Battle of Destiny

Anotace: Tak jsem sem po dlouhé době vložila další kapitolu. Mám jich napsáno více :D

Místo, kde tě líbá Múza

Tak jsme ve městě a já jsem stále mokrá. Podívala jsem se do vesnice. Vypadalo to, jako kdyby domy nakreslil umělec, který se snažil na ploše vyvodit dojem 3D. Po hlavní cestě se k nám někdo blížil: „A koukám, že se Koe-kun koupal!“ Koemon zamával na příchozího: „Jo, bratře, ti barbaři mě hodili zase do jednoho z Mýdlových jezer.“

„Já ti dám barbar,“ zlobil se Ryuu, „Coro, kde je Sangy?“

„Loví nějaké informace v místní krčmě,“ odpověděl mu Coronamon. Chvíli jsem se na ně dívala, a pak jsem se zeptala: „Poslyš, Coro, jak jsi věděl, že jsme ho koupali?“ Ušklíbl se: „Ještě teď z tebe kape voda. Chyba programu, co?“ Podivila jsem se: „Jaká chyba programu?“

„Normálně se naše oblečení a zbroj chovají, jako kdyby byly naší kůží. Takže, když se namočíme, tak uschnou stejně jako by nám schnula kůže. Ale někdy dojde k chybě a oblečení se chová jinak,“ vysvětlil Koemon.

„Ale,“ namítla jsem, „u nás se takhle oděvy chovají normálně. Musíme je, když jsou mokré, svlékat a sušit. Přitom si vezmeme jiný oděv.“

„Tak to vás teda lituji. Musí to být otrava stále něco měnit. Tady je jiný oděv než ten, se kterým se tzv. narodíš, součástí nadstavby. Jen málokdo se svléká úplně donaha a navlíká pak na sebe něco jiného,“ prohlásil soucitně.

„Nicméně,“ odpověděla jsem po chvíli mlčení, „měla bych se převléknout. Bůhví, kdy budou moje šaty suché.“ Luna se zamyslela: „Tak půjdeme k Mistymonovi. Má tu krám s oblečením.“

„Á jéé,“ ozvalo se zezadu. A podle výrazu jeho tváře jsem hned věděla, kdo se ozval.

Bylo rozhodnuto. Vydali jsme se do obchodu s oděvy. Našli jsme ho snadno. Uvnitř bylo mnoho různých polic na různé téma. U pultu nás oslovil Mistymon: „Přejete si něco?“

„Ano, jedny šaty pro mě,“ řekla jsem. Na to nás vzal do části s dámským oblečením. Mohla jsem si vybrat buď z různých šatů, kimon, plášťů nebo Digimon téma, což znamenalo se moci obléknout jako daný Digimon. Kupodivu tu normální kalhoty neměli. Anton, Koemon, Ryuu, Draco a Coro se vytratili hned, co uviděli, že to bude pár minut trvat. Zůstala jsem sama s Daffy a Lunou.

Musím říct, že pro mě jako pro člověka byl výběr docela těžký, zvláště pokud jsem nechtěla dělat cosplay. Naštěstí tu měl něco, co by se dalo považovat za vhodné, i když v našem světě asi moc ne. Pokud teda nejste příznivcem historického divadla. Vybrala jsem si jednoduché světle modré renesanční šaty. K tomu jsem přidala bílé paraplíčko, alespoň jim můžu vzít pak Koemona po hlavě. Také mě napadlo, že nemáme žádný batoh nebo něco takového.

„Můžu vám nabídnout naše bezedné kabelky?“ Oslovil mě majitel obchodu. A už mi je ukazoval. Vypadaly jako obyčejné, ale mohli jste tam klidně nacpat třeba slona. Tak jsem si vzala jednu v modré barvě. Samozřejmě jsem k tomu musela mít i boty a můžete hádat v jaké barvě, ano správně zase v modré.

Zarazila jsem se: „Poslyšte, holky, čím my vlastně budeme platit?“ Obě se na mě podívaly. Daffy: „Neboj, máme tu VIP členství.“

„Zajímalo by mě, jakou měnu má Digisvět,“ přemýšlela jsem.

„No, obecně se platí tou měnou, jakou si kdo řekne. Takže dolary, jeny, koruny..., obvykle má obchod za názvem symbol dotyčné měny. My však máme VIP členství, což znamená, že si můžeme koupit položky na naše Digitální ID za jakoukoliv měnu. Já mám třeba zrovna u sebe samé rubly,“ vysvětlila mi Luna.

