Výprava do města v oblacích - 1. část

Výprava do města v oblacích - 1. část

Anotace: Dokončil jsem první část tohoto dobrodružného románu. Ono se to možná nezdá, ale dalo to práci. Pokud si všimnete nějakých nejasností, nelogičností či faktografických chyb..neváhejte a napište mi to.

Toho dne, kdy se dostal Paulu Andersonovi do rukou starý deník s rozpraskaným obalem, se rozhodl. Pevně a neochvějně. Seděl ve své rezidenci na okraji Hampstead Heath a houpal se v křesle. Levou rukou občas zvedl sklenku červeného vína a upil z ní. Pohladil koženou vazbu deníku a znovu si přečetl ten vybledlý nápis:

Výprava do města v oblacích.

To město musel najít. A když se pro něco Paul Anderson nadchne, vše ostatní jde stranou. Dobrodružství bylo jeho životem. Navštívil s výjimkou Antarktidy a Austrálie již všechny kontinenty, ale město v oblacích? To byla tedy výzva!

Patřil do velké a bohaté šlechtické rodiny, která měla kořeny v Dánsku, on však byl rodilý Angličan. Jako šlechtic se necítil, ale vyhovovalo mu, že je finančně nezávislý. Mohl si tak dovolit cestovat. Ve velkém domě bydlel i jeho syn Ted. Když mu nadšeně řekl, o plánované výpravě, obrátil syn oči v sloup.

„Už zase otče?“

„Neříkej mi otče. Copak vypadám jak farář?“ vztekl se Paul.

„Promiň. Takže další výprava za neznámem?“ zeptal se naoko zvědavě Ted. Ve skutečnosti si přál, aby už nikam s otcem nemusel. Za prvé měl díky věčnému cestování problém dokončit střední školu, kterou absolvoval o celé tři roky později, než by měl, a za druhé problém otcových expedicí byl v tom, že nikdy nic nenašli. Cesta do středu země, hledání grálu celkově na pěti místech nebo šílená cesta mezi lidožrouty na Jávu. Málem při ní přišli o život a Díku života samozřejmě nenašli. Však neexistovala. Jenže starej Anderson byl snílek.

„To si piš, synu,“ řekl hrdě Paul. „Tentokrát to bude bomba.“

„To říkáš vždycky.“

„Jenže tohle je jiné.“

„To taky říkáš vždycky.“

Paul vzdechl a rozhodil rukama.

„Sakra, synu, nebuď takový. Máme šanci účastnit se nejvýznamnější expedice historie!“

Ted se usmál a nadechl. Jenže jeho otec mu nedal šanci cokoliv říct.

„Ano, to taky pokaždé tvrdím. Na, tady máš,“ řekl Paul a podával synovi deník.

„Co to má být?“ ptal se syn. Vzít si rozpadající sešit do rukou se mu nechtělo.

„Sakra, Tede, koukej si to vzít. Děláš, jak kdyby to bylo prašivé…“

„…možná je.“

„Neskákej mi do řeči, víš, jak to nesnáším. Je to deník sira Francise Younghusbanda.“

Ted se díval na nápis na deskách.

„Výprava do města v oblacích?“

„Ano,“ řekl pyšně otec. „Neříkej, že tě to nezajímá.“

„Kdyby to byl název fantastického románu, tak by mě to fakt zajímalo, ale ty věříš, že je to město skutečné, že ano?“

„Naprosto.“

Ted vztekle praštil deníkem na stůl. Málem tím převrhl láhev s vínem.

„Ty opravdu věříš každé kravině. Kdyby ti někdo nakukal, že vlastní zázračné fazole, které když sníš, tak budeš mít tak silné prdy, že tě donesou na Měsíc, bez váhání by sis jich objednal tři vagóny! Jsi blázen, otče. Snílek ze snílkova.“

Ted křičel a všiml si, že to asi přehnal. Paul měl zklamané oči. Slzám bránil jen obtížně.

„Možná jsem blázen a beznadějný snílek, ale alespoň mám nějaký cíl na rozdíl od tebe. Vychoval jsem z tebe rozmazlenýho lenocha, ale to je má vina. Teď běž pryč, potřebuju být sám.“

Nikdy předtím neslyšel Ted otce mluvit tak smutným a zklamaným tónem. Styděl se. Místnost však opustil, v tuhle chvíli neměl ty správná slova omluvy.

