Na schovávanou - prolog

Anotace: Konečně jsem se odhodlala zveřejnit román, se kterým si hraju už delší dobu. Dnes to bude prolog :)

Klopýtal jsem tmou. Zrak jsem měl podivně zamlžený, šel jsem spíš po paměti. V hlavě mi hučelo, jako už několik hodin předtím. Těch několik hodin jsem si myslel, že nepřežiju, a přesto jsem při smyslech, a dokonce schopný chodit. Co všechno člověk vydrží?

Byl to jen pud sebezáchovy, který mě přes tu šílenou bolest donutil vstát ze země a jít pryč. Nevzal jsem si s sebou vůbec nic. Chtěl jsem jen vypadnout. Byly asi tři hodiny ráno, všude tma a ticho. Třásl jsem se zimou ze šoku. Možná to bylo i tím, že jsem měl na sobě jen tenkou košili. Ale nebyl jsem to schopný rozeznat.

Do háje! V duchu jsem úpěl, protože každý krok byl šíleně namáhavý. Už dlouho jsem se neocitl na hranici vyčerpání. Až dnes. Toužil jsem si lehnout a umřít, jak jsem trpěl.

Donutil jsem se myslet na praktické věci. Odešel jsem, to je fajn, ale kam půjdu teď? Paráda, na to jsem nemyslel. Ani mě nenapadlo, že bych se vrátil. Byl jsem vyděšený, jako by to doteď byla hra a dneškem se to změnilo na boj o přežití. Zpátky nepůjdu. Za žádnou cenu.

Zastavil jsem se, abych si oddechnul. Chytil jsem se plotu u cesty. Bylo to jedno, neulevilo se mi. Točilo se mi v hlavě a bál jsem se, že bych mohl spadnout, takže jsem na chvíli zůstal stát. Další ránu do hlavy bych dneska neriskoval. Rozštěkal se pes. Rozhlédl jsem se a až teď jsem si uvědomil, kam jsem došel. Tohle byl domek našeho starého veterináře. Vždycky na mě byl hodný. To ale neznamená, že bych ho měl otravovat ve tři ráno. Ať ten zatracený pes sklapne! Vždyť všechny probudí.

Nadechl jsem se a chtěl jsem vykročit pryč. Do očí mě udeřilo světlo, které se rozsvítilo na zápraží malého domku. Pes jeden… Spolknul jsem nadávky. Nemůžu utéct, protože to nezvládnu. Takže zbývá postavit se panu veterináři tváří v tvář a omluvit se mu, že ruším jeho křehké spaní v tuhle nelidskou hodinu…

„Co tu ňafeš, Teo?“ zeptal se do tmy. Odvrátil jsem se, protože moje oči odmítaly hledět do světla.

„Panebože, co se ti stalo?“

Co se mi stalo? Měl bych něco vymyslet. „Spadnul jsem ze žebříku,“ řekl jsem tak nenuceně, jak mi to moje zachraplé hlasivky dovolily. Ještě jsem se na něj nepodíval. Jen to teď nebylo světlo, čeho jsem se bál, ale jeho zkoumavý pohled.

Došel ke mně a pustil mě dovnitř. Cestou zmáčknul zvonek a vzbudil manželku. Vyšla za několik vteřin, takže i ona byla vzhůru už předtím. Když mě uviděla, zakryla si ústa hřbetem ruky a v očích se jí zaleskly slzy. Uvařila mi čaj, starý pán donesl svoji lékárničku. Umyl mi čelo a tvář od krve a zalepil mi tržnou ránu nad obočím. Nedovolil mi, abych si to ošetřil sám. Přesně jsem si vybavoval, jak se mi zatmělo před očima, když mi ten hajzl praštil hlavou o zem. Nesmím na to myslet. Teď se jenom musím dostat co nejdál odtud.

Seděl jsem strnule a neměl jsem odvahu se pohnout. Nechtěl jsem se přiznat k tomu, že ta rána na čele je to nejmenší.

„Takže ty jsi spadl ze žebříku,“ pokyvoval hlavou a dál si hrál s umýváním krve z mého obličeje. Přikývl jsem. „A kdy se to stalo,“ vyzvídal dál.

„Večer,“ řekl jsem po pravdě a snažil se, abych neměl roztřesený hlas. Tělo se mi ale ovládnout nedařilo. Pořád jsem se třásl zimou. Veterinářova žena mi podala čaj, ale nebyl jsem schopný ho polknout. Chtělo se mi zvracet.

