Allegra- VI.

Anotace: Přeji hezký den a hezké čtení šestého dílu Allegry. Objeví se nám tu nová řeč( opět vypomáhal google překladač) a brzy i nová postava :)Za ohlasy moc děkuju :)

VI.

 

Ancona, Itálie

               John nemohl spát. Ležel na levém boku a pod ním se stále houpala matrace, protože Kara, která spala vedle něj se pořád vrtěla. Po chvíli slyšel, jak se posadila a šmátrala na nočním stolku.
 ,,Karo?” posadil se také.
 ,,Spi,” řekla a vytáčela číslo.
,,No konečně. Co se dělo? Proč jimi to nezvedal? Kde je Sophie?” chrlila do telefonu na Grega.
 ,,Sophie spí. Byli jsme včera na výletě u koní. Zlato, víš že tam je mizerný signál.”
 ,,Jo, jo, vím. Měla jsem strach. Pokoušel jsem se ti celý den dovolat.”
 ,,Mohla jsi to nechat na ráno a ne na dvě v noci.”
 ,,Promiň Gregu, ale měla jsem strašně blbý pocit a strach. Mohl by jsi se jít prosím podívat, jestli Sophie spí v pokojíčku?”
 ,,Ale Karo, je noc. Kde jinde by Sophie teď byla?”
 ,,Gregu, můžeš to prosím udělat? Prosím,,” zašeptala Kara a pevně semkla oční víčka k sobě.
 ,,Ok,” zamručel Greg. ,,Spí jako dřevo. Jako vždy. Má spaní po tatínkovi,” řekl Greg, když Sophii zkontroloval.
 ,,Jo, to ano. Děkuju. Dávej na ní prosím pozor a omlouvám se, že jsem tě zburcovala tak pozdě.”
 ,,Mateřské pudy, no. Uvažuješ už o návratu?”
 ,,Brzy se vrátím. Už se nemůžu dočkat. Tak běž spát, ať jsi zítra čilý. Dobrou noc, pa,” řekla a hovor ukončila.
     ,,Všechno v pořádku?” zeptal se John a sáhl Kaře na rameno.
 ,,Hm,” zamručela a z očí se jí spustil proud slz.
 ,,Karo, Karo no tak. Je všechno v pořádku. Sophie je v bezpečí domova. André jen vyhrožoval.”
 ,,Já vím, snad by jí neublížil.”
 ,,Vždyť ho znáš. Lépe než kdokoli z nás.”
 ,,No právě,” vzdychla, otřela si oči a tváře a znovu si lehla.
 ,,Neboj se, teď už mu zmizíme. O dalším místu se nemá jak dozvědět. A sledovat nás by byla blbost když víme, že nás sledoval. Hm? Určitě to bude v pořádku. Najdeme ten obraz a pak bude zase klid,” řekl a pohladil ji jemně přes pokrývku po rameni.

Alicante, Španělsko

               John, Emily, Steven a Kara vyšli z klimatizovaného letiště v Alicante ve východním Španělsku a udeřil je horký vzduch. Několikrát teplejší, než byl v Itálii.
 ,,Měli bychom zjistit, kde je to město,” řekla Emily a svlékala si slabou košili, pod kterou měla ještě tílko.
 ,,A pak taky sehnat auto,” dodal John.
 ,,Ok, najděte mi nějaké informace a já se zeptám,” řekla Kara a kontrolovala mobil.
Informační kancelář našli a Kara, jakož to jediná slušně mluvící španělsky se vydala dovnitř.
     ,,Takže,” začala, když s informacemi přišla za ostatními, kteří seděli ve stínu před kavárnou, která stála hned naproti infokanceláři. ,,To město není žádné město,” řekla, když dosedla.
 ,,Jak to myslíš, že to není město?”
 ,,El Chorrillo je spíše vesnice. Je to odtud tak půl hodiny autem.”
 ,,No, je dobře, že je to vesnice. Nebudeme tam alespoň hledat nějaký zatracený kostel tak dlouho,” řekl John a Emily přitakala.
 ,,Ptala jsi se i na nějaké auto?” ozval se John a vypadal zamyšleně.
 ,,Jo a pokud s ním budeme na území města, tak není problém.”
 ,,Takže si ho půjčit nemůžeme.”
 ,,Tak nějak. Myslím, že auto nebude ten největší problém.”
 ,,A co tedy?” ozval se Steven, když téměř na ex dopil ledový čaj.
 ,,Už jste někdy viděli na vesnici hotel?” zeptala se a servírka před ní položila sklenici s ledovou vodou.
 ,,A kde teda budeme spát?” zeptala se Emily.
 ,,Nevím jak vy, ale já s sebou mám stan,” řekla Kara.
 ,,Nebudu spát ve stanu. Z toho už jsem vyrostla,” řekla Emily.
 ,,Víš co? Tak se seber a odjeď odkud jsi přijela. Já to chci dokončit a čím méně času strávíme dohadováním tím dřív to bude všechno za námi,” řekla Kara unaveně.
 ,,Můžeš mi říct, proč nám tady všem rozkazuješ?” vyštěkla Emily.
 ,,Emily, na tohle nemám náladu ani čas.”
 ,,Vyhovuje ti, že se všechno točí kolem tebe?!” ptala se Emily nepříjemně. ,,Je to proto, že jsi v tom nějak zapletená a ty jsi ten, kdo dává vědět Andrému kde jsem a kam půjdeme?”
 ,,Emily!” okřikl ji John.
 ,,Tak nad tím přemýšlej. Všechny ty vzkazy s místem jsou jen ni. André po ní pořád jede a určitě jsou spolu nějak spřáhlý!”
 ,,Emily, uklidni se. Proč by André teda vyhrožoval, že ublíží její dceři?” zeptal se Steven.
 ,,Aby nás zmátli. Mířili na nás pistolemi, kdyby nás chtěli zastřelit, udělali by to hned. André ale utekl. Pohrozil, abychom si mysleli, že je proti ní, ale přitom je to přesně naopak. To ona je proti nám!” vyštěkla Emily, až se po nich většina hostů i kolemjdoucích otáčela.
 ,,To snad nemyslíš vážně?!” obořil se na ni John.
 ,,To je naprostá blbost Emily. Jen prostě žárlíš, že se to točí kolem Kary a ne kolem tebe. Teď se všichni uklidníme, pojedeme do té vesnice, najdeme toho člověka a bude to,” řekl klidnějším tónem Steven.
 ,,Souhlasíš Karo?” otočil se na ní John, ale Kara už tam nebyla.
 ,,Sakra!” zaklel Steven, když Kara nebyla nikde na dohled.
 ,,Já to říkala,” pronesla nadneseným tónem Emily a složila ruce na prsou.