 

Starý Anderson láhev vína dopil do dna a otevřel další. Věděl, že jeho syn svá slova nemyslel tak zle, jak zněla, ale pocitu zklamání se nemohl zbavit. Ted měl však pravdu. Paul byl snílek. Uvědomoval si to, ale nepřipadalo mu to na škodu. Rád četl Verneovky a všemožné dobrodružné romány. Přál si být jako jejich hrdinové. Toužil odhalovat tajemství, objevovat zapomenutá zákoutí světa. Ještě když žila jeho žena, držel se docela doma. Měla pro něj pochopení, nicméně o Tedovo dětství nechtěl přijít. Když však zemřela – bože, proč tak brzo – rozpoutala se jeho cestovatelská vášeň naplno. Možná to bylo i tím, že nechtěl ve svém sídle dlouho setrvávat, protože mu zde všechno připomínalo jeho lásku. Vyplnil díru v srdci. Jeho partnerkou se stala touha po poznání.

Znovu přemýšlel o svých cestách. Žádná neskončila tak jak měla. Nikdy si neodvezl žádný poklad a nestal se tak slavným cestovatelem. Přesto ničeho nelitoval. Poznal kus světa a mnoho kultur. Zážitky z cest mu nikdo nevezme.

Pro výpravu za městem v oblacích se však nadchnul ihned a naprosto maximálně. Deník se mu dostal do rukou poměrně nečekaně. Odkázal mu ho po své smrti sám jeho autor Francis Younghusband. To byl panečku slavný cestovatel! Opravdová kapacita. Procestoval jako důstojník britské armády téměř celý Tibet a dálný východ. To díky němu Tibet patřil Číně. I když ne tak docela, Angličané tu měli stále velice silný vliv. A tenhle Paulovi naprosto cizí člověk mu odkázal deník. Proč?

Zvláštním se také jevil fakt, že deník se k Paulovi dostal až čtyři roky po tom, co jeho autor zemřel. Byla sice válka, ale tak dlouhá doba na vyřízení něčeho tak jednoduchého se Paulovi zdála dost divná. Moc však nad tím nedumal, spíše se divil, že se stal majitelem něčeho tak úžasného.

Vždyť on nikdy nic nedokázal. Spíš byl všem pro smích. Jenže Paulovi to docvaklo. Nikdo jiný by existenci města v oblacích nevěřil.

Anderson se musel usmát. Tohle byl pro něj dostatečný důkaz. Dostal od toho váženého muže důvěru, a tu nesmí zklamat. Podnikne expedici a město najde.

 

Ted ležel v posteli a nemohl usnout. Mrzelo ho, jak se zachoval.

Jenže už ho nebavilo jezdit světem a hledat předměty nebo říše, které prostě neexistují a ani existovat nemohou. Z otce měli všichni srandu. A díky tomu nebrali vážně ani jeho. Připadal si hrozně sám a říkal si, že je asi opravdu rozmazlený a líný, jak mu říkal otec. Nedokázal se postavit na vlastní nohy, něco udělat, osamostatnit se. Neměl žádnou práci. On ji vlastně ani hledat nemusí, finančně zajištěn je až do konce života. Dívku žádnou nemá. Ne, že by nechtěl, ale neměl u žen štěstí. Nebo stejně jako u všeho mu scházela větší odvaha či důraz. I díky častému cestování si nevytvořil okruh stálých přátel a zábavu pro něj představovaly knihy, projížďky na koni a sestavování modelů starých plachetnic. Doma ho nic nedrží, tak proč nejet s otcem na další výpravu? Omluví se mu, přečte si deník a pomůže naplánovat expedici.

 

Paul nepotřeboval, aby se mu syn dlouze omlouval. Stačilo, že mu řekl:

„Tati, kdy vyrazíme?“

Paul se usmál a od toho momentu začaly přípravy.

Věděl, že bude třeba vyrazit začátkem června, aby byli u Karakulského jezera v první polovině července. To jezero, to byl ten první základní cíl. Od něj budou pátrat po městě. Paul měl ohromnou knihovnu plnou cestopisů. Našel několik map těch míst, které náleží Sovětům. Tádžikistán, tajemný a řídce obydlený kraj. Cestopis odtud neměl. Většina expedic se těm místům vyhýbala. Vodítkem tedy zůstával Younghusbandův deník. Přečetl ho několikrát a tak si jej již dobře pamatoval. Jako první ho zaujala tahle část:

 

„.. projeli jsme průsmykem Muztag a zastavili se v několika vesnicích. Velbloudi byli již značně unavení, ale ani my se necítili dobře. Vzduch byl chladnější a řidší. Odpočinek jsme potřebovali jako sůl. V těch několika dnech se s námi místní lidé dali do řeči. Zajímali mě. Jejich kultura, styl života a minulost. Tady jsem poprvé slyšel zmínky o tajemném městě, které leží na oblacích.“

 

                                                                 2.