„A já zase samá pesa,“ přitkala Daffymon. Hodila jsem na obě zvědavý pohled. Moje dračí partnerka se mírně začervenala: „Ale, byla jsem s Ponchomonem na ochutnávce pečeného mexického sýra se salsou a další mexické kuchyně.“

„No, já byla zase na festivalu tanců s Palmon v ruské čtvrti hlavním městě Digisvěta v Serverovém domě,“ jen tak mi řekla Lunamon.

„Cože?“ vyhrkla jsem, „tenhle svět má svoje hlavní město?“

„Jo,“ ozval se mi za zády Koe-chan, který se šel podívat, jestli jsme se už vypakovaly nebo ne, „je to obří město, kde je všechno možné. Nad ním je Yggdrasill a královský palác. Nyní ho však ovládá jeho výsost Sandiogomon.“ Chtěla jsem se zeptat, jestli je to hlavní padouch tohoto světa, ale jeho pohled mi naznačil, abych radši mlčela. Zřejmě tohle není dobré místo na rozhovor.

Rozhlédla jsem se. Vypadá to, že máme vše: „Tak jo, holky, jdeme platit.“ U pultu jsme vyskládaly všechno naše zboží. Daffy si koupila krásný, zdobený, bílý klobouk. Luna strčila Koemonovi, který se tvářil utrápeně, na hlavu černý kovbojský klobouk se slovy, ať si ho zaplatí sám. Hodil po ní dosti vražedný pohled, protože se mu líbil, ale nechtěl si ho koupit sám. Nakonec jsme všichni vyšli z obchodu. Když jsem odcházela, nemohla jsem se zbavit pocitu, že se na nás majitel nějak divně dívá.

Hned, co za námi zapadly dveře, už telefonoval: „Haló? Je tam ústředí?“ Ze sluchátka se ozvalo: „Tady ústředí, co si přejete?“

„Chtěl bych nahlásit podivné zákazníky, kteří před malou chvílí odešli z mého krámu. Doporučuji prověřit.“

„Ano, děkujeme. Pošleme tam hlídky.“ Mistymon položil sluchátko, přitom se stále díval za námi. Venku na nás čekali ostatní. Coro zavelel: „Tak, ženský mají šaty a...“ zarazil se,„Luno, koukám nové mašle, že?“ Lunamon se začervenala a skryla se za mnou: „Ty jsi to poznal?“ Coronamon se usmál: „U tebe to poznám vždycky, sestřičko. Nicméně chtěl jsem předtím říct, že půjdeme ke Spadamonovi, ať se Adri může převléknout.“

„A proč se nemůže obléknout někde tady?“ Ozval se nechápavě Koe-chan. Ryuu se k němu přiblížil a jednu mu vrazil: „Je to dáma. Dámy se nepřevlékají na veřejnosti a lidské už teprve ne, barbare!“

„Au, co mě, idote, mlátíš?!“ Odpověděl mu opičák.

„Ale no tak, vy dva,“ zarazila jsem je, „A kde je vlastně vůbec Draco?“ Jak jsem koukala kolem sebe, tak jsem ho nikde neviděla.

„Obávám se, že šel...“ prohlásila s obavou v hlase Daffymon. Než to dořekla, uslyšeli jsme hlasy: „Lila Shower! Fairy Vine!“ Na to kolem nás proběhl Dracomon, za ním běžely nebo spíše letěly dvě děsně namíchnuté Digimonky, Lilamon a Lilimon.

„Já ti dám špehovat nás, perverzáku!“ křičela Lilimon. Rozhlédla jsem se po svých přátelích. Vypadalo to, že je to nijak nevzrušuje. Zřejmě scéna na denním pořádku. Draco se schoval v jednom ze sudů, co stály u jednoho z domů. Kolem proletěla Lilamon: „Kde jsi! Vylez!“ Zatvářila jsem se netrpělivě: „Ehm, neměli bychom mu pomoc?“ Coro mě uklidňoval: „Klídek, jen co slečny odletí, Draco vyleze a přidá se k nám. Zatím tu na něj počkáme.“ Tak jsme tam stáli jako idioti půl hodiny, než to ty dvě konečně vzdaly a zmizely někde v dálce.

Dracomon vylezl celý zašpiněný od něčeho, jehož původ jsem radši nechtěla zkoumat. Prohlédl se a smutně přidržel svůj stříbrnou lžičku, co měl na krku, před očima. Byla rovněž špinavá. Snažil se ten sajrajt ze sebe sundat, ale marně. Už teď jsem věděla, že na to je jedna pomoc, a to koupel.

„Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ zakroutil hlavou Anton. Koemon se náramně bavil: „Ha, a teď, kdo se bude koupat, co?!“ Draco ho sjel pohledem, pak se podíval na mě: „Nechceš se vykoupat se mnou?“ Nechala jsem si to zopakovat, jestli dobře slyším. Nevěděla jsem, co si myslet, ale co bych pro svého Digimona neudělala.

Další dvě hodiny jsme hledali společné lázně nebo prostě nějaké prostory, kam můžou obě pohlaví. Vypadá to, že se to tu hodně rozděluje na muže a ženy, stejně jako u nás. Konečně jsem stála s Dracomonem před lázní, kterou jsme hledali. Zbytek party se samozřejmě někam spakoval pryč. Poprosila jsem předtím Antonínka, ať mi na ně když tak dohlédne.

V seriálu to Taichimu nebo Soře nepřišlo zvláštní se koupat s Digimonem. Já jsem se však tak trochu červenala, a to i přesto, že jsem milovnice Hentaie. Poslala jsem ho napřed. K takovému bazénu jsme došli v ručníku. Stála jsem na jeho okraji a snažila jsem se odhadnout, jak je asi hluboký, neboť neumím plavat. Zpozoroval moje rozpaky: „Klídek, tady se nikdo neutopí. Kdyby ano, nedělalo by to dobrou reklamu.“ Ujištěna, že si tu nezahraji na utopence, jsem rychle vklouzla do vody.

Drak se ke mně přitulil: „Hm, lidská kůže je pěkně hlaďoučká.“

„Hele, jdeš se koupat nebo dělat erotiku,“ prohlásila jsem ironicky.

„Můžeme dělat oboje,“ a třel se mi o prsa. Odstrčila jsem ho.

„Nesváděj nám Adri!“ Nad námi stál rozzlobený Sangloupmon. Draco mě pevně chytnul: „A proč by ne? Teď je moje!“ Já jsem si říkala, proč nemůžu mít normálního Digimona. Vlk zavrčel a skočil do vody. Chytnul ho za roh a táhnul na druhý konec bazénu. A vzhledem k tomu, že mě Draco nechtěl pustit, to byla docela zábavná scéna.

Nějak se povedlo Sangymu nás od sebe oddělit. Plaval uprostřed nás a vrčel na Dracomona. Což se mu chudákovi samozřejmě nelíbilo.

Mezitím u ostatních si Anton sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Sice pochyboval, že by se s ním v Digisvětě kamkoli dovolal, ale k tomuhle účelu ho stejně používal jen málo kdy. „To je divné,“ pomyslel si, „ měl jsem na ploše Buttercup a teď je tam Shoutmon a zdá se mi, že v trochu jiné poloze než byl ten původní obrázek.“ Podíval se na čas a protočili se mu panenky. Jestli se tomu tedy dá věřit tak by podle něj mělo být půl druhé ráno. No bodejť ne. Vytáhli ho na tenhle výlet těsně předtím, než chtěl jít spát. Nebýt toho promočení a denního světla, asi by se cítil unaveněji. Zívnul: „A jé, zdá se, že mě dohání ospalost,“ poznamenal nahlas: „Není tu někde automat na kafe nebo tak něco?“

„Tamhle za rohem by měl nějaký být,“ odpověděla mu Daffy. Anton si to namířil tím směrem, kterým ukazovala, a za chvíli se vracel s pořádným lomcovákem kávy.

„To by mohlo zabrat,“ usmíval se. Srkl, přemýšlel, ale už nic neřekl.

Po půl hodině jsme všichni vylezli z vody. Sangloupmon se otřepal a podíval se na své čepelové drápy: „Ještě, že je mám z nereznoucí ocele. Jinak by mi zrezivěly.“

Zabalila jsem se do ručníku a šla jsem se obléci do svých nových šatů. Když jsem si navlíkala svoje renesanční šaty, říkala jsem si, jestli mě pak kluci poznají. Už jsem chtěla odejít, když v tom jsem zaslechla hlasy: „Slyšela jsi, blíží se sem hlídka TyrantKabuterimonů.“

„Co tu chtějí,“ ozval se druhý hlas. První hlas pokračoval: „Někdo je sem zavolal. Také nevím, co zde pohledávají.“ Chvíli jsem poslouchala, ale už se ozvali. Tak jsem se vrátila k ostatním. Hledala jsem v budově, nebyly tu. Asi jsou už venku, a byli. Vyšla jsem a všichni na mě zůstali zírat s otevřenou hubou dokořán a vyvalenýma očima. Na to Daffy vytáhla svůj klobouk. Vypadali jsme jako nějaká honorace.

„Tak si říkám, že jsme dost nenápadné,“ poznamenala jsem ironicky.

