Markův životní případ 2

Anotace: Druhá kapitola příběhu Markův životní případ.

Sbírka: Mrkův životní případ

2.kapitola: 

   První setkání

   To už je ráno? Asi jo, když mi zvoní budík. S námahou ho vypnu a ještě se převaluji v posteli. To byla teda noc. Vůbec jsem nemohl spat. Stále jsem musel myslet na toho ubohého chlapce v parku.

   Když se konečně vyplazím z postele a obleču se, vyrazím na cestu k policejní stanici. Dneska jsem fakt dost unavený, takže jedu autobusem jako každý normální člověk. Po cestě z autobusu si ještě koupím v rychlém občerstvení kafe.

 Na stanici sedím ještě asi půl hodiny, než si mě šerif konečně zavolá k sobě. "Ha! Já vás znám! Vy jste tu byl včera na pohovoru!" vybafne na mě hned mezi dveřma. "Ano, vyhodil jste mě, protože vám vadil můj vzhled. Kvůli tomu tady dneska ale nejsem." "Samozřejmě, už si vzpomínám. Co vás tedy přivádí ke mně do kanceláře takhle po ránu?" Nejde si nevšimnout jeho pohrdavého tónu. Já se však shodit nenechám: "Včera v noci, něco po jedenácté, jste našli tělo. Chlapec okolo 18-ti let, smrtelná byla rána do hlavy."

   "Cože?" zděsil se šerif. "Jak tohle můžete vědět? Nikde jsme to neříkali. Leda..." "Myslím, že jste zapomněl na chlápka, jenž vám volal, šerife. Přišel jsem vám jako svědek pomoct a vypovědět různé informace." "Počkejte, počkejte...hezky od začátku!" vypadal docela zmateně. "Tvrdíte, že jste včera v noci chlapce našel a zavolal mi, abyste mi o tom řekl." Nebyla to sice otázka, ale aspoň jsem teď dostal šanci mluvit.

   "Ano," řekl jsem tedy, "přesně to tvrdím. Po té, co jste mě tu včera odmítl, jsme si potřeboval provětrat hlavu, tak jsem cestou domů běžel. Uslyšel jsem křik, který mě dovedl až ke hřišti, kde jsem nalezl toho ubohého chlapce." Udělal jsem malou dramatickou pomlku a chtěl pokračovat, ale šerif byl rychlejší. "Chlape, už vám někdy někdo řekl, jak dokážete lidem pěkně zkazit den a zamotat hlavu? Buď mi tu teď říkáte pravdu a já budu mít pěknej problém, nebo mi lžete a problém budete mít vy!" Nechápavě jsem se na něj podíval. Co se děje? Proč mi nevěří?

   "Nechápu, o čem to tu mluvíte, šerife," vyloudil jsem ze sebe nakonec. "Proč bych vám lhal? K čemu by mi to bylo? Bylo to tak, jak říkám, vážně." Snažil jsem se znít co nejpřesvědčivěji, ale jeho výraz mluví za vše. Nevěří mi ani nos mezi očima.

   "No, jak to říct," vykoktal šerif nakonec po pár minutách ticha , "šerifem jsem byl zvolen z nějakého důvodu, mám docela dost dobrý čich na lidi. A vy, pane...pane...pane Shaiz jste podle mě pěkný vlezdoprdelka. Ale poslouchat za dveřmi, když vyslýchám svědky, je docela pod vaši úroveň, nemyslíte?" Tak teď už to nechápu vůbec. Když vyslýchá svědky? Jaký svědky? Vždyť tam nikdo kromě mě nebyl.Leda....Ten křik! Ano! Někdo přece musel křičet.

   "Ale," začal jsem odhodlaným tónem, "Co když říkám pravdu? Za dveřmi jsem opravdu neposlouchal, máte pravdu, je to pod moji úroveň, ale další svědek? Nikdo jiný tam přeci nebyl. Není náhodou vámi již zmiňovaný svědek ten, jehož křik jsem zaslechl? " Trefa!! Vypadá to, že jsem šerifa docela přesvědčila možná i trochu přesvědčil, že...

   "No, musím uznat, že jste mě docela zaskočil. Možné by to bylo, ale i tak, nemáte žádné důkazy, kterými byste to dokázal. Nebo snad?" Tohle nemá cenu. Ten mi nikdy neuvěří, je proti mně vysazený a já proti němu koneckonců taky. Ale stejně, zas tak lehce se nedám.

   "Ne, to nemám, ale má je snad ten druhý svědek?" "Už jsem vám říkal, že mám dobrý čich na lidi? " "Ano, ale..." "V tom případě", poukázal rukou ke dveřím vedoucím na chodbu, "bude lepší, když už půjdete a pokud vás tu u sebe už nikdy neuvidím, jsem ochoten na to zapomenout. "Ale..", chtěl jsem ještě něco namítnout, ale šerif na mě upřel zlostný pohled a výhružně pozvedl ukazováček. "Na shledanou, pane Shaiz". "Sbohem, šerife", broukl jsem sarkasticky jeho směrem, když jsem mířil ke dveřím, ale asi mě neslyšel, nebo jen dělal, že mě neslyšel. To je vlastně jedno.

   Zlostně jsem za sebou práskl dveřma s nadějí, že si aspoň trochu ulevím. Vedle mě však někdo leknutím až nadskočil. Byla to dívka, drobná blondýna s uhrančivýma modrýma očima, jenž seděla na lavičce hned vedle dveří a čekala, až si ji šerif zavolá k sobě. Nebyla tu však sama. Po její pravici seděl postarší pár. Muž vypadal strhaně, vrásky mu lemovaly celý obličej a vlasy? No, myslím, že ani neví, co to je. Žena nevypadala o moc líp. Oči zarudlé od pláče, kruhy pod nimi stejně výrazné. Všichni tři tam tak seděli, ruku v ruce, pohledy upřené do podlahy, jako hromádka neštěstí. Dokud na mne dívka nepromluvila, ani jsem si neuvědomil, jak dlouho na ně civím.

   "Potřebuješ něco? Jestli ne, tak...", v půlce věty se jí její křehký hlásek zlomil a ona propukla v pláč. Žena vedle ní, hádám její matka, si ji přitáhla do náruče a ani ona už v sobě slzy neudržela. Co jsem to zase provedl?

   "Omlouvám se", řekl jsem docela zahanbeně,"Nechtěl jsem.." Muž se na mě upřeně podíval a jemně přikývl s nadějí, že je chápu. Já u nich však nepochopil vůbec nic.

   "Už půjdu, Nashle", ukončil jsem zdvořile konverzaci, ve které jsem víceméně mluvil jen sám se sebou a rychlým krokem jsem si to zamířil pryč ze stanice. Kdo to mohl být? Možná další svědci? Nebo někdo, kdo tam šel vlastně kvůli jinému případu? Ale ta dívka... Nikdy nezapomenu na to zoufalství a beznaděj v těch jejích bezchybných smaragdových očích. Nikdy...