 

Muztag – brána do Kašmíru. Paul měl v domě spousty vybavení, včetně toho pro cesty do vysokých hor. Cesty samotné se nebál, spíš toho, co je může při ní potkat. Přeci jen je chvilku po válce a rozložení světa ještě není úplně dokončené. Navíc kdo ví, co se děje v daleké Asii. Paul potřeboval někoho, kdo mu v tomto pomůže a bude mít i vojenský výcvik. Tím někým byl Bradley.

Čtyřicetiletý veterán, který žil v malém domku na východě Enfieldu. Živil se jako umělecký kovář, přičemž tohle řemeslo pozvolna upadalo a Bradley měl velké finanční problémy. Staral se o sedmiletou dceru Sarah, která však onemocněla tuberkulózou a její život visel na vlásku. Nové léky byly teprve nedávno uvedeny na trh a ty si Bradley nemohl dovolit. O tom všem Paul věděl. Trochu se za to styděl, ale hodlal těchto informací využít.

Prašná cesta přivedla Paula k malému zděnému domku bez omítky a s děravou střechou. Vedle domku stál ještě jednoduchý dřevěný přístřešek, pod nímž se nacházela kovářova malá dílna. Trochu zázrak, že mu to nespadne na hlavu, pomyslel si Paul, když se díval na trámy podpírající plochou střechu. Dílně vévodila velká pec, ze které stoupala pára. O kamennou zídku mezi domem a dílnou, se opíraly kovářovo výrobky. Většinou se jednalo o branky a jiné části plotů. Paul zastavil a vylezl ze svého modrého Roveru 16. Bradley zrovna koval, ale příjezd někoho cizího ihned zaznamenal. Nechal práci být a přišel se přivítat s nečekaným hostem. Přivítání to však přátelské nebylo.

„Co tu chcete?“ zeptal se místo pozdravu kovář.

Paul se snažil působit mile a přívětivě.

„Dobrý den, pane Bradley, přijel jsem vám nabídnout práci.“

Kovář na Andersona hleděl zcela kamenným pohledem.

„Vím, co jste zač. Jste Paul Anderson. Bohatý pán a blázen.“

To se Paula docela dotklo. Dokonce i úplní chudáci vědí – ne myslí si – že je blázen. Pomluvy se roznášejí pěkně rychle a člověk pak ztratí dobrou pověst během několika dní. U Paula ta ztráta trvala už roky. Vlastně od smrti jeho manželky nemá skoro žádný respekt.

„Hlavní je to slovo –bohatý. Přijel jsem vám nabídnout práci za peníze. Za takové peníze, že už nebudete muset nikdy kovat.“

„Kovám rád, baví mě to,“ řekl tvrdě kovář.

Paul měl v záloze další argumenty. Považoval se za čestného člověka, ale když něco chtěl, musel to mít. I za cenu jisté podlosti.

„Klidně kovejte dál, ale dceru máte v sanatoriu a léky na tuberkulózu jsou pořád nad vaše možnosti.“

Bradleyho oči už nebyly kamenné. Objevil se v nich žár a vztek. Kladivo, které stále držel v pravé ruce, pozvedl, jako by chtěl Paula praštit, a asi to opravdu v první chvíli toužil učinit, ale vzápětí ruku opět svěsil.

„Jste hnusnej hajzl jako všichni boháči. Jdete sem, abyste mě vydíral. Ano, mám nemocnou dceru a ano, je v hnusném plísní nasáklém sanatoriu na periferii. Nemám na léky a nemám ani na lepší péči. Co teda chcete?“

Paul se zastyděl. Ten muž se tvářil jako neskutečný drsňák, ale srdce mu tlouklo pro dceru a bylo velmi citlivé.