 

Elda, Španělsko

 

               Stříbrný Mercedes typu SUV stál na benzinové pumpě. O auto byl opřený Mario a přežvykoval salámovou bagetu.
 ,,Šéfe? Proč tu čekáme?” zeptal se a vyplivl kousek okurky na zem.
 ,,Proč tu pliveš?” zeptal se ho Andre a podíval se na hodinky.
 ,,Nemám rád vokurku, šéfe.”
 ,,Aha. Čekáme tu proto, že jsme už blízko té vesnice. Nemůžeme tam být dříve, než oni. Musí to vypadat, že je sledujeme.”
 ,,Hm. Aha,” pokýval Mario hlavou a ukousl si bagety. ,,No a šéfe, kdo je vůbec ten informátor.”
 ,,Vím, že jsi dost blbý, ale nejsi snad tak tupý, abys si myslel, že ti to řeknu,” řekl a podíval se tentokrát na mobil.
 ,,Jo, ták, to je tajný. Nesmíte to říct. Tak to jo. Až to ksončí a my budeme mít ten obraz, tak můžu toho angličana zastřelit?”
 ,,Myslíš Whita?”
 ,,No jasný.”
 ,,Jo. Můžeš pak zastřelit oba ty chlapi.”
 ,,Díky. Hm, šéfe, zvoní vám telefon,” řekl, když se rozezvonil Andrého mobil, který měl v ruce. André sena něj jen podíval, nadechl se, ale pak raději vydechl a odešel kousek dál, kde hovor přijal.
     ,,Čau, co jsi zjistil?” zeptal se André v telefonu.
 ,,André, jestli někdo zjistí, že jsem ti řekl takhle důvěrný informace, tak je s mou prací doktora konec a pak tě rozkuchám skalpelem na milion sedm set dvacet tisíc kousků,” řekl muž s hlubokým hlasem.
 ,,Neboj Allane, je to je pro mou soukromou informaci.”
 ,,Dobře. Takže Kara Grayová u nás na klinice porodila čtvrtého března.”
 ,,Jakého roku?”
 ,,No, dva tisíce osm.”
 ,,A to dítě bylo nedonošené?”
 ,,Ne, podle dokumentace už druhý týden přenášela. Proč?”
 ,,No, počkej. Pokud v březnu rodila, tak musela otěhotnět někdy v červnu, ne?”
 ,,Jo, asi tak,” potvrdil mu gynekolog londýnské kliniky.
 ,,Takže otěhotněla v červnu dva tisíce osm? Opravdu?”
 ,,No, podle všeho ano. Proč tě to tak zajímá?”
 ,,Jen tak. Díky za informace. Neboj se, nikomu to neřeknu a určitě na tom nezůstaneš bídně. Díky a čau,” ukončil André hovor. Chvíli přemýšlel a pak se vrátil k autu.
     ,,Tak co šéfe? Pojedeme?” zeptal se Mario.
 ,,Jo, jedeme,” řekl a nastoupil do vozu, i když byl myšlenkami úplně mimo.