„No,“ zamyslel se Draco, „kdybys chodila nahá, bylo by to míň nápadné.“

„Co jsem ti řekl!“ zavrčel Sangy a popadl ho za roh. Vyskočil a mrštil s ním o zem. Dracomon zaúpěl. Na hlavě se mu rýsovala obrovská boule, se slzami v očích se obrátil na Daffymon. Ta jen zavrtěla hlavou a přiložila k jeho hlavě svůj roh, který nyní zářil zeleným světlem, přitom mu říkala: „Víš, že nemáš našeho Sangyho dráždit. Mimochodem víš, že tu máš pár modrých šupin?“

„Modré šupiny?“ podivil se.

„Ano,“ ujistila ho.

„Neznamená to...,“ začala jsem.

„Jo,“ přitkal Koemon, „Draco nám roste do své další podoby.“

„On se nedigizmění?“

„Vypadá to, že ne, alespoň ne přirozeně. Do svého dalšího levelu doroste.“

„Takže by teď proběhla Digizměna...“

„Viděli bychom jeho budoucí já.“

„Ale,“ namítla jsem, „Digimoni se přeci můžou změnit, na co chtějí.“

„To sice ano, ale jen pokud se u nich nezačali vyskytovat znaky jejich dalších já. Příklad: Agumon se může stát Growmonem nebo Greymonem či Togemonem. Kdyby mu ale začala dejme tomu červenat hlava, je to znak, že jeho budoucí já bude Tyranomon.“

„A co digiovládače,“ zajímalo mě.

„Ty můžou odemknout jednu z pravděpodobných Digizměn. Není však jisté, pokud bys ponechala daného Digimona bez jeho partnera, jestli by z něj byl pak ten samý Digimon, na kterého se měnil s ním,“ vysvětlil Koe-chan. Zamyslela jsem se: „V seriálu Apocalymon říkal, že je tvořen z Digimonů, kteří nezvládli Digizměnu...“

„To proto,“ pokračoval můj zelený opičák, „že my do své budoucí podoby můžeme přirozeně dorůst nebo se rovnou přirozeně digizměnit. Vlastně máme dvě možnosti, jak dosáhnout konečného levelu, přirozeně dorůst nebo se přirozeně digizměnit. Ale i když rosteš, můžeš si vybrat Digizměnu.“

„Ale je to riskantní,“ vmísila se do rozhovoru Luna, „nemusí se to povést a můžeš skončit o level níže, než jsi byla. Avšak je to míň nebezpečné, než kdybych zkoušela se dostat o dvě úrovně výš z této podoby, to by moje šance, že zemřu, byla mnohem vyšší.“ Náhle jsem si vzpomněla na poučku, co jsem kdysi našla: „Digizměna má proběhnout tak, že stáhnete do sebe data z okolí, že?“ Koemon, který si zrovna hrál se svým kovbojským kloboukem, řekl: „Něco na ten způsob. I teď, co tu stojím, tahám do sebe data. Podle AncientWisetmona je v našich Digijádrech program, který tyhle data ukládá. Ani on však neví, co způsobí, kterou cestou se kdo z nás vydá. Ví se však, že pokud není nějaký podnět, tak se data přepisují a poškozují stále dokola. Pak vzniká dlouhověkost a stáří.“

„Hele Adri, nechtěla ses převléknout u Spadamona?“ zarazila se Daffy.

„No jo. Já zapomněla. Tak tam pošleme se převléknout tady Antonínka. Stejně tu chudák stojí v mokrých šatech a další káva by mu zřejmě bodla.“ Ten nadzvedl jedno obočí a vyjádřil své podivení nad tím, že vím o jeho přítomnosti. Nasadila jsem omluvný výraz. Z kabelky jsem vytáhla jedny džíny, koženou bundu, co nosí Beelzebumon, a revolmonovi boty. Trička nebo košile tam bohužel nevedli. Podala jsem mu je.

Náhle jsme uslyšeli divné bzučení křídel. Podívala jsem se na oblohu a něco se k nám blížilo. Coro vytřeštil oči: „TyrantKabuterimoni! Zdrhejte!“ Nechápala jsem proč, ale dala jsem se do běhu, nevědouc vlastně kam.

„Neboj, běžím vedle tebe,“ vlevo jsem uviděla Daffymon.

„Počkejte na mě!“ Křičel někdo za námi. Pohlédla jsem za sebe. No potěš pánbůh, Dracomon se nás snažil dohnat. Daffy na něj křikla: „Jestli se budeš pokoušet o nějaké ty perverzárny, tak si mě nepřej!“ Na to jsme vběhli do nějakého skladu či co. Všude byly bedny a různé harampádí.