„Vím, že jste byl v armádě a s ní jste navštívil i Kašmír. Potřebuji někoho, jako jste vy.“

„Na co? Já už nejsem voják a nechci nikde bojovat.“

„Nebudete bojovat, jen nás bránit. Je to mírumilovná expedice, ale potřebuji fyzicky zdatného jedince, který už v takto vysokých horách byl.“

„Bránit. Takže přesto být připraven střílet a zabíjet.“

„Myslete na svou dceru.“

„Děkuju, že mi to připomínáte,“ ušklíbl se Bradley a pokračoval: „Co přesně dostanu za tu cestu?“

„Zaplatím léčbu vaší dcery a navrch dostanete třicet tisíc liber, auto a procento z nalezeného pokladu.“

Paul čekal otázku směrem k pokladu, ale Bradleymu opravdu záleželo hlavně na své dceři.

„Beru to, ale mám podmínku.“

„Jakou?“

„Ještě před odjezdem zařídíte mé dceři lepší sanatorium.“

„Zaplatím to nejlepší.“

Paul se široce usmál a podával Bradleymu ruku.

„Ruku vám podám, ale rád vás mít nebudu. Jste vyděrač, a jestli nesplníte, co jste slíbil, vymlátím z vás duši.“

„O tom nepochybuji.“

 

Tedovi se nelíbilo otcovo vydírání Bradelyho. Otec to tak nebral a Ted chápal, že musel nějak toho chlapa získat, ale pořád to bylo vydírání. Buď s námi pojedeš, nebo ti nedám peníze na léky pro dceru. Bradleyho neznal, jen věděl, že je bývalý voják. Bohužel došlo na to, čeho se Ted bál. Došlo na strýčka Cobba.

Nebyl to jeho pokrevní strýc, jen otcův nejlepší přítel a on mu tak musel říkat.

„Jedeme za strýčkem,“ řekl Paul a Ted si chtěl svou účast na expedici rozmyslet.

Samuel Cobb seděl v houpacím křesle, pokuřoval dýmku a díval se do krbu, ve kterém se zmítaly plameny ohně. Světlo se mu odráželo v hubených sklech starých brýlí. Mlčel, a v těch vzácných chvílích působil jako příjemný a sympatický padesátiletý muž. Ačkoliv byl již tolik stár, zůstal dosud svobodný. Teda vždy když ho viděl, napadlo: „tahle nechci dopadnout. Nechci zůstat na věky sám.“ Mohlo by se zdát, že samota udělá z toho muže zahořklého člověka, opak byl pravdou. Ze Samuela Cobba vyzařovala neustále dobrá nálada.

„Zdravíčko, přátelé,“ pozdravil ihned, jak do místnosti vstoupili oba Andersonové. Jeden z nich mu vřelý pozdrav oplatil.

„Zdravím tě, můj jediný příteli. Tak rád tě vidím,“ řekl Paul.

„Ahoj strýčku,“ hlesl Ted a snažil se znít – normálně.

Cobb vstal z křesla a zamířil k baru.

„Tede, ty pořád rosteš jak z vody.“

„Je mi dvacet dva, už nerostu,“ řekl Ted. Hrozně nesnášel, že se k němu chová jak k malému.

Paul se na syna vyčítavě podíval. Ted jen pokrčil rameny.

„Tady máš,“ řekl Cobb a podal Paulovi skleničku whiskey. „Tede, ty jsi na to ještě mladý.“

Mladší Anderson raději nic neříkal.

„Samueli, příteli. Vyprávěl jsem ti o deníku Francise Younghusbanda. V červnu začíná expedice a já bych tě v ní chtěl. Tímto tě oficiálně zvu.“

„No to je skvělé! Mám hroznou radost. To abych začal už všechno chystat.“

„Nic nechystej, všechno zařídím. Budu jen rád za tvé znalosti a zkušenosti.“

Cobb nalil další sklenku whiskey a neustále se usmíval.

„Tentokrát to vyjde Paule. My to město najdeme. Dokážeme to a jako bonus získáme poklad. No tak, Tede, chlapče, co se tak tváříš? Těšíš se?“

„Hrozně,“ odpověděl, co nejmírněji dovedl. Normální člověk by poznal, že ho někdo nemá rád, ale Samuel Cobb byl přesvědčený, že jeho mají rádi všichni.

„Je poslední dobou nějaký otrávený,“ řekl na adresu syna Paul.