„Proč jsi nepřišel hned?“

„Nemohl jsem, myslel jsem, že to do rána bude dobré.“ Trochu jsem se zakoktal.

„Ani sis to neumyl? Co jsem tě za ty roky naučil, prosím tě…“ Povzdechnul si a já se zadíval jinam. Myslím že i tak moc dobře věděl, že za to žádný žebřík nemohl. „Poslouchej, jestli jsi spadl ze žebříku, budeš muset do nemocnice. Kvůli otřesu mozku,“ řekl to naprosto klidně a nezaujatě.

Prudce jsem se narovnal a hořce jsem toho pohybu litoval. Několik vteřin jsem zaháněl bolest a nevolnost, než se mi podařilo vykoktat: „Nechci do nemocnice. Nepůjdu tam.“

„Pročpak?“ oslovil mě, když jsem nereagoval, „schováváš přede mnou něco?“

„Nic,“ odpověděl jsem okamžitě a vydržel jeho upřený pohled.

„Tak dobrá,“ vzal moje tvrzení a začal balit kufřík.

„Zanesla jsem ti čaj do pokoje pro hosty, pojď si tam lehnout,“ jeho manželka mě vzala kolem ramen. To byl špatný nápad. Uskočil jsem a zastavil se až u zdi. Ať to přestane, ať už to nepálí. S čelem opřeným o zeď jsem zaháněl tisíce špendlíků, které se mi s každým pohybem zabodávaly do kůže na zádech. Víčka jsem skoro necítil, jak jsem je měl stisknuté, a ze zatnutých pěstí vymizela krev.

„Tak chlapče,“ starý pán vstal od stolu, „teď si sundáš tu košili a já se na tebe podívám ještě jednou. Co říkáš?“

Nemohl jsem se mu podívat do očí. Takže jsem rozepnul knoflíky, které nebyly utržené, a pomalu stáhl z ramen košili.

Veterinář si nasadil brýle. „Žebřík, říkáš…“

„Jo, žebřík,“ souhlasil jsem přiškrceně. Jeho manželka odešla do kuchyně, vypadala otřeseně.

„Zavezu tě do nemocnice,“ oznámil mi autoritativně.

„Ne! Prosím,“ chtěl jsem se k němu obrátit, ale držel mě zády k sobě. „Chce to jen vyčistit. Jinak s tím nic není,“ přesvědčoval jsem ho zoufale.

„Nic není! Uvědom si, co říkáš, chlapče,“ rozzlobil se. „Chceš vědět, co vidím?“

Opět jsem uhnul pohledem. Kéž bych to nemusel nikomu ukázat. Povzdechnul si.

„Posaď se zpátky. Hned jsem u tebe,“ přikázal mi naštvaně. Poslechl jsem bez protestů.

„Musíš do nemocnice,“ řekl, když se vrátil po rozmluvě se svojí ženou. Rychle jsem zakroutil hlavou a okamžitě toho litoval, protože se mi v ní začalo neovladatelně houpat.

„Tohle už není legrace!“ rozčiloval se. „Není to poškrábané koleno! Vzpamatuj se!“

„Nemůžu do nemocnice,“ řekl jsem zoufale. Do hajzlu. Doktoři se ptají, pak se ptají policajti. To nemůžu! Sevřelo se mi hrdlo. Zabil by mě. Tentokrát by to udělal. Jediné, co mi zbývá je utéct.

„Myslel jsem, že máš víc rozumu,“ mračil se na mě dál.

„Nechej ho,“ ozvala se unaveně jeho žena.

„Ty mě taky nerozčiluj!“ utrhl se na ni, „copak nevidíš, co má na zádech? Navíc, tohle je důkaz. Konečně by se to mohlo vyřešit!“

„Spadl jsem ze žebříku,“ namítl jsem vystrašeně.

„S žebříkem dej pokoj,“ křičel na mě. Bylo toho na mě moc.

„Nemůžu jít do nemocnice! Rozumíte, nemůžu!“ zoufale jsem svíral desku stolu.

„Musím si zakouřit,“ řekl veterinář. „Aspoň mu to umyj, než to zaschne definitivně,“ obrátil se na manželku.

Přišel snad za dvě minuty, jeho žena stihla jen nachystat čistou teplou vodu a už byl zpátky.

„Ukaž mi záda,“ zavrčel na mě. Byl jsem vyčerpaný a chtělo se mi brečet. A nesnesitelná bolest neustávala. Veterinář se pustil do díla. Trvalo to snad ještě hodinu, než uznal, že všechny rány dobře prohlédnul a vyčistil. Byla to šílená hodina.