O markýze a dvou šermířích

Anotace: Část první Hermiona, kapitola třetí Únosce a mučitel (2/2)

Před večerem k ní přišla služebná Marianna a navlékla jí skvostné bílé šaty. Vlasy jí odhrnula z čela, ale ponechala jí temné kadeře vlnit se podél jejích lící a spadat na ramena. Hermiona s nelibostí zaznamenala, že šaty mají až neslušně hluboký výstřih, k němuž ještě upoutával pozornost perlový náhrdelník.

Hrabě už na ni čekal u stolu. Když ji spatřil, vstal a hluboce se uklonil, pak jí dokonce položil do klína kytici růží. Choval se k ní úplně jinak než předešlý den. Pojedli mlčky. Pak ji vyzval, aby vstala, a zatleskal. Do sálu vešli dva sloužící, kteří nesli dlouhý krásný objemný kabátec lemovaný a podšitý sněhobílou kožešinou neznámého zvířete. Do něj markýzu oděli a vytratili se. Dívka nemohla uvěřit hebkosti kožešiny, teplu, jež pociťovala v odění, vůbec kráse toho daru. Tázavě na svého hostitele pohlédla.

„To je… pro mne?“ divila se. Přikývl.

„To není všechno,“ podotkl významně. Na jeho pokyn přinesl další sloužící velkou klec s bělostným holubem. „Je z vašeho zámku,“ usmál se hrabě. „Abyste měla vzpomínku na domov.“

Pohodila hlavou. „Co za to všechno požadujete, pane hrabě? Nevěřím, že mi to dáváte zadarmo.“

„To skutečně nedávám,“ připustil. „Ovšem to počká. Až po moučníku.“

„Hned!“ vyjela na něj bez bázně. „Nejsem váš otrok, hrabě, mám právo vědět, co se mnou zamýšlíte!“

„Mám rád divoké ženy,“ zasmál se muž. „Jste krásná, když se zlobíte! Dobrá, máte pravdu, proč otálet – cena za tyto dary je nevelká. Buďte mou paní a paní tohoto domu, staňte se hraběnkou de la Château-Quennau.“

„Nikdy!“ vyštěkla. „Radši umřu, než bych si vás vzala, vy – vy – !“

„To přání vám mohu snadno splnit, urozená paní. Možná, že si svá neuvážená slova rozmyslíte, když vám ukážu, že nejsem takový, za jakého mne považujete.“

„Pche, vy nemáte ani ponětí, za jakého vás považuju,“ odpověděla nakvašeně.

„Ne?“ povytáhl obočí. Vstal, začal ji obcházet a vypočítával na prstech: „Lstivý, vypočítavý, úlisný, pošetilý, přehnaně ambiciózní… a tak bych mohl pokračovat dál, mám pravdu?“

Uraženě založila ruce na prsou. „Jak chcete!“ rozkřikl se hrabě a vojenským krokem obešel stůl. „Jak chcete! Já si přeji se k vám chovat něžně, ale vy mi nedáváte na výběr! Stráže, chopte se jí!!“

Hermiona zděšeně ustoupila o několik kroků, ale to už vrazila do právě přišedšího vojáka. Ten ji hrubě popadl pod ramenem a odvlekl ji do žaláře. Strčil ji do kobky, jako by byla obyčejnou vesničankou a něčím se provinila, a zamkl poklop. Slyšela jeho kroky, když odcházel.

Několik minut se neodvážila pohnout, než se odhodlala zvednout hlavu a přetočit se na záda. Umínila si, že tohle si s tím hrabětem vyřídí. Unést ji z Chinonu, to je jedna věc – ale takhle ji zavřít jako sprostou žebračku, to už bylo trochu moc. Vzít si ho? To tak! To by ji v tu chvíli nenapadlo, ani kdyby ji mučili. Nebo si to alespoň myslila, plna zpupného vzdoru.

Koutkem oka zaregistrovala pohyb. Zvědavě do těch míst vztáhla ruku, ale vzápětí zaječela, vypískla zhnusením a stáhla se do klubíčka. Čekala ledacos, ale že jsou s ní v kobce i živé nefalšované krysy, vzalo Hermioně poslední špetku odvahy vzdorovat. Opřela tvář o dlaně a rozplakala se. Taková potupa!

Žádný pláč, ani ten nejusedavější a z toho nejtísnivějšího důvodu, nemůže nikdy trvat věčně. Když osly slzy v očích markýzy, zůstala ležet na slámě bez pohnutí. Po sléze vzhlédla s nově nabytým odhodláním v srdci a kamenným obličejem.

Ačkoliv však shromáždila dostatek odvahy na vzpurné myšlenky, k jejich uskutečnění se nijak neměla a nepřestala se chovat jako pravá aristokratka. Vůbec se jí nechtělo ohmatávat plesnivé kameny stěn a zbytečně se konejšit tak marnou a beztoho falešnou nadějí, že se jí snad podaří nalézt odtud nějaký tajný východ, nehledě na to, že podobné kousky se vězňům dařily leda v pohádkách její chůvy. Nechtělo se jí ani vysilovat se bušením na ty stěny, vždyť si jen vyřve hlas a způsobí odřeniny a rány, do kterých se jí dozajista dostane infekce, to bude jediný výsledek. To nehodlala riskovat už jenom proto, že i tak existovaly desítky ne-li stovky chorob a nemocí, které tu může chytit. Uvažovala, zda si toho byl vědom i hrabě, když ji sem dal zamknout.

Lehla si zpátky a přivřela oči. Z kamenné podlahy stoupal nepříjemný chlad. Vzduch byl prosycen typickým pachem lidského dlouhodobého pobytu a strádání, dokonce by byla přísahala, že v jednou místě ještě vidí skvrnu zaschlé krve na zemi. Krvavého původu byly nejspíše také přinejmenším některé šmouhy na stěnách. Od čeho asi mohou být ty další, o tom Hermiona raději ani neuvažovala, nemluvě o tom, že puch vládnoucí v cele stejně potvrzoval její podezření.

Schoulila se do nejtemnějšího rohu kobky, hlavu svěsila do klína a znehybněla. Deset minut v této poloze pro ni bylo jako celých deset let, ba dokonce se jí po delší době zdálo, že zapomíná na život před touhle kobkou, že se tu možná i narodila a že nikdy v životě celu neopustila a nic jiného nepoznala. Nakonec, vyčerpaná pláčem, padla do dávno shnilé slámy a po krátké chvíli usnula.