„To ho přejde, až budeme na cestě. Je v něm stejný cestovatelský duch jako v tobě. Máš už nastudované mapy těch končin, kam míříme?“

„Mám, ale nejsem rozhodnutý, zda se do Kašmíru vydat z jihu nebo jako Younghusband ze severu.“

„Na to ještě máme dost času. Sakra, Paule, čí myslíš, že se tam ukrývá poklad?“

A začala debata mezi ním a Paulem. Ted seděl otrávený a dobré dvě hodiny dělal, že je poslouchá. Ten chlap ani jednou neprojevil pochybnosti, že to město vůbec existuje. Proč? Už s otcem absolvoval tolik cest a bez úspěchu. Je možné, aby se na světě sešli dva takoví snílci?  Ano, sedí vedle mě, uvědomil si Ted. A vlastně trochu otci Cobba záviděl. Má sice jen jediného přítele, ale za to opravdového. On sám nemá nikoho.

 

Paul odpočítával dny, týdny a měsíce. Někdy se zdálo, že doslova hypnotizuje kalendář, aby se pohnul o stránku dál. Přípravy šly dobře a touha vydat se na cestu sílila. Lidé z okolí se dozvěděli o Andersonovo další výpravě, a hned se mu vysmáli. Několik cestovatelů mu dokonce napsalo dopis s cennými radami. Například: „Nejezdi!“, „Vzdej to, je to sebevražda.“, „Nezapomeň poslat pohlednici.“

Jenže jeho kamarád Samuel Cobb jej vždy dostal zpět do pozitivní nálady.

„Kamaráde, kašli na ně! Až se budeme do Londýna vracet s těmi poklady, to budou valit bulvy. Vsadím se, že většina z těch posměváčků si potom vyrve všechny vlasy a vzdají se svých akademických titulů. My to dokážem!“

Paul tomu věřil.

Znovu si připomněl pasáž z deníku:

 

„..měl jsem své rozkazy. Přesto jsem jen těžko odolával své zvědavosti. Obyčejní lidé, pastýři, kteří se jen starali o svá malá stádečka koz, ti všichni mi povídali o tom městě. Prý vypadá úplně jinak než kterékoliv město v širém okolí. Jako by sem ani nepatřilo. Vyprávějí si o něm už generace, avšak už po mnoho a mnoho let jej nikdo nezahlédl. Jak jsem již řekl, svazovala mě povinnost řídit se rozkazy a dokončit misi. Když však padla zmínka o tom, že to město bylo tak důležité, že obchodníci uhnuli z Hedvábné stezky a zamířili právě tam, můj zájem narostl téměř na posedlost. Město prý bylo neuvěřitelně bohaté a jeho král shromáždil poklad nezměrné hodnoty. Musel jsem to město najít.“

 

Je to jeho osud. Smysl jeho existence.

 

Nastal květen a u Andersonových dveří se objevil Bradley.

Paul naprosto přesně věděl, proč přichází. Zastyděl se.

„Pane, omlouvám se, ale tento gentleman byl neústupný a tvrdí, že ho přijmete,“ říkal sluha trochu rozlobeně. Asi se s Bradleym trochu nepohodli.

„To je v pořádku Francisi. Nech nás o samotě. Sluha se zlostně podíval na jejich hosta a spěšně odešel.

„Víte, co jsem vám sliboval?“ zeptal se Bradley. Přišel v pracovním. Na jeho oblečení nebylo čistého místa a přinesl s sebou pach kovárny.

„Ano, vymlátíte ze mě duši. Než tak učiníte, dovolte mi se omluvit.“

„Prosím.“

„Měl jsem spoustu zařizování s výpravou. Čas utekl jak voda a já zapomněl,“ řekl nejistě Paul.

Bradley se k němu přiblížil a Paul nervózně poklepával prsty po pracovním stole.

„Vy jste zapomněl,“ povídal oznamovacím tónem Bradley. „Tak to jo. To naprosto chápu. Vy zase jistě pochopíte, když zapomenu na tu vaší zasranou cestu do nikam a pak vám narvu tu vaší hnusnou hlavu do prdele!“   

„Já se omlo..“

„Držte hubu!“ Bradley už řval a stál metr od Paula. „Jak můžete zapomenout na svůj slib? Jak můžete zapomenout na utrpení mé dcery? Jak vůbec můžete…,“ hlase se mu zlomil do vzlyku.

Anderson se cítil zahanbeně. Opět se choval jako blbec. Opět povýšil sebe nad ostatní.