 

El Chorrillo, Španělsko

 

               Autobus zastavil uprostřed jedné z na první pohled málo frekventované ulice. Vystoupily z něj dvě starší ženy, jeden mladík, na kterého čekala na zastávce mladá dívka, která se mu ihned vrhla kolem krku a pak také Kara.
Autobus zavřel dveře a odjel.
Kara se rozhlédla po ulici, hodila si na záda těžkou krosnu, ve které měla všechny své potřebné věci a v tom se ozval její žaludek.
El Chorillo byla ospalá vesnice, kolem které byla většinou jen pláň a sem tam nějaké ty stromy. Horko vlnilo silnici, po které Kara šla. V celé vesnici nebyl nikde nikdo, jelikož jeho obyvatelé byly v brzkých odpoledních hodinách ukrytí ve stínů svých domovů, nebo oplocených zahrad. Kara měla hlad a žízeň a neustále jí zvonil mobil. Chvilku bylo na displeji jméno John, pak Steven a takhle se střídali. Kara si vypnula zvuky a pokračovala v cestě vesnicí, až našla malý obchod se smíšeným zbožím. Za pultem stála starší žena s šátkem na hlavě, u stropu se líně otáčel lopatkový větrák a v rohu místnosti vrčel mrazící box s nanuky a studenými nápoji.
     ,,Buenas tardes,” pozdravila Kara španělsky, když do obchodu vešla. Prodavačka jí odpověděla a sledovala jí. Kara prošla obchůdkem, vzala si ledovou citronovou limonádu, vakuovaný toust a zmrzlinu.
,,Puedo hacerte una pregunta?” zeptala se Kara, když zaplatila.
 ,,Sí,” svolila žena k tomu, aby se jí Kara zeptala na co potřebuje.
 ,,Dónde puedo encontrar una iglesia?” zeptala se a rozbalila si zmrzlinu.
 ,,Iglesia?” vytřeštila na ni prodavačka oči. ,,La iglesia no está aquí, la seňora.”
 ,,Vive aquí Pablo Escobar?”
 ,,No lo sé. Al norte se encuentra un montón de gente neva,” odpověděla jí prodavačka a Kara poděkovala, z obchodu vyšla a nasadila si klobouk na hlavu.

Procházela dál vesnicí, ale kostel opravdu žádný ve vsi nebyl. Přesně, jako řekla prodavačka.
Kara se posadila na vysoký lavičku u malého parčíku. Vyndala si z kapsy kraťasů mobil a napsala jednu sms zprávu. Pak se pustila do sendviče, který kupodivu chutnal celkem čerstvě.

 

Alicante, Španělsko

               ,,To je Kara?” zeptal se Steven, když Johnovi přišla sms zpráva.
 ,,Jo.”
 ,,Co píše?” zeptal se Steven.
 ,,Až si rozmyslíte, na které jsem straně tak se tu stavte. Jsem v El Chorrillu. Autobus vám sem jede každou hodinu,” přečetl textovku nahlas.
 ,,Moc bych se divila, kdyby tam nebyl už i André. Určitě mu to řekla.”
 ,,Pamatuje si někdo, jak se jmenuje ten člověk, kterého máme najít?”
 ,,Pablo. Pablo Escobar,” odpověděla Emily na Johnovu otázku.
 ,,Tak jdeme najít tu zastávku,” řekl Steven a hodil si batoh na záda.

 

El Chorrillo, Španělsko

               Kara už prošla téměř celou vesnici. Našla msto, kde by se dali postavit stany. V celé vesnici stále nikoho nepotkala. Občas kolem ní projelo auto, ale to velmi zřídka. Necítila se ohrožená a tak zbraň schovala do krosny.
 ,,Ahoj zlatíčko,” řekla vesele, když se dovolala domů a v Gregově telefonu se ozvala její dcera Sophie.
 ,,Ahoj mami. Jak se máš?” ptala se svým dětským hláskem, který Karu hladil na duši.
 ,,Já docela dobře, ale jak se máš ty? Co ve škole? Co doma?”
 ,,Ve škole dobře. Mám skoro samé jedničky.”
 ,,No ty jsi moje holka šikovná.”
 ,,No a doma taky, i když jsem tu často s babičkou.”
 ,,S babičkou Rose?”
 ,,Jo. Táta je hodně v práci. No a pořád tady prší. Kde teď jsi?”
 ,,Teď jsem ve Španělsku a je tady hrozný vedro. Jakmile budu moct, tak tobě pošlu pohled a třeba ti s ním dorazí i nějaké sluníčko.”
 ,,Jo, tak jo.”
 ,,A co na baletu?”
 ,,Tlačí mě piškoty, ale paní učitelka mě pořád chválí.”
 ,,Já se tak těším, až zase budu s tebou. Už se nemůžu dočkat.”
 ,,Tak přijeď brzy, jo?”
 ,,Hned jak to bude možné. Mám tě moc ráda zlatíčko. Dáš mi na ucho tátu?”
 ,,Jo, ahoj mami,” řekla a předala telefon Gregovi. Kara s ním prohodila pár slov a pak hovor ukončila.
Byla do toho hovoru s dcerou tak zabraná, že si nevšimla ani vozu s tmavými skly, který u ní zpomalilo až do chvíle, než ji do toho vozu někdo vtáhl.