celé oblasti existovalo nespočet takovýchto žil, ale jen málo samotných kamenů. Zem je vydávala nerada.

„Kapitáne, něco se děje!“ ozval se Hlavsa a prstem ukazoval na potok, „Voda přestala téct!“
„Je čas!“ kývl hlavou Carlsbach a klepl holí do tvrdé skály pod převisem. Z ní se lehce kus odloupl.

Dole v močálech, do kterých se vléval potok, na jehož toku stály tři kaskády, kde ležely zbytky staré válečné vzducholodě se pohnul čas. Na moment se zastavil a na úkor stability prostoru pak vyrazil dopředu, aby sám sebe dohnal. Byl to nepatrný zlomek, který však měl za následek to, že se celá zrezivělá vzducholoď počala zvedat. Lehce nazelenalá mlha, válející se líně nad zemí se zvedla a nahrnula se pod vypuštěný plášť balónu, který se začal nadouvat. Zrezivělou gondolu lodě táhla vztlaková síla po zemi tak dlouho, dokud nedokázala zvednout celý kolos do vzduchu. Válečná jedno-pilotní vzducholoď nesoucí jméno Zeppelin se vznesla nad močál. Ucházející balon rozhoupával gondolu a vrzající motory. Ze všech stran visela lana a kusy pláště v nazelenalé mlze, která obklopovala celou loď, vznášející se několik metrů nad zemí. Najednou, jako na povel, odněkud zavál vítr a jal se hnát vzducholoď směrem ke třem kaskádám.

Kolem Altánu se začal linout nesnesitelný zápach. Byl stále silnější, stejně jako vzrůstající napětí. To v jednom okamžiku dosáhlo vrcholu a rozlilo se kolem jako záplava. A v ten okamžik z křovin povstali duchové a z močálů se pozvedly přízraky. Tentokrát jich ovšem byly stovky. Z každého rybníčku, z každé louže, z každého křoviska vylézala mrtvá těla, zocelená silou přírody. Zvedala se ze země a odkrývala tak další a další. Kromě členů Carlsbachovy posádky, zde ležely vesměs Maokvaiové. Řada z nich měla ještě kožešiny a štíty a mnozí na nich měli jiné znaky, než ty, které užívá Nupum-kchán. Zde ležel celý vyvrácený Maokvai-chanát, který teď opět povstal, aby se postavil na opačnou stranu barikády, než na které stál původně. Vše ve službách Prokletých plání a v moci Wilhelma Gücklhorna.

A-bdgul vyvedl družinu z jeskyně a vylezl si na altán. Začal svolávat nově příchozí bojovníky. Bylo jich stále víc a víc. Posádku kapitána Carlsbacha vyslal tunely ke kaskádám a ostatní seřadil kolem altánu. Čekalo se pouze na Gücklhorna.

Prokleté pláně se probudily. Do teď jen po očku pozorovaly situaci a teď se probraly definitivně. Veškerou moc měl jejich nejvěrnější služebník, který také zaplatil vysokou cenu za svou znovuobnovenou moc. Duše doktora Swobody teď byla součástí vědění, které náleželo mocnosti tak obrovské, že dosud existovala pouze jedna osoba, která dokázala využít byť jen zlomek její síly. Ta teď kráčela po úzké stezce mezi močály rovnou k altánu.

„Do tunelů!“ zavelel Gücklhorn ještě dříve, než vyšel z lesa. Jeho hlas měl neuvěřitelný účinek, neboť celá jeho armáda se otočila jako jeden muž a naskákala do okolních močálů, z kterých vedly chodby rovnou k hlavním tunelům.