„Hned ráno zavolám do sanatoria.“

„Ne. Zítra ráno tam se mnou pojedete.“

„Cože?“

„Ano, pojedete. Chci, abyste to tam viděl. Jinak jedete na výpravu beze mě.“

 

Paul věděl, co mu chce Bradley ukázat. To jak je bezcitný a sebestředný. Styděl se za své chování, ale opravdu na tu holčičku úplně zapomněl. Celou cestu nepromluvil a jen se díval z okénka. Hodinu od Londýna stála nepříliš vzhledná budova bývalého vojenského sanatoria. Poslední rok a půl sem vozili pacienty trpící tuberkulózou. Tedy ty chudé z nich. Oprýskaná omítka, v některých oknech chybějící tabule skla a všudypřítomný kašel a pláč dělal ze sanatoria hrůzostrašné místo. V patrové budově bylo asi dvacet pokojů. Pacientů tu však leželo dobrých dvě stě. V přízemí dospělí, nahoře děti. Paul i Bradley si drželi kapesníky před ústy a nosem a šli nahoru. Ne, že by byl personál špatný či neochotný, ale prostě tu téměř nebyl. Jako by se vláda na tohle místo úplně vykašlala.

„Támhle je, má holčička,“ řekl pohnutě Bradley.

Malé děvčátko leželo spolu s dalšími dvěma dětmi na posteli, kterou někdo převlékal naposledy možná před válkou. Dívala se do stropu. Její špinavě blonďaté vlasy jí sahaly až k pasu. Paul si nemohl nevšimnout, jak je to dítě hubené a nezdravé. A tak tu vypadali všichni. Mladíci v pubertě, dívky z prvního stupně, ale i děti předškolního věku. Všichni na pár metrech čtverečních. Záchod byl na konci hlavní chodby. Pro sto dětí jeden však nemohl stačit. Sanatorium bylo načichlé močí a exkrementy. Pacienti měli mít klid, ale to se v těchto podmínkách také nedalo dodržet. Děvčátko zahlédlo svého otce a na malou chvilku vypadalo jako zdravé dítě. Modré oči se jí zaleskly radostí, pak se znovu rozkašlala.

Bradley ještě hledal doktora, ale ten měl zrovna cestu do jedné nedaleké vesnice. Paul mu viděl na očích bezradnost a vztek nad stavem jeho dcery. A opět se proklínal za svou sebestřednost a neschopnost.

„Běžte pro ni, ihned ji odvezeme do Londýna,“ řekl Paul a Bradley se na nic nevyptával.

Anderson během jednoho dne dokázal udělat víc než za celé týdny předtím. Holčička dostala místo v nejlepším sanatoriu v Londýně. Bradleymu se leskly oči dojetím. Jeho dcera měla nyní daleko větší šanci se uzdravit.

Když odešli, Bradley se k Paulovi otočil a řekl:

„Je to skvělé místo, za to díky. Ale tohle jste měl udělat už dřív a vy to víte. Díky vám se její stav zhoršil. Díky vaší aroganci, rozumíte?“

Paul pokýval hlavou a smutně odpověděl: „Rozumím a mrzí mě to.“

„To doufám.“

 

                                                                  3.

 

Zbývaly tři dny do odjezdu. Paul se procházel po svém domě. Často bezcílně. Byl nervózní a přál si už vyjet. Cobb u Andersonů už týden bydlel, ale ani on nebyl ve své kůži. Četl si ve starých cestovatelských knihách a hledal všemožné zmínky o pokladu, který by se mohl skrývat v kašmíru.

Ted poctivě četl deník Francise Younghusbanda, který měl u nich doma status bible.

Čím víc se do něj začítal, tím víc mu připadal zneklidňující.

 

„Cítil jsem se provinile, že prodlužuji cestu o tolik mil. Vojáci byli již značně znaveni a ani zvířata nevypadala čile. Ale nahlas přede mnou si nestěžovali. U Karakulského jezera jsem se rozhodl, dát všem tři dny odpočinku. Pozvolna jsme se dostávali do těch nejméně obydlených míst Badachšánu a když jsme někoho potkali, nechtěl se s námi o městě v oblacích bavit. Měli strach. Z čeho?“

 

Ted zavřel deník, protože slyšel klepání. Seděl na obvyklém otcově místě u krbu v hlavním pokoji v přízemí. Musel to být sluha Francis.

