Zkřížené meče kapitola 1.

Anotace: Píšu pro radost...tak proč se s Vámi nepodělit :)

"Lyo! Slez už dolů!" volal na ni Bren ze hřbetu svého koně a pln vzteku stiskl uzdu. Jeho sestra právě šplhala na nejvyšší strom v zahradě, "Dělej! Máma bude zuřit!"
"No a?" zasmála se dívka a lezla dál, "Už je mi patnáct, nebudu tě poslouchat!"
Lezla sem často. Hned jakmile měla chvilku času, vyjela se svými bratry do zahrady, aby mohla na chvíli pryč z toho blázince. Odsud mohla vidět vše - řeky kopce, lesy, města... Krajina se rozprostírala kam až oko dohlédlo a byla nyní krásně osvětlená zapadajícím sluncem.
"Co tu děláte?" zavolal na ně Kale, který právě přicválal na své hnědé klisně.
"Kale! Pojď za mnou, je to tu nádherné!" vykřikla Lya, když ho zaslechla.
"Už jdu!" rozesmál se a hbitě seskočil z koně.
"Cože?! Ty taky? Pojede už domů!" protestoval Bren, ale oba sourozenci ho ignorovali. Kale mezitím vyšplhal až k Lye. Jí vždy připadalo, že i když je Bren o dva roky starší, Kale byl vždy ten vyšší, silnější a moudřejší.
"Říkám, POLEZTE DOLŮ!!" začal Bren křičet o to hlasitěji.
"No jo! Uklidni se!" začal Kale šplhat dolů.
"Proč nejdeš ty za námi? Copak máš strach?" ušklíbla se Lya.
"Ne, nemám! Jenom nejsem takový blázen jako vy." Když konečně slezli z toho vysokého stromu, nasedli na koně a rozjeli se k vile lorda Roswika. Lyiny šaty byly za tu dobu celé špinavé a roztrhané.
Meya Roswik je již čekala u stájí.
"Chtěla jsem, abyste přijeli na večeři včas!"
"Omlouváme se, matko." usmála se Lya.
"Lyo! Jak to propána vypadáš?!" vyděsila se, "Jdi se převléknout!" Lya kývla hlavou na znamení souhlasu a běžela dovnitř. Meya se poté znechuceně podívala na své syny:
"Vy dva také! Vypadáte hrozně." Oba se tedy otočili k odchodu.
"Brene, přijď potom za mnou, chci si s tebou promluvit."
"Ano, matko."

"Já na tu večeři nechci!" vykřikla Syntria, když uviděla Lyu vcházet do pokoje běžela ji obejmout.
"Já taky ne, sestřičko," pocuchala její tmavě hnědé až černé vlasy, "Ale budeme muset." Lya ji pustila a šla si do skříně vybrat nějaké šaty.
"Navíc... Bát se jich nemusíš. Už tu byli mnohokrát a jsou docela milí." uklidnila Syntriu, když se převlékala. Bylo jí teprve pět let a ještě na žádné podobné události nebyla.
Po chvíli ticha Syntria smutně zamumlala:
"Půjdeš se mnou za tátou? Nevím jestli tam s námi půjde."
"Jasně!" usmála se Lya a chytila svou mladší sestru za ruku.
Ležel v posteli ve své komnatě a hleděl do stropu.
"Tatí!" Syntria běžela k němu a klekla si u jeho postele.
"Půjdeš s námi na tu večeři?" zeptala se Lya.
"Asi ne, děti moje. Přitížilo se mi."
"Lyo! Syntrio! Pojďte dolů! Budou tu každou chvíli!" ozval se matčin hlas zezdola z jídelní místnosti.
"Jen běžte. Já tu zůstanu." otec se opět zahleděl do stropu, tentokrát ale s úsměvem.

"Chtěla jsi se mnou mluvit, matko?" ozval se Bren a přišel k ní blíž. Byl již vhodně oblečen a Meya na něj čekala u připraveného, tmavého stolu v jídelně. Byla to obrovská místnost s krbem a na zdech se pyšnily hlavy zvěře, kterou lord Roswik ulovil. Kolem probíhající služebnictvo právě připravovalo večeři.
"Jak víš, dnes přijde lord Harrel se svou rodinou. Bude zde i jeho osmnáctiletá dcera. Chci, aby jsi na ni byl milý a seznámil se, protože... Bylo by nejlepší, kdyby sejednou stala tvou ženou.
"Cože?! Zbláznila jsi se? Nikdy! Nikdy si ji nevezmu!"
"Uklidni se! Otci už nezbývá moc času," začala šeptat, "Potom to bude tvoje město, tvoje vila... Významně by se rozrostla, kdyby-"
"NE!" zakřičel Bren, otočil se na patách a odešel do předsíně, kde již jeho sourozenci očekávali hosty.

Večeře se nijak nelišila od těch předchozích. Převážně mluvila pouze Meya. Její čtyři děti se mezitím pokoušeli přežít. Syntria se celou dobu dívala pouze na svůj talíř a předstírala, že tam vůbec není. Bren celý večer zíral na Harrelovu dceru nenavistným pohledem.
Trvalo několik hodin, než lady Roswik večeři konečně ukončila. Naneštěstí se lord Harrel při loučení pustil do tématu sňatku jejich prvorozených. Sedmnáctiletý Bren se znovu zamračil na jejich dceru. Byla to krásná dívka se světle hnědými, vlněnými vlasy, ale Brenovi se očividně nelíbila.
"Je mi líto, já to nebudu," řekl nakonec a odešel do svého pokoje. V předsíni zavládlo hrobové ticho, dokud ze sebe Meya nevykoktala:
"Ještě to nějak vyřešíme, omlouvám se."
Lord Harrel a jeho rodina poté opustili vilu a sourozenci se mohli konečně jít vyspat.