„Mladý pane, je tu někde váš otec?“

„Někde bloumá po chodbách, jak je nervózní.“

„Chce s ním mluvit jistý gentleman. Je to prý velice nutné.“

„Zase pan Bradley?“

„Nikoliv mladý pane, ale mně zcela neznámý pán.“

„Pozvěte ho dál a zatím běžte najít mého otce.“

Francis se uklonil a za chvilku se vrátil s tím neznámým hostem.

Muž vypadal velmi exoticky a tajemně. Nebyl příliš vysoký, jen jako průměrný chlap, ale vyzařoval veliké sebevědomí. Nosil dlouhý černý kabát, kalhoty stejné barvy a krátký sestřih. Rysy jeho obličeje byly ostré a Ted v nich poznal asijské předky. Možná míšenec, pomyslel si. Všiml si, že na pravém rameni byla na kabátu našitá malá vlaječka Tibetu.

„Dobrý den, jak vám můžu pomoci?“ zeptal se Ted a vstal z křesla.

„Chci mluvit s vaším otcem,“ promluvil příkrým tónem míšenec.

„Za chvíli tu bude. Zatím byste mi mohl říci, kdo jste a proč tu jste.“

„Jsem nový člen vaší expedice.“

Ten chlap mluvil zcela sebevědomě, bez náznaku jakékoliv nejistoty. On si byl jistý, že už nyní je členem.

„Otec mi o vás neříkal.“

„Právě proto s ním musím mluvit.“

V tu chvíli vešel do místnosti Paul. Jeho pohled se zarazil na tom neznámém muži.

„Kdo jste a co chcete v mém domě?“

Paul neměl rád překvapení. A už vůbec ne, když někdo chodil do jeho domu bez pozvání.

„Chci se k vám přidat.“

Paul se nevěřícně podíval na svého syna a pak opět na míšence.

„Jak…jak o tom víte?“

„To není důležité. Pozítří odjíždíte, že ano?“

„Ano, ale..“

„Pak tu budu ráno v osm, na shledanou.“

Míšenec se už otáčel k odchodu, ale Paul se vzpamatoval.

„Tak počkat pane! Co si to k čertu dovolujete? Neznám vás, nevím, jak víte o mé výpravě a už vůbec jsem neřekl, že vás budu na ni brát.“

„Říkejte mi třeba John. O vaší expedici se mluví po celém okolí, však jste známý svými slavnými cestami,“ řekl s mírným posměchem muž v kabátu.

Paul zrudl.

„Pokud mne chcete urážet, pak neočekávejte, že vás vezmu s sebou.“

„Spíš by vás mělo zajímat, proč s vámi tedy chci jet, když si z vás tropím pobavení,“ řekl míšenec a poprvé se usmál. Byl to nucený úsměv.

„Tak proč?“

John vytáhl z náprsní kapsy kabátu malou knížku. Popošel trochu blíž k Paulovi, aby viděl co je napsané na staře vypadajících deskách knihy.

Nápis to byl podivný. Skládal se pouze z geometrických tvarů. Čtverec, trojúhelník a kruh.

„Co to je za knihu?“

John mu knihu do ruky nepůjčil, ale listoval před ním. Písmo bylo čínské nebo tak Paulovi připadalo. Víc ho zaujaly ilustrace.

„Město v oblacích,“ hlesl tiše a s údivem.

„Ano. Takže pozítří v osm?“

„Počkejte, chci toho vědět víc.“

„Dozvíte, ale až na cestě,“ řekl ten zvláštní chlap a odešel.

Paul se díval na svého syna a nedokázal skrývat rozrušení.

„Doufám, že už nikdo nepřijde,“ řekl starší Anderson a vystřídal syna v křesle u krbu.

 

Ted se s Paulem další den bavili o tom tajemném míšenci, co si říkal John, ale nepřišli na nic. Není dobré brát na expedici někoho neznámého, ale co jim zbývalo? Navíc pokud ten muž má opravdu knihu pocházející z města, které hledají, pak by jim to mohlo hodně usnadnit cestu. Je však zcela jasné, že si na něj budou muset dávat dobrý pozor. Chlap, který se nechce pořádně představit, není důvěryhodný. A ta nášivka Tibetské vlajky. Co to znamená?

Aby zahnal myšlenky na možné nebezpečí a naladil se na cestu, přečetl si další část z deníku.

 

„…Tirek se ukázal jak podnikavý muž. Měl malé dítě a bál se mi o městě povědět. Moc dobře ale také znal hodnoty peněz. Nabídl jsem mu tolik, že zajistí svou rodinu na několik let dopředu. Vedl nás. Jeho děd prý město zahlédl a Tirek cestu zná. Holá krajina ovívaná nekonečným větrem měla své kouzlo. Klid a majestát zasněžených vrcholů hor. To jsem miloval, tomu jsem zasvětil svůj život.

Tirek nás vedl údolími, museli jsme překonat několik horských hřebenů a porvat se nepříznivými podmínkami. „Poslední osada,“ oznámil průvodce. Pár chatrčí tisknoucích se ke skále, pár kusů horských koz a pes. Přesto vypadali ti lidé spokojeně. Usmívali se a ihned se nás snažili pohostit. Samozřejmě byli celí udivení, že vidí tolik mužů se zbraněmi, ale Tirek jim vysvětlil, že tu nejsme, abychom válčili. Bohužel se jim zmínil o našem plánu najít město v oblacích. Muži poslali ženy a děti stranou aby nás neslyšeli. Tvrdili, že jsme blázni a měli bychom toho nechat. Prý jsou rádi, že město už dlouho nikdo neviděl a díky tomu je tu klid. Jejich strach a nervozita z toho tématu mě až mrazila. Co tam může být tak strašného?

Pak se stařešina osady zvedl a řekl, že pokud budeme město hledat, určitě ho nakonec najdeme. Prosil nás však, abychom to nedělali. Můžeme vzbudit zlé obyvatele toho místa. Ne nadarmo bylo odsouzeno k izolaci v mracích. Ptal jsem se, co tam sídlí tak zlého. Stařešina mi jen zopakoval, ať tam nechodíme.

A přesto jsme další den ráno vyrazili.“

 

Budík hlásil šest hodin ráno. Je čas vstávat a připravit se. Dnes odjíždějí. Nevědí na jak dlouho a zda dosáhnou cíle. Snad byl Francis Younghusband při smyslech, když psal svůj deník a hlavně – snad je pravdivý.

 

 

Autor Draconian, 25.12.2013
Přečteno 681x
Tipy 8
Poslední tipující: Leňula, heker-1, Aiury, Lůca
ikonkaKomentáře (11)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pěkný začátek příběhu, není to na jedno přečtení:)

09.02.2019 17:04:35 | Rebejah

Jéé, moc děkuji!
Jsem rád, že ten začátek zaujal...nicméně je mi vyčítáno, že je to pro dnešní čtenáře moc pomalé.
Takže budu trochu přepisovat a pravděpodobně příběh dostane prolog.

09.02.2019 17:15:03 | Draconian

Hm, to mi taky říkají, souhlasím s tím, že když je hned zezačátku kupříkladu nějaký hezký souboj, tak to je super, nicméně sama se nedokážu k takové akci ve svých příbězích dokopat:D a mimochodem, já si ráda přečtu i knížku, která nemá hned na začátku napětí:)

09.02.2019 17:16:54 | Rebejah

To já taky, ale nechám si poradit. Zvlášt když jsem měl skutečně zkušenou poradkyni.
Celkově je ale ten příběh laděný do těch starých dobrodružných románů..takže tak:-)
Je fajn, že se najdou lidi, které to ještě baví

09.02.2019 18:56:41 | Draconian

:-) Nádhera...waaaaaaaaaaw :-))

12.09.2016 23:32:56 | Tvořilka Lenka

Krásně se to četlo! :) Píšeš skvěle, doufám, že se tu časem objeví i pokračování ) :)

14.04.2014 15:11:18 | Aiury

Děkuju, jsi moc milá. Mám už napsanou další (o dost delší) část, jen nevím, zda to sem vkládat. Ale asi ano...jen mi dej ještě chvilku času. Elita tu je teprv chvilku, po ní bych zveřejnil další díl Výpravy.

14.04.2014 15:31:20 | Draconian

Začátek zajímavý. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Tak doufám, že další část bude, a že bude brzy..

26.12.2013 16:10:54 | Lůca

Moc děkuji:-)
Pokračovat budu, jen to nechci uspěchat.

26.12.2013 18:28:00 | Draconian

Jen aby to nedopadlo, jako Duchcovské stíny..

26.12.2013 18:28:44 | Lůca

Ty jsem musel přerušit:-/...ale rozhodně se k nim chci časem vrátit. Díky za podporu, jsi zlato:-)

26.12.2013 18:34:33 | Draconian

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí